Úterý 10. července
Podle Práva se v poslední době vyrojilo spousta falešných odbojářů. Jsou staří (někdy ne dost, věrohodný odbojář by měl mít dnes minimálně osmdesát let, a to je dosti tvrdé kritérium), mají uniformy a metály. Je to pozoruhodná forma „kopnikiády třetího věku“.

Právní zástupkyně matky děvčete, které soud před časem nechal vyšetřit na psychiatrické klinice, se pozastavuje nad tím, proč se dítěte nikdo nezeptal přímo na vztahy s otcem. Problém, který soud řeší, je podezření, že matka dítě proti otci štve. Pokud tomu tak je, pak dokud bude dítě pod vlivem matky, nikdo se od něj nic rozumného nedozví.

Potenciální prezidentský kandidát Jiří Dienstbier se svěřil Právu, že už má představu, jaký by byl prezident. Tohoto tématu se týká naše dnešní glosa.

Včera proběhlo jakési odborné diskusní fórum, na němž se dvanáct významných lékařů přelo o eutanazii. Podle jejích přívrženců by ji měly hradit pojišťovny. Našli se i kverulanti, kteří eutanazii odmítají. Např. prof. Klener se domnívá, že lékař je veden k zachraňování života, ne k jeho ukončování, prof. Hach vyjádřil ještě jednoznačněji: „Lékař tu není od toho, aby zabíjel na přání pacienta. Nemáme katedry zabíjení, nemáme v nemocnicích oddělení porážka, nemáme metodický list, jak vraždit.“ Mluví se o možnosti zneužívání, zastánci eutanazie tvrdí, že všechno se dá zneužít, i kuchyňský nůž. To není problém. Problém je, dá-li se např. zneužít guillotina. Tj. jaký smysl má mluvit o zneužívání tam, kde zneužívání může být všechno. Představme si, že až se k moci dostane ČSSD ve své dnešní podobě, bude eutanazie uzákoněna. Bude o ní rozhodovat podle přísných kritérií komise pod vedením dr. Ratha nebo dr. Kubka (to je jedno). Ze zákona bude mít právo eutanazii nejen povolit, ale v některých nezbytných případech přímo nařídit. A mnoha lidem se to bude nepochybně líbit.

Polsko je na pokraji vládní krize. Prezident Kaczyński odvolal z vlády jejího místopředsedu a předsedu extremistické Sebeobrany Leppera, s nímž už měli politici z PiS spoustu problémů. Nato Lepper prohlásil, že Sebeobrana vystupuje z koalice. Vláda tak ztratila většinu v parlamentu. Zdá se, že Polsko spěje k předčasným volbám. Shodou okolností byl takřka zároveň zatčen prezidentův poradce, který se údajně zapletl do obchodu s drogami. A do třetice všeho dobrého nebo spíše zlého páter Rydzyk, ředitel polského „Radia Maryja“, jehož vysílání vykazuje jakési klerofašistické prvky, takže se od něho čas od času distancují Vatikán i vedení polské katolické církve, označil na jakési přednášce prezidentovu manželku (vyslovila se pro zmírnění zákazu interrupce) za čarodějnici, prezidenta za podvodníka, který podléhá židovské lobby a deník Gazeta Wyborcza za talmudistické noviny. Přitom právě této stanici, v Polsku nejsledovanější, vděčí prý PiS za svůj volební úspěch. Poměry v Polsku jsou za vlády nynější koalice natolik bizarní, že si to snad ta země ani nezaslouží.

V Mladé frontě Dnes vyhrožuje Bohumil Pečinka premiéru Topolánkovi, co se mu stane, když nebude dostatečně energicky podporovat prezidenta Klause: čeká ho „rychlý a bezpodmínečný pád“. Doufejme, že si to pan Topolánek zapíše za uši, pan Pečinka jistě ví, o čem mluví.

Předseda ČSSD dále přesvědčuje veřejnost, že rozvod může být ještě významnější a mravnější věc než svatba. Nyní rozhodl, že pokud bude jeho nová přítelkyně paní Kováčová nadále pracovat pro ČSSD, bude to zadarmo. Takže ČSSD na jeho rozvodu ještě vydělá. Opravdu na takové populistické gesto někdo naletí? Nechápu, proč má někdo pracovat zadarmo. Odborový moloch pana Štěcha by měl zasáhnout.

Prezident Klaus se chystá na státní návštěvu do Polska, jehož nynější politické vedení je mu blízké ve svém vzdoru proti hrozbě nové totality z Bruselu (a možná i z Berlína). V té souvislosti napsal do LN mj.: „Jsme povinni bránit vývoji, který by hrozil opakováním některých nešťastných aspektů naší historie.“ To je slovo do pranice. Nepochybně nejnešťastnějším aspektem naší historie bylo, když jsme vlezli v podstatě dobrovolně a bez znatelnějšího odporu Ruskému impériu někam. A teď akutně hrozí, že si to zopakujeme.

