Pátek 13. července
Padesát „osobností“ napsalo dopis našim nejvyšším ústavním činitelům, v němž požadují referendum o americké radarové základně. Je pozoruhodné, jak se u nás pozvolna uchycují manýry amerických a evropských bojovníků za mír z druhé poloviny minulého století. Jen naše bojovnice jsou proti těm tehdejším euroamerickým už poněkud odkvetlé. Tématu se týká naše glosa.

Senátorka Janáčková se údajně na jakémsi jednání dopustila proticikánských výroků. Protestuje kdekdo, protože to je příležitost se politicky profilovat. Ne před voliči (když čte člověk různá internetová fóra a přijde tam řeč na Romy, je to většinou dost odporné), ale před instancemi, které mohou rozhodnout o tom, zda vůbec bude člověk před voliče připuštěn. Jeden ctižádostivec přes druhého se předhání v horlivosti, kdo se lépe na Janáčkové morálně vyprofiluje. A v prvých řadách nesmí ovšem chybět Petr Pithart. Nemohu si pomoci, ale je to jakýsi intelektuální lynč a projev dost ohavné zbabělosti. Nosí se to, tak si taky kopnu, udělá mi to dobře v další kariéře. Člověk může u nás prezentovat svou občanskou statečnost o hodně věrohodněji. A když už jsme u Petra Pitharta: ten kdysi na poslední chvíli podepsal Smíření 95, a pak se od něho u nás distancoval, kdežto v Bavorsku se prohlašoval za jeho iniciátora. Hezký příklad občanské věrohodnosti! A tenhle člověk by prý měl kandidovat na prezidenta. No fuj.

Jakýsi ukrajinský občan, kterému u nás propadlo vízum, se octl v záchytném zařízení pro cizince, jeho manželka mezitím prodala dům, který vlastnili, a požádala nového majitele, aby jí jej pomohl vyklidit. Při té příležitosti se ztratil obraz Vasilije Kandinského, který otec zadrženého „získal v roce 1945 jako součást válečné kořisti“. To je velmi pěkná formulace a mocně čtenáře povzbuzuje, aby si představil, jak kořistění probíhalo. „Jde prý o rodinnou památku.“ Jen by se možná ještě mělo vyjasnit, čí rodinná památka to vlastně je.

V MfD se ještě věnují případu Terezky, o niž se přou rodiče a ona teď pobývá v dětské léčebně. K věci se vyjadřuje i psycholog Slavomil Hubálek. Jednak tvrdí, že od sedmi, osmi let by se mělo respektovat také přání dítěte. A co když ho náhodou předtím několik let např. matka soustavně indoktrinovala nenávistí k otci? V případě je podle Hubálka třeba nechat věci tak, jak jsou, moudřejší ustoupí. Nechápu, proč by měl moudřëjší ustupovat prasárně, prasárně se ustupovat nemá. Moudrost se neprojevuje tím, že ustupujeme prasárnám. Pan Hubálek na obranu svého stanoviska parafrázuje Starý zákon: Král Šalamoun měl rozsoudit dvě ženy, které se přely, která je matka dítěte. „Přineste mi meč a já dítě rozdělím, řekl Šalamoun. Jedna z žen se ozvala: To se ho radši vzdám! A Šalamoun v ní poznal matku.“ Podle Hubálka je někdy v zájmu dítěte, aby se rodič svých nároků moudře vzdal. Pseudocitát je nesmyslný: Šalamoun řešil otázku, komu přiřknout dítě, a na základě odpovědi, kterou Hubálek uvádí, taky dítě skutečné matce přiřkl, a ne že by jí poradil: milá paní, tak buďte ráda, že dítě je celé, a sypte domů.

