Pátek 1. června
Prezident Putin prohlásil, že dva úspěšné pokusy nových ruských balistických raket z počátku týdne jsou odpovědí na americké snahy zřídit v Evropě protiraketový štít. Ruské pokusy nemusí nikoho znepokojovat. Pokud bude americká výzbroj aspoň zhruba na ruské úrovni a pokud bude udržena euroatlantická jednota, netroufnou si Rusové na žádného amerického spojence zaútočit. Není to jejich zvyk. Když jsou napadeni, brání se jako lvi, ale pokud jde o imperiální výboje, chovají se vždycky jako hyeny, a to ještě poměrně neúspěšné. Jinak je třeba vzít na vědomí jako nezvratný fakt, že se ruské vedení rozhodlo pro obnovu konfrontačních vztahů se Západem (k němuž teď patříme i my). Důvody, které je k tomu vedou, jsou jednak vnitropolitické (utužení domácích ruských poměrů se tradičně zdůvodňuje vnější hrozbou, umožňující zavést jakýsi „výjimečný stav“), jednak nepochybně hraje roli i frustrace z porážky ve studené válce a snaha o revanš: jde o to, získat jakýsi vliv na ztraceném území (k němuž patříme i my). Vytýkají Americe, že chce diktovat světový pořádek, a ve skutečnosti usilují o obnovení stavu, kdy mohli (spolu)diktovat světový pořádek i oni. Zvlášť legrační je, když ruský papaláš obviňuje někoho z imperialismu. Je to jako když lidojed obviňuje ty, co jedí vepřové, že nejsou vegetariáni. V Rusku se zjevně zavádí jakýsi brežněvismus s lidskou tváří. U nás mají mohutnou pátou kolonu v podobě KSČM a přidružených organizací a pak je tu řada užitečných idiotů, právnických i fyzických. Situace je vlastně hodně podobná té v roce 1945. Jen naše vina, pokud znovu spadneme do Ruska, bude tentokrát ještě výrazně větší než tenkrát. Způsobíme si to sami a odneseme to právě proto ještě víc než tenkrát.

Zdá se, že premiér Topolánek má aspoň elementární pojetí, o co jde. Prohlásil, že Rusko se cítí být ohrožené ve své nově nalezené velmocenské politice, jenže my nechceme patřit do sfér ruského vlivu. Budeme s ním vést dialog, ale své vnitřní věci si budeme rozhodovat sami. A dále: bez radaru nakonec může Evropa přežít, bez vůle k obraně ne. Něco není v pořádku, když tak samozřejmý krok budí tolik negativních emocí a zbytečných politických šarvátek. Premiér dále prohlásil, že jsme zatím udělali málo v boji s terorismem, nic na obranu svobody slova v našem vlastním domě a teď mnoho z nás zpochybňuje základy našeho spojenectví v NATO. Samá zlatá slova. Musím říci, že by mi vůbec nevadilo, pokud tahle vláda neprosadí dost radikální ekonomické reformy. Když je tu vláda, která tohle ví, může si člověk připadat aspoň v tom základním bezpečný: bez toho bezpečí se žít nedá, bez Tlustého rovné daně ano. Jenže člověk teď spíš každý den trne, kdy se Paroubkovi a spol. podaří vládu svrhnout (samozřejmě že legální, demokratickou cestou, u nás se všechny pohromy dějí legální demokratickou cestou, nebo snad ne?).

Jiří Paroubek bude sám a osobně přijat americkým prezidentem. To je zjevně jeden z nejsvětlejších okamžiků jeho politické kariéry. Nestává se tak často, že by prezident nejmocnějšího státu světa hovořil mezi čtyřma očima s takovým (jedno slovo zcenzurováno).

„Čeští odbojáři“ (tj. Svaz bojovníků za svobodu) budou nejspíš žalovat buď tvůrce filmu Silver A, nebo ČT, která film uvedla. Film prý zneuctil památku odboje. K tématu se vracíme dnešní glosou.