A nakonec jedna zpráva s dobrým koncem: slovenského vesničana, který si vyrazil na procházku do lesa, napadl rozzlobený medvěd. Silně jej kousl do zadnice a poté uprchl. Zvíře chtělo zřejmě tímto izolovaným anarchickým gestem protestovat proti svému očividně nerovnoprávnému postavení v dnešním světě. Snad se najdou nějací aktivisté, kteří se jeho věci ujmou. Bylo by pěkné, kdyby při jejím prosazování zvolili jiné prostředky než zmíněný chlupáč.

Středa 11. července
Lepperova aféra v Polsku ohrožuje existenci vládní koalice. Problém je v tom, že Sebeobrana ani druhá malá strana, katoličtí fundamentalisté, nemají zájem na nových volbách, zničily by je. Takže není vyloučeno, že se to nějak spytlíkuje, formálně vzato v podobném stavu setrvávala relativně dlouhou dobu i Dzurindova koalice na Slovensku (věcně bych ji s tou nynější polskou srovnávat nechtěl, protože si myslím, že by to bylo vůči Dzurindovi nespravedlivé). Alexander Mitrofanov v právu i Petruška Šustrová¨v Lidových novinách dávají Kaczyńské za příklad nynější vládní koalici: tak by bylo třeba zatočit taky s Čunkem! V Lepperově aféře šlo ovšem asi o šedesátkrát více peněz než v té Čunkově. Malé české poměry.

Někdejší tiskový mluvčí (ex)ministra spravedlnosti Němce Dimun radí nyní sociálním demokratům, jak zlepšit image strany. Jeho návrhů se týká naše dnešní glosa.

BIS dospěla k závěru, že neonacisté dnes u nás nepředstavují žádné nebezpečí. Je jich málo, jde o izolované skupiny, chybí jim charismatický vůdce. Dodal bych, že jim taky chybí věrohodná ideologie. Nebezpečí hrozí od tandemu Paroubek – Filip, s tím si ovšem BIS nic nepočne, protože jde o předsedy silných legálních stran, tvořících páteř našeho politického systému. Klesli jsme dosti hluboko.

V této souvislosti je zábavné, že Jiří Koubek v Právu považuje za vrchol odvahy, když se sedm senátorů rozhodne podporovat Jiřího Dienstbiera v jeho prezidentské kandidatuře. Vrchol to je, odvahy ovšem ne. Co jim hrozí? Kdo jim za to ukousne hlavu? Je to trochu, jako když se Jiří Paroubek chvástá, že řekl Bushovi do očí nepříjemnou pravdu (dobu, kdy bylo říkat někomu do očí nepříjemnou pravdu nebezpečné, už pan Paroubek propásl, a ten někdo rozhodně nebyl americký prezident).

Ministr Schäuble navrhl razantní protiteroristická opatření. Koaliční SPD protestuje, předseda její parlamentní frakce Struck prohlásil k důvodům, které Schäubhle uvedl: „Tato argumentace je chybná, mj. proto, že nebere v úvahu strašné skutečnosti německé historie.“ Znamená snad nacismus jakési věčné prokletí, které Němce odsuzuje k nikdy nekončícímu kapitulantství? Jak by se někdo vedle takového státu mohl cítit bezpečný! Nacismus byl jen jednou epizodou evropských a německých dějin – epizodou nesmírně krutou a krvavou, ovšem.

Vatikán označil v oficiálním dokumentu katolickou církev za „jedinou skutečnou církev Kristovu“. Vyvolalo to velké pohoršení. Nechápu proč: lidé, kteří v něco věří, si zároveň myslí, že to, v co věří, je nejsprávnější, jinak by neměli důvod tomu věřit. Tolerance nespočívá v přesvědčení, že i ti ostatní mají stejnou míru pravdy. Tolerance znamená tolerovat nesprávné věci v přesvědčení, že ve svobodné konkurenci se nejlépe prosadí naše pravda. Ani trochu nevěřím tomu, že katolická církev je jedinou skutečnou církví Kristovou, ale chápu, proč tomu věří katolíci.

V Německu se znovu stávkuje, stávkují strojvedoucí, jenom někteří, ale ochromena je pochopitelně celá železniční doprava. To je efekt, na němž u nás staví Duškovy odbory: stačí, když budou stávkovat dvě procenta železničářů, pokud budou správně vybráni, přestane fungovat všechno. Stávky tohoto typu mají něco vzdáleně příbuzného s terorismem a měly by se zakázat. Pokud chtějí stávkovat, ať se předem dohodnou. A pokud možno všichni.

Jiří Paroubek neustále zdůrazňuje, oč lépe zvládl rozchod se svou manželkou. Bylo by snad spravedlivé říci, že ve skutečnosti rozchod daleko lépe zvládla paní Paroubková než paní Topolánková: paní Paroulková neměla tu drzost převést svůj soukromý problém do politické roviny a zaplést do něho nestydatým způsobem českou veřejnost, která za její trable vůbec nemůže.