V Lidových novinách píší o případu Hácha. Já jsem tu už před pár dny svůj názor na Háchův případ napsal a nemám na něm co měnit. Historik Dobeš v té věci řekl, že se Hácha řídil heslem „Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší“, což prý byla jistě pravda, ale platnost tohoto hesla má přece jen určité hranice. Ve skutečnosti to vůbec není pravda. Když se člověk ujme nějaké funkce s tím, že by ji jinak mohl dělat někdo daleko horší, končí pravidelně tím, že dělá to, co by byl správně na jeho místě měl dělat ten daleko horší, a stane se stejně špatným jako ten horší, místo něhož se té funkce ujal. Tato sentence je čirý alibismus: co platno člověku, kdyby celý svět získal, a na duši ztrátu utrpěl! Naší povinností nikdy není brát na sebe role určené darebákům, protože se pak sami staneme darebáky. Háchova role je tragická: neodhadl na počátku, čeho všeho je schopný nepřítel, a stal se jeho kořistí. A taky bohužel odstrašujícím příkladem pro další generace.

Německý ministr vnitra Schäuble si dovolil vyjádřit názor, že německá ústava by měla umožnit zabíjet takové teroristy, jako je např. Usáma bin Ládin. Potázal se se zlou nejen u opozice, ale i v Evropské unii. Evropský komisař pro vnitro a spravedlnost Frattini prohlásil: „To, že bojujeme proti terorismu, neznamená, že můžeme zabíjet lidi.“ Proti terorismu se tedy bojovat smí, ale nesmíme přitom teroristům moc ublížit. Evropská unie je, pokud jde o bezpečnost členů, dosti svérázná instituce, a jsou tu vlastně jen dvě možnosti: buď se legitimními prostředky postarat o to, aby v ní lidé jako pan Frattini nedostávali moc prostoru pro své pitomé nápady, nebo začít hledat, kde nechal tesař díru, protože ve společnosti potentátů, jako je on, se v Unii nikdo nemůže cítit bezpečně.

Sobota 14. července
Sociální demokraté (přesněji řečeno předseda Paroubek, ale to je v tuto chvíli totéž jako sociální demokraté) obviňují ODS, že zavinila pokles důvěry české veřejnosti v EU. Pokles, který zaznamenala agentura Eurobarometr, není nijak dramatický. Jinak si myslím, že spíš má pravdu předseda KDU-ČSL Čunek, který tvrdí, že ODS se chová schizofrenně a „euroskeptici“ jsou jen někteří (přesněji řečeno nejvěrnější spojenci Václava Klause). Ta schizofrenie ovšem může na veřejnost působit.

Václav Klaus se v rámci svých možností ohradil proti dopisu padesáti „osobností“ nejvyšším ústavním činitelům. Prohlásil, že při pacifistických náladách v Česku a v Evropě je výsledek referenda o základně víceméně předem znám a že neví, zda signatáři žádají referendum nebo zda žádají NE základně. Současně slíbil, že referendum nebude blokovat, je vlastně tak trochu pro. To se mu slibuje snadno, v Právu již po několikáté upozornili, že prezident nemá co vetovat ústavní zákony, takže k vetu ani nebude mít příležitost.

KSČM (přesněji řečeno poslanec Černý) prohlásila, že Paroubek a všichni předchozí sociálně demokratičtí expremiéři lžou, když tvrdí, že o vyjednávání s USA o základně nevěděli. Je to vzácný okamžik, kdy se komunistům vyplatí mluvit pravdu, protože si slibují přeliv preferencí od ČSSD. Což je nejspíš docela dobrý odhad.