Mladá fronta Dnes otiskla pozoruhodný rozhovor s Natanem Ščaranským. O dnešním Rusku hovoří s porozuměním (ví o něm své a na druhé straně nepřehání) a ví své taky o problematických stránkách svobodného slova. Cituji: „Nepanikařil bych – neříkal bych, tak jako někteří moji přátelé, že Rusko se vrací zpět do dob komunismu. To zase ne – nikdo neobnovuje gulag a neposílá tam miliony lidí. Už to není země postavená na strachu. Rusko ovšem oklešťuje demokratický proces, opozice nemá šanci stát se vlivným konkurentem vlády, na mezinárodní scéně se Moskva především snaží mít vliv v zemích vyvíjejících zbraně, které mohou užít teroristé. Ať si to vše klidně dělá dál, ale není pochyb, že tato politika se musí setkat s kategoričtější a tvrdší reakcí, než je tomu dosud… Vedeme nyní vlastně dvě války. První je proti terorismu a islámskému radikalismu. Ta druhá se odehrává v kruzích liberálů svobodného světa, je to bitva točící se kolem postmoderní myšlenky o konci národního státu a jeho identity. Je to ten relativismus říkající, že všechny kultury jsou rovnoprávné, odmítání toho, že existují dobré a špatné režimy. Svobodný svět musí překonat neschopnost mít na něco jasný názor a stát za ním. Kdo jsou dnes ti, kteří tento relativismus a appeasement odmítají? Izrael, který bojuje o právo existovat, a USA, které si vysloužily od teroristů přezdívku Velký satan. Je tragické, že Bush je mnohými nenáviděn více než největší světoví diktátoři.“

Petr Suchý, expert na USA Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, zařadil ČR mezi blízké spojence USA. Pan Suchý bohužel není expertem na ČR. V ČR je „spojenců USA“ menšina, z politických stran se tak dá označit jen ODS. Nynější vláda provádí vůči Spojeným státům poměrně vstřícnou politiku, jenže s tou politikou nesouhlasí dost zásadně zelení, a vlastně ani KDU-ČSL (viz nejapné řeči, které vedl na Bushovu adresu např. Jan Kasal). Pokud se nestane něco opravdu mimořádného, zařadíme se nejpozději během měsíců do „hlavního proudu“ evropských kritiků amerického imperialismu a možná, že se spolu s Ficovým Slovenskem octneme dokonce na špici – máme k tomu všechny předpoklady.

Jakýsi institut jménem Economist Inteligence Unit pořídil pro časopis The Economist žebříček států seřazených dle mírumilovnosti. Kritérii mírumilovnosti je prý mj.: objem výdajů na zbrojení, podíl na válečných konfliktech v posledních dvou letech, počet příslušníků ozbrojených složek v poměru k celkové populaci či potenciál země k možným teroristickým útokům. Zároveň se hodnotí „vnitřní mírumilovnost národa“: vztah k cizincům, úroveň kriminality, procento obyvatel v kriminále. (Mírumilovný národ se zjevně nejlépe pozná podle toho, že tam kriminálníci nesedí v base, ale běhají po ulicích, případně sedí v nejvyšších státních funkcích). Přízračná blbost těchto kritérií stojí za zvláštní komentář. Není náhodou, že zatímco např. USA a Izrael skončily hluboko v poli poražených, my jsme jednička, podobně jako v pití piva a v obezitě (nepochybně to spolu souvisí). Průzkum nás hodnotí vysoce jak pokud jde o možnost občana získat vlastní zbraň, tak pokud jde o politickou stabilitu země (pozorovatel nás nejspíš sleduje ze vzdálenosti Marsu).

Ruská hvězda se vrátila na pomník Rudé armády u kostela v Brně-Králově poli. Jde o pohřebiště asi 300 padlých vojáků, budiž, mělo by být jen jasné, že je to hřbitov, a měl by být formálně majetkem Ruska (třeba s tím, že pečovat o něj bude ČR), pak ať si tam Rusové dají, co chtějí, třeba ten srp a kladivo, co tam byly původně, a ještě k tomu Stalina nebo Beriju. Něco jiného je zjevně památník Osvobození na Moravském náměstí rovněž v Brně. Problém ruského osvobození byl v tom, že bylo jen předstupněm přičlenění k ruské komunistické říši a že to tak Stalin a čeští komunisté měli předem naplánováno. Jen hlupákům typu Edvarda Beneše, kterého dnes hystericky opěvá (kde jinde!) v Právu (kdy jiný než) Lubomír Zaorálek , to nebylo jasné. Jaké u nás budou nebo nebudou pomníky, do toho je Rusům houbeles.

