Pátek 23. února
Astronomové objevili planetu s atmosférou, jakou má Země, píše Právo. Zpráva začíná na první stránce a neuvádí, jak je hvězdná soustava, k níž planeta patří, daleko, takže budí předčasné naděje, že by se odtud možná dalo jednou v budoucnosti zdrhnout. Bohužel ten, kdo se prokouše k pokračování na straně 8, zjistí, že planeta je velká jako Jupiter a obíhá kolem svého slunce desetkrát blíž než Merkur kolem toho našeho, takže v jejích povrchových vrstvách je teplota 800° C. Zkrátka smůla.

Jiří Paroubek hodlá „modernizovat“ ČSSD mj. zavedením přímé volby předsedy strany. Ve skutečnosti tato úprava stanov, ač na první pohled vypadá velmi demokraticky, bude znamenat posílení šance pro populisty s vůdcovským komplexem (muže silné ruky, po nichž podle průzkumů volá víc než polovina české veřejnosti). Ve společenství, jako je dnešní ČSSD (ale možná dnešní politické strany všeobecně), je to zvlášť nebezpečné a pro pana Paroubka zvlášť příznivé. Mimochodem, totéž v míře o něco menší platí o přímé volbě prezidenta republiky (v menší míře proto, že prezident má v rámci státu o dost menší pravomoci než předseda v rámci strany).

Jakási malá personální krize v ČT dostala zvláštní šmrnc poté, co se provalilo, že ředitel Janeček byl v letech 1981-89 členem KSČ. Ředitel to nikde neuváděl, nemusel to uvádět, ovšem, a členství v KSČ není zákonnou překážkou k výkonu funkce generálního ředitele ČT. Prý to v jeho bezprostředním okolí všichni věděli a Janeček se s tím mezi svými netajil, uvádí jeden z jeho blízkých spolupracovníků. To je fajn, ale já jsem to nevěděl a stejně i drtivá většina české veřejnosti. Myslím si, že by generální ředitel ČT neměl být bývalým členem KSČ, pokud už byl, měl to přiznat, protože dokud to nepřiznal, mohli za ním chodit a říkat mu: kamaráde, udělej pěkně to, co ti radím, jinak ne tebe prásknu, že jsi byl v partaji, a budeš mít nepříjemnosti. Pokud jde o ředitele Lamberta, ten člověk se provinil hlavně malověrností: do KSČ a následně do milic (tam byl prý kooptován jaksi automaticky, všimněte si, prosím, že se stal členem milicí stejně, jako Tošovský začal „neformálně“ spolupracovat s StB) totiž vstoupil v roce 1988.

Historická ekvilibristika Zdeňka Mahlera v souvislosti se Svatovítskou katedrálou je opravdu pozoruhodná. Podle něho byla církev u nás už za Karla IV. rozštěpená (zjevně na „katolíky“ a „husity“), což prý nějak souvisí s papežským schizmatem. Dnes v Právu zase mluví o „dvojjediném charakteru církve a státu“ který v té době symbolizovala katedrála postavená nad hrobem svatého Václava. Rád se nechám poučit od kohokoli kromě pana Třeštíka, nejsem odborníkem na středověké dějiny, ale považuju to celé za nesmysl. Papežské schizma byl mocenský, nikoli ideový konflikt a nešlo při něm o štěpení církve. Také kazatelé, kteří v Praze působili už za Karla IV., jsou sice považováni za předchůdce husitství, ale netvořili žádnou výraznou, organizovanou skupinu a nepomýšleli na žádnou roztržku s Římem. Dvojjediný charakter církve a státu ve středověku neznamenal, že by ten stát byl sekulární, to je až výdobytek osvícenství, byl to stát křesťanský a duchovní autoritu tehdy ještě jednotné církve uznával – Karel IV., který byl znám svou bigotností, zvláště. Panovník byl ovšem tolerantní a když ho v jednom svém kázání Milíč z Kroměříže v jeho přítomnosti nazval Antikristem, namíchl se a odešel, nicméně nenechal Milíče napíchnout na kůl (což by mu byl provedl ještě po dvou stech letech např. Ivan Hrozný). Kazateli se nic nestalo. Ale ať je tomu jakkoli, v moderní liberální společnosti platí, že se církve nesmějí plést do státních záležitostí víc než jiné instituce „občanské společnosti“, ale že se zase stát za žádných okolností nesmí plést do záležitostí církví (a dělat si tedy jménem „všeholidu“ – stát je v našem pojetí „všeholid“ - nárok např. na jejich kostely).