Soudce Sládek, který před časem rozhodl o (dočasném) odebrání desetileté Terezky, o niž se přetahují rodiče, matce, se konečně dostal ke slovu (v MfD). Řekl podstatnou věc: že mu šlo o umístění dítěte do neutrálního prostředí. To rozhodnutí bylo nepochybně správné. Jak se má soud ve sporu rozhádaných rodičů, kteří se nejspíš nepříčetně nenávidí a jeden nebo druhý nebo oba se nestydí do toho zatahovat své dítě, jinak dobrat pravdy.

Václav Klaus je na oficiální návštěvě v Polsku. S prezidentem Kaczyńskim si rozumí v odporu k pokračující integraci EU (což je z obou stran přehnané) a ve vstřícnosti k americkému projektu na protiraketovou základnu v ČR a v Polsku (což je správné, bohužel spíš z polské strany, Klaus své „ano“ v minulosti promyšleně tlumil). K nedávnému summitu v Berlíně prohlásil: „Velmi oceňuji, že v klíčové chvíli naše země podpořila Polsko. Kdybych tam seděl já, tak bych je podpořil ještě o kousek více.“ Jak je dobře, že tam Václav Klaus neseděl.

Mnichovské nakladatelství DVA vydalo 33 svazkovou edici „Česká knihovna“. Vyšla v ní i antologie spisů Karla Havlíčka. Chybí v ní údajně článek Slovan a Čech. To považuju za skandální. Je to jeden ze dvou nejzásadnějších Havlíčkových textů, který pozitivně ovlivnil celé další české uvažování o „slovanství“ a zejména Rusku. Navíc mám podezření, že jde o projev podělaného německého flagelantství: považují za svou morální povinnost akceptovat češství v té nejpokleslejší, nejšovinističtější podobě. Všechno, co se vymyká, vypouštějí, aby se náhodou v Praze někdo nezlobil.

Jiří Čunek prohlásil v on-line rozhovoru na internetovém serveru iDnes, že by klidně šel do vlády s Jiřím Paroubkem. Sociální demokraté to vzápětí rozhořčeně odmítli: s KDU-ČSL vždycky, s Čunkem nikdy. Pan Čunek na všechny strany okatě připomíná svou důležitost. Dělá to humpolácky a neobratně. Situace je taková, že mu to prochází. Je to ubohé, pan Čunek nemá ve špičkové politice co pohledávat. Tímhle chováním se sám odepsal.

Lidové noviny zveřejnily pozoruhodný rozhovor s ruskou spisovatelkou Taťjanou Tostou. Mluví o ruských poměrech bez předpojatosti, bez postkomunistického pseudovlastenectví i bez postdisidentského patosu (což je předpoklad, aby se člověk o Rusku vůbec něco zajímavého dozvěděl). Jedna věc mne trochu zarazila. Vytýká zavražděné novinářce Politkovské, že jí nezáleželo na pravdě, šlo jí prý o spravedlnost. Jaká může být pravda bez spravedlnosti? Cožpak to lze oddělit? Pravda bez spravedlnosti je fanatismus.

Čtvrtek 12. července
Podle agentury Median by dnes volby vyhrála s mírným náskokem ČSSD a spolu s KSČM by dala dohromady dvouhlasou většinu v PS. Agenturu Median třeba brát s jistou rezervou, její nedávnou předpověď, že KDU-ČSL klesla s preferencemi pod pět procent, ostatní agentury nepotvrdily a v tomto průzkumu ji už nezopakovala, ale úplně ji bagatelizovat nelze, její výsledky jsou přinejmenším pravdě podobné. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, co vlastně dnes zbylo z polistopadové politiky a co to polistopadová politika vůbec byla. Vrátíme se k ní v příštím čísle Událostí.

Jacísi pobertové ukradli bronzové emblémy z náhrobků padlých ruských vojáků na Olšanech. Rusko z toho pochopitelně dělá vědu. Na podobné vyskakování si musíme zvyknout a byla by chyba ho brát příliš vážně (zároveň je samozřejmě krajně žádoucí vandaly dopadnout a zavřít je, až zčernají, a hřbitov lépe chránit).

Bývalý velitel vojenské tajné služby Krejčík přijal nabídku působit v bezpečnostní komisi ČSSD. Je to tristní svědectví o politizaci sfér, které by být zpolitizovány neměly. Když se ujme moci bývalá opozice, vyhodí všechny šéfy všech tajných služeb a dosadí nové. Ti vyhození emigrují do nově vzniklé opozice. Jak pak mohou tajné služby vůbec fungovat?

Nové volby v Polsku nejspíš nebudou. Lepper padl, ale jeho stranickým kolegům se nechce od vládních korýtek. Což se dalo čekat. Poláci mají už nějakou dobu jakýsi problém a jen tak snadno a rychle se ho nezbaví.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.