Jiří Paroubek poskytl obsáhlý rozhovor Právu. Pokud jde o záležitost jeho rozvodu, je třeba konstatovat, že má opravdu dobrého mediálního poradce. Pokud jde o radar, je jeho stanovisko neoblomné, avšak: „Jiná věc je, že za pět let se může změnit situace, jestliže se objeví balistické rakety v Íránu nebo v Severní Koreji. Ale zatím je to hrozba virtuální a Evropa nikdy nereagovala na virtuální hrozbu a sami Američané ve svých dějinách málokdy reagovali na virtuální hrozbu. Z tohoto hlediska je ta akce Američanů poměrně neobvyklá.“ To je pravda, pokud bere pan Paroubek za obvyklou reakci to, že Američané čekají, až jim Japonci rozmlátí v Pearl Harbouru dvě třetiny válečného loďstva (do té doby byla hrozba pouze virtuální) a pak teprve jdou na věc. Američané se, jak se zdá, poučili, pan Paroubek ne. Ostatně virtuální hrozbu nacistického Německa v Evropě ignorovaly evropské velmoci tak dlouho, až se jí Hitler skoro celé zmocnil, takže se, jak pěkně říká pan Paroubek, „změnila situace“. Tím nemá být řečeno, že je třeba podnikat preventivní akce (tj. např. tak poměrně nevinnou preventivní akci, jako je připravovat se na obranu) za každou cenu, nýbrž že jsou „virtuální nebezpečí“, které není radno podceňovat. Pana Putina považuje předseda ČSSD za jednoho z nejosvícenějších vládců Ruska. To je velmi nadějné: myslím, že oba braši si budou docela dobře rozumět. Také se pan Paroubek těší, až svou obratnou politikou přivede Topolánka k pádu, načež se do čela ODS dostane někdo jiný (rozuměj Pavel Bém) a s ním bude podstatně lepší řeč. Tato hrozivá vyhlídka je ovšem docela reálná.

Exposlankyně Táňa Fischerová, jedna z čelných signatářek dopisu ohledně referenda o základně, napsala v Lidových novinách, že mezi odpůrce referenda patří mnoho lidí, kteří jsou jí „hodnotově blízcí“. „Jenomže nakonec jsem si uvědomila, že je to pro mne otázka svědomí, a pokud si nějaké závažné otázky kladu, pak nemohu uhýbat, i když bych možná měla život pohodlnější.“ Paní Fischerová je zároveň dítětem štěstěny. Jen málokomu se podaří, aby jeho zásadní a nonkonformní názor sdílelo přes 70% české veřejnosti. Paní Fischerová klade politikům nepříjemné otázky: „Četla jsem i názor, že tam bude muset být malý atomový reaktor. Ano, nebo ne?“ Samozřejmě že ano! Zároveň bude pod Brdy zavrtána atomová nálož o síle sto megatun, která bude odpálena v případě, že by se základny mohli zmocnit nepřátelé. Spouštěcí mechanismus bude ovládat americký vrátný a používat ho bude podle vlastního uvážení. Zároveň bude u základny za peníze českých daňových poplatníků vybudováno jezírko se stovkou plameňáků a jedním hrochem.

Pondělí 16. července
Prezident Putin podepsal dekret (v Rusku se jako u nás za Beneše vládne dekrety) „O pozastavení Ruskou federací platnosti smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě“ (půvabný překladový rusismus jsem opsal z Práva). Tématu se týká naše glosa.

Jiří Dienstbier včera v televizních otázkách Václava Moravce zatroubil k frontálnímu útoku na svého zjevně budoucího soka v zápase o prezidentský úřad Václava Klause. V řadě věcí má pravdu (což v Klausově případě není zvlášť těžké), v lecčems naznačuje, že by byl ještě horší prezident než Klaus. Pokud by se na něm shodli zelení, komunisté a sociální demokraté, nebyl by úplně bez šance. Problém je, že to, na čem se shodnou tyto strany (a navíc ještě lidovci a Klub otevřené demokracie v Senátu, bez nich by to nešlo) musí být lepkavé, beztvaré a poněkud páchnoucí. Pozoruhodné je, že Klausův mluvčí ve svém vyjádření prohlásil - v zastoupení pana prezidenta - Dienstbiera za „bývalého politika“. Fakticky zřejmě k prezidentovým právům definovaným v ústavě přibylo právo rozhodnout, že ten či onen politik je bývalý. Vztahuje se to i na členy Topolánkovy vlády?

