Úterý 22. května
Péče o bezpečnost prezidenta Bushe při jeho pražském pobytu, píše Právo, bude stát (předpokládám že českou stranu, protože jinak by s tím v Právu nehauzírovali) deset milionů korun. Myslím, že je to přiměřená cena za to, že náš pan prezident bude mít po douhém a zaslouženém půstu konečně příležitost zcela oficiálně se setkat se svým americkým protějškem.

Premiér Topolánek zatím odolává neustálým výzvám Paroubka na střetnutí v ČT. Odmítání má svůj racionální základ: jednak (zatím) neprobíhá žádná předvolební kampaň a jednak je výrazem premiérovy ohleduplnosti k divákům: je třeba šetřit jejich slabé žaludky.

Poslanec Tlustý objíždí Čechy, Moravu a Slezsko a bouří proti vládní reformě. Zároveň se ohrazuje, že by jeho motivací byla zhrzenost a pomsta Topolánkovi za vyhazov z vlády. To jistě není, nebo není to ani jediná, ani nejdůležitější motivace. Panu Tlustému jde o to, aby Topolánkova vláda byla, jak v lednu předčasně věštil rozzlobený prezident, skutečně jen přechodným jevem a nakonec udělala místo tomu, co si oba braši z plného srdce přejí, totiž velké koalici. Protože pan Tlustý je realista a jistě dobře ví, že třetí cesta zatím není. Bohužel, jeho kalkul by taky nemusel vyjít: preference ODS a stran vládní koalice klesají (taky jeho zásluhou) a Paroubkovi by se nakonec mohly zdát výhodnější předčasné volby. A pokud by pak měl spolu s komunisty v PS většinu, nebude pány Klause a Tustého k ničemu potřebovat.

V MfD píše publicista a horolezec Martin Vopěnka o himalájském dobrodružství pražského primátora: „Opravdu si někdo myslí, že se dá cesta na Mount Everest naplánovat jako politický kalkul? A že ji lze srovnat s nějakým bungee jumpingem? Takové úvahy mohou spřádat jen lidé, kteří nikdy nebyli ve skutečných horách. Vůbec netuší, co takový výstup obnáší. Kolik strádání, sebekázně a pokory. Něco takového se nepodstupuje s vypočítavostí.
Něco takového lze úspěšně podstoupit jedině z veliké touhy. A o tom, koho k sobě pustí, nakonec rozhodne hora.“ Jsem rád, že jsem nalezl spřízněnou duši. Z úvahy pana Vopěnky jednoznačně vyplývá, že největším primátorovým úspěchem by bylo, kdyby při svém výstupu (nebo raději sestupu) zahynul a dal tak poslední a nevývratné svědectví o své touze, o svém strádání, sebekázni a pokoře. Proboha, nepřeju mu to, jen se mi zdá, že by pak byl podle kritérií pana Vopěnky skutečně dokonalý.

Ruský ministr zahraničí Lavrov se právě zabývá plány na reformu NATO. Podle něho nedokáže fungovat jako organizace kolektivní bezpečnosti a je jen zástěrkou pro jednostranná řešení, která ohrožují ruské zájmy. Svěřme reformu NATO Rusku a budeme mít vystaráno.

Středa 23. května
Případ týraného Ondřeje a záhadné Aničky se neuvěřitelným způsobem zamotává. Je velmi obtížné se ubránit dojmu, že si někdo dělá z veřejnosti, médií a ovšem taky policie legraci. Věci se týká dnešní glosa.

Vláda se dnes dohodla na podobě daňové reformy. Zeleným se podařilo dosáhnout toho, aby se ekologická daň z paliv netýkala plynu pro domácnosti. Plyn bude levnější, vyhledávanější a staneme se na něm závislejšími. Pěkný dárek na rozloučenou prezidentu Putinovi.

V Právu napsal Jiří Hanák text pozoruhodný tím, že se mi podařilo s ním z poloviny souhlasit. To se mi přihází zřídkakdy. Pan Hanák ovšem mistruje pobaltské státy za to, že za války horlivě pronásledovaly Židy. To samozřejmě odedávna tvrdí Rusové. Nevím, jaké jsou znalosti pana Hanáka v těchto věcech a čerpá-li z jiných než z ruských komunistických zdrojů. Já sám si troufnu říci, že je mi to trochu divné ze dvou důvodů: za prvé, baltské státy neměly za německé okupace ani tu potěmkinskou autonomii jako Protektorat Böhmen und Mähren, byly spojeny s dalšími územími do jakéhosi administrativního celku, jehož podoba se pak proměňovala. A za druhé, aniž bych chtěl bagatelizovat pronásledování Židů v těchto oblastech, např. v celém Estonsku žilo v roce 1933 asi pět tisíc Židů, z nich bylo zavražděno necelých tisíc (pro srovnání: na území ČSR žilo v roce 1933 357 tisíc Židů, nacisté zavraždili asi 260 000).

V diskusi o eutanazii prohlásil David Rath: „Byl bych pro debatu s belgickými a holandskými kolegy o tom, jak se to u nich osvědčilo. Pokud ty zkušenosti budou dobré, já bych se klonil k zavedení podobné úpravy i u nás.“ To je velmi znepokojivé. Protože existuje jakási vyhlídka na to, že by se u nás mohl během času dr. Rath propracovat nejprve do čela ČSSD a pak i na premiérské místo a možná ještě výš, jsem velmi zásadně proti legalizaci eutanazie. Mohli bychom na to šeredně doplatit.