Sobota 2. června
Polské ministerstvo školství pracuje na seznamu povinné školní četby. Už sama ta myšlenka je poněkud výstřední a v Polsku kritizovaná, četba by se žákům snad měla doporučovat, ne přikazovat. Navíc z návrhu připraveného ministerskými úředníky ministr vyškrtl díla řady autorů, mj. Kafky a Dostojevského. V seznamu jsou nyní podle ministra „díla sepsaná pěkným jazykem a vychovávající k vlastenectví a národní hrdosti“. Výrok poněkud připomíná slova našeho dobrého císaře Františka I., „nepotřebuji vzdělané, ale hodné občany“, intence pana ministra je zjevně obdobná. Kafka je podle něho příliš pesimistický(!). To tvrdil i bolševik. Seznam prý není ještě definitivní. (Podotýkám, že tyto řádky nejsou kritikou polského národa, ale jednoho indolentního ministra a předsedy extremistické strany.)

Místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka si postavil hlavu a zaujal k radaru v Brdech stanovisko odlišné od svého předsedy a od vlastní strany: pokud prý nebudou NATO a EU schopny v budoucnu ochránit své obyvatele vlastním systémem, dokázal by si představit spolupráci jen s USA, ovšem jen v případě „základní dohody v NATO“ a po referendu. To je jako kdyby neřekl nic. Na referendum se může ještě pár let spoléhat, základna neprojde. A o jakém budoucnu mluví? A je snad NATO schopné chránit vlastním systémem své obyvatele teď? Morgen, morgen, nur nicht heute, sagen alle faulen Leute…

Pražský městský soud zprostil obžaloby jakéhosi „bývalého významného člena KDU-ČSL“ s tím, že první ze skutků popsaných v jeho obžalobě není trestným činem a druhý se vůbec nestal. Dopadne podobně za pět let i nynější předseda strany?

„Skutečně si myslíte, že v době vojenských satelitů, které dokážou vyfotografovat stopu lidské nohy v písku, je možné, aby si nějací teroristé kdekoli na světě nenápadně vybudovali odpalovací rampy pro balistické střely? Pardon že zase zpochybňuji vaši kompetenci…“ ptá se v Právu Alexandr Kramer ministryně Parkanové. Raketa, kterou právě vyzkoušeli v Rusku a která doletí z jednoho konce země na druhý, se odpaluje z pohyblivé rampy, tj. lidově řečeno z velkého nákladního auta.

Jiří Paroubek se v novinách chvástá, jak si to rozdá s Bushem: „Naučil jsem se lidem nepříjemné věci říkat, takže to pro mě nebude problém.“ Český člověk si rád vyskočí na pána, když předem ví, že se to smí, totiž že hned vzápětí nedostane pětadvacet. Předpokládám, že si pan Paroubek za totáče, když ještě dělal ekonomického náměstka v RaJ, na hodnostně vyšší papaláše příliš nevyskakoval, nepříjemné věci říkal jen těm, o nichž věděl, že si na ně může vyskakovat, jinak by v té funkci dlouho nevydržel, tenkrát se to netolerovalo. Vida, oč lidštější je doba, v níž dnes žijeme. Jinak, abychom panu Paroubkovi příliš nekřivdili, ve svém dnešním článku v MfD (tomu, kdo ho pro něho napsal, vyjadřuji obdiv za brilantní technický výkon) podává své názory velmi umírněnou a diplomatickou formou. Článek je ovšem dost svérázný. Předseda ČSSD se např. ptá: „Nepřispíváme záměrem výstavby této základny k posilování skupin, kterým není cizí návrat k velmocenské doktríně, kterou zastával Sovětský svaz?“ Pamatuji se, jak podobně v minulosti uvažovaly politické „holubice“ na Západě ve vztahu k SSSR: "Neoslabujeme svými postoji pozice umírněných sil v Kremlu?“ Pan Paroubek pokračuje: „Rusko je se všemi svými specifiky naším spojencem v boji proti hrozbě terorismu. Na rozdíl od nás s ním mají jeho občané hrozivé zkušenosti.“ Problém je, že my máme bohužel zase hrozivé zkušenosti s Ruskem, jenže na to mnozí našinci moc rádi zapomínají. K otázce, proč není protiraketový systém koncipován jako systém NATO, lze připodotknout, že NATO vznikla jako organizace, v níž se USA zavazuje bránit Evropu před komunistickým Ruskem a Evropa se zavazuje, že k tomu občas trochu přispěje, když se jí bude chtít. NATO bez USA prakticky neexistuje. USA by systém mohly budovat pro NATO, znamenalo by to, že oni ho pořídí a vyfinancují a ostatní členové jim do toho budou kafrat a budou se jim plést pod nohama. Možná, že by si za něj nechali i něco zaplatit. NATO bez USA ve skutečnosti neexistuje, USA bez NATO ano. Všichni to vědí a někteří z těch, co dnes argumentují NATO, sami přiznávají, že to dělají jen a jen proto, aby výstavbu protiraketové základny zmařili.