Německý ministr zahraničí Steinmeier prohlásil po setkání se svým ruským kolegou Lavrovem, že debatu o amerických základnách v ČR a Polsku by neměly olivňovat „protiruské a protiamerické reflexy“. Zdá se, že nám vyrůstá velmi mocný konkurent v budování mostů mezi Západem a Východem (nebo naopak). Bude třeba Rusy usilovně přesvědčovat, že my jsme jejich praví slovanští bratři a že by se neměli přes naše hlavy paktovat s naším odvěkým nepřítelem. Myslím, že Rusové nám nakonec vyhoví, bude nás to jen něco stát: totiž to, co jsme zcela nezaslouženě získali v roce 1989 a co vlastně moc nepotřebujeme. Podle žebříčku vážnosti ústavních institucí, který sestavilo CVVM, vede s obrovským náskokem prezident, následuje s velkou ztrátou vláda a úplně dole jsou Senát a Poslanecká sněmovna, přičemž Senát je na tom tentokrát trochu líp. To je příznačné pro pojetí ideálního politického systému, jaké v současné době sdílí většina české veřejnosti: v čele národa stojí prezident – vůdce. Druhá nejdůležitější je vláda, která vykonává vůdcovy povely. Pokud se vláda vůdci vzpouzí (což Topolánek činí, i když velmi nesměle), její vážnost klesá. Nejníž jsou zákonodárné sbory, pro něž platí: Maul halten und weiter dienen. Senát této představě vyhovuje v současné době lépe, proto jeho popularita o něco předstihla popularitu PS. Je otázka, nakolik je při takovém stavu obecného mínění demokracie natrvalo udržitelná. Mimochodem, všimněte si, že lidová představa, která se promítla do výsledků průzkumu, odpovídá tomu, co se v Rusku už Putinovi podařilo realizovat.

Sedmého sedmý roku 2007 jsou prý všechny svatební síně v ČR obsazeny. Tři sedmičky, tři šťastná čísla. Myslím si, že pro šťastné manželství je důležitá spousta věcí, může být spor o to, které to jsou, ale směšná pověrčivost mezi ně zcela určitě nepatří.

František Horáček řečený Jim Čert se veřejně omluvil všem, na něž donášel StB. V médiích to bagatelizují, prý už je pozdě. Jistě: ale na omluvě pana Horáčka je přece jen něco velmi pozoruhodného, něco, čeho si nikdo moc nevšiml: pan Horáček totiž nezatlouká. Není náhodou jediný, kdo nezatlouká? Nepamatuju se na případ, kdy by se někdo přiznal. Možná, že nezatlouká, protože nemůže. Jenže jiní taky nemohli, a přesto zatloukali. V současné době se zdá, že StB byla totálně neschopná organizace: měla jednoho jediného agenta, totiž pana Horáčka. Všichni ostatní jsou v tom nevinně. Panu Horáčkovi by měl být postaven pomník.

Čtenář Michal Němec napsal do Lidových novin: „Že si studentky (stejně jako kdokoli jiný) přivydělávají pózováním na erotických fotografiích, mi nevadí. Důvody, proč to dělají, mi připadají lidsky pochopitelné. Na druhé straně jsou mi (stejně jako kterýkoli jiný bonzák) bytostně odporné žalující maminky spolužaček. Pohnutkám dobrovolných práskačů totiž nerozumím a cítím se jimi ohrožen nepoměrně víc než hanbatými studentkami.“ Klobouk dolů, přesně to se mi mlhavě honilo v hlavě, ale takhle přesně jsem to zformulovat a napsat nedokázal. Jako ostatně nikdo z mých profesionálních kolegů, pokud se nemýlím.