Průzkum CVVM poněkud zkazil Jiřímu Paroubkovi prestiž: podle něj se náskok ODS před ČSSD za poslední měsíc nezměnil (6%) a ostatní dvě strany vládní koalice mají dohromady o 3% víc než komunisté. K věci se ještě vrátíme.

Čtvrtek 24, května
Předseda zelených Bursík se dopustil malého, ale dost trapného faux pas, když se pokoušel proti svému oponentovi ve straně Matěji Stropnickému dovolávat jeho otce, známého herce a jeden čas taky diplomata. Martin Stropnický udělal to, co by v jeho situaci udělal každý normální člověk (a otec): prohlásil, že svému synovi drží palce, i když v něčem (americká radarová základna) s ním nesouhlasí. Pan Bursík si to bude muset s Matějem Stropnickým vyřídit sám, Stropnického rodina mu nepomůže.

Prezident Klaus se vyjádřil k dopisu, který obdržel od údajné Aničky, schovanky Kateřiny Mauerové. Prohlásil, že tu není od toho, aby věc rozsoudil, že mu dopis připadá jako fikce, že je podivné, když v devítistránkovém dopise čtrnáctiletého dítěte není jediný škrt a že má dojem, že „s námi někdo hraje jakousi hru“. Jsem rád, že se jednou s prezidentem na něčem taky shodnu.

Bojovníci za svobodu na chvíli přerušili svůj zápas s Habsburky a sudetskými Němci a vrhli se na film Operace Silver A, který líčí český odboj (zjevně ten nekomunistický) v době, kdy se připravoval atentát na Heydricha. Jeden bojovník prohlásil: „Je to bulvární karikatura. Brutálně zkresluje akce odboje.“ A jiný: „Film je pokračováním řetězu nascistické a později též komunistické propagandy. Obě měly za cíl co nejvíce zesměšnit a zkarikovat český protinacistický odboj. Veze se na populistické vlně, která se v poslední době šíří Evropou a relativizuje hrdinství, omlouvá zlo.“ Vždycky, když slyším obřadná proklínání tohoto typu, vzpomenu si na padesátá a šedesátá léta: v té době a v bolševickém Československu pronesení takového institiucionálního prokletí znamenalo pro adresáta vyhazov z práce, zákaz povolání a občas i kriminál. Ted už to není tak jednoduché. Pak že pokrok neexistuje.

Žalobkyně zrušila rozhodnutí policie, která odložila případ bývalé starostky Nemanic Talašové (někdo dal na internet do erotické seznamky její adresu, telefonní číslo a maturitní fotku s několika pornografickými obrázky a oplzlým textem, jímž dotyčná údajně vyzývá zájemce k sexuálním hrátkám). Podstatné je, že inzerát byl podán ze soukromého počítače nynějšího starosty. Je těžké předpokládat, že by se k němu za tím účelem byl někdo nenápadně a obratně vloupal. Případ si opravdu zaslouží mimořádnou pozornost kompetentních orgánů.

Rakouský prezident Fischer nepřímo podpořil ruského prezidenta Putina, který je teď na návštěvě ve Vídni. „Rakousko je pro co největší bezpečnost na kontinentu při co nejmenší úrovni zbraní.“ Je velmi obtížné zajišťovat touto technikou bezpečnost vůči islámským teroristům – a upřímně řečeno i proti Rusku. Zdá se, že rakouská politika se dostává do dalšího konfliktu se základními bezpečnostními zájmy ČR. S žádným naším sousedem nemáme tak problematické vztahy jako s Rakouskem a naše vztahy s Rakouskem nebyly nikdy tak špatné jako právě teď.

„Atentát na Hendricha byl jedním z mála případů v našich moderních dějinách, kdy se někdo rozhodl postupovat podle starého práva oko za oko a zub za zub,“ tvrdí v Lidových novinách vojenský historik Eduard Stehlík. To je směšné. Brutální represe proti národnostním menšinám, Benešovo „vylikvidovávání“ politických odpůrců, to vše bylo neseno v duchu oko za oko, zub za zub. Na druhé straně nemohu uvěřit, že by za atentátem na Hendricha nestála střízlivá utilitaristická úvaha o tom, že to individuum je třeba zlikvidovat, protože je to darebák a zároveň bohužel mimořádně schopný člověk. V této souvislosti by mne zajímalo, zda se najde historik, který by byl schopen nestranně a objektivně posoudit, do jaké míry byl atentát na Heydricha správné rozhodnutí: velmi pozvedl pověst českého domácího odboje v očích západních spojenců. Na druhé straně strašná vlna teroru, která následovala, domácí odboj skoro zničila a stála kvantum lidských životů. Dá se to ospravedlnit? Nemám na tu věc silný názor, jak říká (v jiných souvislostech) náš pan prezident. Jenom je mi jasné, že řešení problému lze asi sotva svěřit uniformovaným historikům ozdobeným medailemi jako ruští váleční veteráni. Jinak si myslím, že by vlastně uniformy měli nosit všichni čeští historici. Hodnosti se budou udílet podle zásluh o stát a ideové správnosti názorů, ti mimořádně zlobiví (moc jich není) dostanou uniformy pruhované a nebudou smět jezdit veřejnou dopravou.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.