Miloš Čermák se v článku o údajné soudcovské profesní solidaritě zmiňuje o tom, že by novináři v Česku měli mít autoritativní profesní instituci, jaké prý existují ve většině západoevropských zemí. To je opravdu šílený nápad. Nevím, jak tam (myšlenka mi připadá sama o sobě podezřelá, zjevně náleží do hájemství „politické korektnosti“), ale tady by se z ní okamžitě stala mocná cenzurní instituce, o níž by se přetahovaly všechny politické strany a kam by se vecpali ambiciózní novinářští slouhové, ochotní pomáhat tam, kde je cítit moc.

Úřady povolily extremistům z Národní strany (celkově asi patnácti) blokovat přes dvě hodiny rakouská auta na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti. Je to po všech stránkách nesmyslná akce, nesená logikou „jak ty mně, tak já tobě“. Jediný, kdo na ní muže vydělat, je extremistická pidistrana. Připomínám v té souvislosti, co jsem na toto téma napsal před pár týdny do lidovek.cz.

Pondělí 4. června
Paroubek hodlá s vládou v příštích týdnech a měsících svést pět základních bitev: o reformu veřejných financí, o osobu příštího prezidenta, o vicepremiéra Čunka, o americký radar v Brdech a o Kubiceho zprávu. K bojechtivým plánům předsedy ČSSD se vracíme v dnešní glose.

Předseda pražského městského soudu Jan Sváček prý prohlásil, že současná policie je „nástrojem vládní třídy“, a to před volbami i po nich, a že bude chvíli trvat, než se z toho dostane. Myslím, že není sám, kdo má tenhle dojem. Těžko se s tím dá dělat něco jiného než analyzovat její angažmá případ od případu. Obecné konstatování moc nepomůže.

Miloš Zeman, aspoň podle toho, co píše v dnešním Právu Martin Hekrdla, kritizoval výstavbu amerického radaru s tím, že efektivnější by byl preventivní útok na Írán. Jednoduchého pana Hekrdlu to pobouřilo. Miloš Zeman to ovšem pochopitelně říká z vyčůranosti: se základnou se mu souhlasit nechce, zároveň by v současné situaci (poté, co ho Paroubek potupně vykopal z ČSSD) byl rád zadobře i s těmi, co jsou pro, a tak se staví do pozice ještě většího radikála. Takové řeči se ovšem dají vést v nějaké hospodě na Milovech. Kdyby seděl ve Strakovce nebo nedej Bože na Hradě, určitě by si je odpustil.

Ruský ministr zahraničí Lavrov navrhuje zahájit rozhovory s NATO o společném protiraketovém štítu. Tedy něco, co Rusko doposavad tvrdě odmítalo. Je velmi nepravděpodobné, že by za návrhem bylo něco jiného než nějaké chytráctví. Rusko se už rozhodlo pro konfrontační politiku vůči Západu a tento krok bude jistě něco podobného jako kdysi Chruščovovy odzbrojovací návrhy.

S potěšením konstatujeme, že Michal Mocek konečně zakotvil tam, kam ideově patří, tj. v Právu. Podle zásady, kterou razil František Palacký: svoji k svému a vždy podle pravdy. Bylo by dobré, kdyby v rámci celostátního tisku proběhly ještě další drobné přesuny.