Paní Markéta Smutná, matka dítěte, které bylo z rozhodnutí soudu dočasně svěřeno do ústavní péče (přičemž podle expertizy ministerstva spravedlnosti soudce jednal v souladu se zákonem) poskytla rozhovor Právu. Citujeme z něho: „Terezka prostě pocitově odmítala cizího zarostlého člověka. Jednou zažila, jak se na mě její otec vrhl a povalil mě na zem… Teď říká, že otci na ní vůbec nezáleží a že ji nikdy neposlouchá, že si vše dělá po svém (!!)… Vyčítá mu i to, že se s ní baví jako s miminem a že ji označuje za lhářku. Terezka říká, že je její otec zlý a že se s ním nudí, a nelíbí se jí poslouchat jeho hloupé otázky anebo vysvětlování typu „jsi plod naší lásky s maminkou“.“ Z literárního hlediska patří tento výtvor do těsného sousedství toho, co říkaly osoby z kouřimské kauzy. Ta paní mluví za své dítě a vkládá mu do úst své výhrady a svou nenávist ke svému někdejšímu partnerovi. Možná, že už mu ji implantovala. Je nedůvěryhodná až na půdu.

Alexandr Mitrofanov se v sobotu v rozhovoru s předsedou ČSSD Paroubkem pozastavoval nad tím, jaká nenávist vládne na internetu mezi zastánci „pravice“ a „levice“. Přitom sám v dnešním komentáři tamtéž píše, že ODS se ve vztahu k Washingtonu chová jako jakešovská KSČ ve vztahu k SSSR. Petr Uhl označuje (v metafoře, ovšem) ministra Schwarzenberga za zloděje. Takže čemu se diví, když jdou sami příkladem vstříc.

Případ bulharských ošetřovatelek v Libyi se může vyřešit, když bude Libyi proplaceno odškodné ve výši asi 8 miliard Kč. Mělo by se to stát odpisem libyjského dluhu např. vůči Česku, Slovensku, Bulharsku a Chorvatsku. To je vynikající forma obchodu. Chorvati se cukají, mají jakýsi pocit, že s tou věcí nemají nic společného. Těžko se jim divit, ale když to neudělají, tak v Libyi bez rozpaků utratí těch pět ženských, které vůbec nic neprovedly a sedí už osm let v libyjském vězení.

Stejně jako Milana Rastislava Štefánika dal podle některých slovenských historiků utratit Masaryk s Benešem, má známého ruského náboženského podvodníka Grigorie Rasputina podle ruského historika (Právo píše „amatérského“) na svědomí britská tajná služba. Chtěli totiž touto cestou sesadit Nikolaje II. a nahradit ho anglofilem. Cílem bylo zničení svaté Rusi. Ruská teorie má o hodně vyhraněnější podobu. Aktualizuje se ve chvíli, kdy se Rusko začíná vehementně emancipovat. Slovensko je naštěstí dvěstěkrát menší, podstatně civilizovanější a jak se zdá, má nebezpečné období své emancipace už za sebou.

Viliam Buchert cituje v MfD Henryho Kissingera, podle něhož mocenské vakuum mezi Německem a Ruskem vyplnil v roce 1999 vstup Česka, Polska a Maďarska do NATO. Jakkoli si Henryho Kissingera velmi vážím, v tomhle se fatálně mýlí. Žádné vakuum se nevyplnilo. Polsko bojuje najednou s Ruskem i Německem, čímž přispívá k další vakuizaci prostoru, Maďarsko to hraje na obě strany a Česko a Slovensko možná v příštích letech na druhou stranu přeskočí. Ve střední Evropě vládne stejná nezodpovědnost, neopatrnost a bezohlednost jako vždycky a podle toho bude taky vypadat její další osud. A mýlí se i pan Buchert: Putin kouše. Mnozí tomu ovšem uvěří, až když se nám zakousne do zadnice. A to už bude pozdě.

Pan Palata lituje v Lidových novinách, že se v létě 1992 nenašel nějaký statečný generál, který by vzpurné Slovensko vojensky obsadil. Pan Palata mívá velmi zábavné nápady, bez něj by bylo na české mediální scéně smutno.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.