V Rostocku došlo v souvislosti s nadcházejícím summitem G8 k divokým demonstracím proti „globalizaci“. Bylo skoro tisíc zraněných, z toho polovina policistů. Scénář je standardní: akci zahájí kašpaři simulující vědomě či z blbosti veselý karnevalový průvod, aby si všichni mysleli, že jde o neškodný happening. Za nimi jdou ovšem teroristické bojůvky, mladí bojechtiví smradi, kteří se za tím účelem slezou z celé Evropy, a pokusí se udělat z města kůlničku na dříví. Vůbec se nedá vyloučit, že by se podobný scénář mohl naplnit i u nás: demonstranti se pokusili obsadit svými akcemi všechny přístupové cesty k Hradu. U nás navíc nelze vyloučit i výrazné východní vlivy vzhledem k existenci mohutných komunistických převodových pák. Je česká policie opravdu dobře připravena?

Mirek Topolánek prohlásil v neděli v televizi, kde ho podrobil křížovému výslechu Václav Moravec (dojem z jeho vystupování byl dost trapný, když dělá rozhovory s Paroubkem, chová se docela jinak), že nehodlá spojovat otázku bezvízového styku s USA se záležitostí radaru v Brdech. To je správné a slušné. Zároveň hodlá Bushovi sdělit, že si nenechá od nikoho poroučet. Proč? To by snad měl udělat teprve tenkrát, když by se mu americký prezident skutečně poroučet pokoušel. Jinak bude vypadat jako zamindrákovaný venkovský balík.

LN zveřejnily hysterický výlev Jana Zahradila ve věci české podpory polskému požadavku na změnu hlasování v EU: „Byl jsem ujištěn, že platí změna hlasování, nebo smrt, že do toho chtějí jít až do konce a my do toho půjdeme s nimi.“ Pan Zahradil patří do jedné party s pány Jaklem a Hájkem a měl by dělat poradce v té exotické společnosti, která nyní sídlí na Hradě. Při čtení takových nejapných řečí je člověk vděčný za zelené ve vládě.

Jiří Paroubek rovněž v LN argumentuje proti radarové základně tím, že žádná z parlamentních stran ji neměla ve svém volebním programu. To je stejná pravda, jako že Roosevelt neměl ve svém volebním programu vstup USA do války.

A tamtéž se Václav Klaus v jinak překvapivě slušném článku třese strachem o českou suverenitu. Vláda prý musí garantovat, že ji (tu suverenitu) radar neohrozí. Česká republika zřízením radaru nepochybně o kousíček „suverenity“ přijde. Jakou suverenitu však má malý vypasený středoevropský králík, který se třese před chtivým pohledem ruského hroznýše? Jakou suverenitu mělo Finsko a, co si budeme povídat, taky Rakousko před pádem železné opony? Suverenity podle norem Václava Klause lze dosáhnout jen tím, že buď kolonizujeme Mars a nikoho tam za sebou nepustíme, nebo že dobudeme celý svět. Obávám se, že se nám nepovede ani jedno, ani druhé.

Pondělí 4. června (doplněk)
Stařecká skleróza zřejmě způsobila, že jsem zapomněl na věc, kterou považuji za důležitou. V pátek se tragicky uzavřel život spisovatele Jana Beneše. Když jsem v roce 1964 začal psát literární kritiky do Tváře, dostala se mi do ruky knížka jeho povídek. Pozoruhodné a sympatické na ní bylo především, že na rozdíl od drtivé většiny toho, co tenkrát mladí spisovatelé produkovali, nebyla ani malounko narudlá. Napsal jsem na ni proto tenkrát jednu z velmi mála příznivých recenzí, které jsem za svůj život zplodil. Beneš seděl stejně jako já v redakční radě časopisu. Když jsme pak s několika přáteli časopis uzmuli neschopné a vyčůrané oficiózní spisovatelské mládeži, Honza byl jedním z velmi mála autorů, kteří už vydali jednu nebo více knížek a mohli být tedy považováni za úředně puncované mladé spisovatele, a odmítli se připojit k tažení proti „uzurpátorům“. Bylo to významné gesto, i když likvidaci Tváře pochopitelně nezabránilo. V redakční radě setrval až do zákazu časopisu. Je příznačné, že na rozdíl od některých tehdejších oficiózních spisovatelských mládežníků po listopadu 1989 žádnou velkou kariéru neudělal. Nebyl na to dost vychcaný. Zmiňuji tuto věc, protože ji považuji za důležitou a protože jsem si jist, že to nikdo jiný za mne neudělá.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.