Sobota 24. února
Podle nejnovějšího průzkumu chce mít polovina mužů ženu v domácnosti, splní se to ale jen třinácti ze sta. Plná zaměstnanost žen se, pokud se dobře pamatuju, prosadila až po roce 1948. Bylo to nutné z ekonomických důvodů, jinak by rodina nevyžila. Rodina, která má děti, tím trpí – tj. ty děti tím trpí. Nehledě na to, že jesle (nevím, jestli to ještě existuje) a mateřské školky jsou semeništěm chorob a parazitů. Bylo by zajímavé zjistit, jak je tomu se zaměstnaností žen v civilizovaných evropských zemích. Ženy by měly dostat příležitost být s dítětem doma tak do desátého roku jeho věku. Nevím jen, jak by to šlo sladit s dnešními emancipačními trendy, obávám se, že např. u šimpanzů bonobo, kteří slouží našim modrým punčochám za vzor dobře organizované společnosti, existuje plná zaměstnanost žen, totiž samic.

Zelená vládní Viridiana Džamila Stehlíková navrhla uspořádat sbírku pro vsetínské Romy, vystěhované na venkov. Jedna romská organizace (nedovedu posoudit, jak dalece je reprezentativní, romských organizací je velmi mnoho) nato prohlásila, že Romové žádné peníze nepotřebují, a pokud ano, že je chtějí od města Vsetína, a vůbec, že je to nesystémové opatření. To poslední je samozřejmě pravda. Neměla se s nimi paní ministryně dřív, než svůj návrh vznesla, poradit?

Jiří Paroubek a předseda poslaneckého klubu ČSSD Michal Hošek se obrátili na poslance Melčáka a Pohanku se žádostí, aby podporovali program ČSSD. To je dobré, nejdřív je slavnostně dali do klatby, prohlásili za zrádné tchoře a Melčáka potupně vyloučili ze strany, a teď na nich chtějí, aby dodržovali jejich program. Není na to už trochu pozdě?

Další zpráva z Boratova Kazachstánu: Slovenský premiér Fico navštívil Lýbii a při té příležitosti na veřejnosti prohlásil dvakrát po sobě bulharské ošetřovatelky za pachatelky masové infikace lybijských děti virem HIV. V Bulharsku se jeho postoj nesetkal s pochopením, jeho český kamarád Jirka (jak říká Jiřímu Paroubkovi) ho doufejme podrží: my Kazachstánci musíme přece držet spolu. Je to malý příslib toho, jak by vypadalo případné obnovené Ficovo-Paroubkovo Československo (o něž oběma brachům vůbec nejde, samozřejmě). Fico také slíbil „léčebný pobyt“ v SR pro čtyři sta nakažených lybijských dětí, vzápětí se ukázalo, že na Slovensku nemají s léčením dětí nakažených virem HIV žádné zkušenosti. Nevadí, proč by neslíbil. V našem středoevropském Kazachstánu je možné všechno.

Velká Británie intenzívně vyjednává s USA o umístění amerického protiraketového systému na svém území. Protože zásadně proti není ani opozice, dá se předpokládat že Američané dají před nehostinnými prostory Boratova středoevropského Kazachstánu přednost staré dobré Anglii. Obyvatelé Brd a zelení budou mít po problému. V novinách kdesi psali, že systém umístěný ve Velké Británii nebude schopen vzhledem k zakřivení zemského povrchu sledovat a ničit rakety namířené na území střední Evropy. My to ale nebudeme potřebovat, ochrání nás jako obvykle Rusové.

Kancléřka Merkelová a prezident Chirac se vyslovili pro „svojí strategii“ mezinárodního společenství vůči Íránu: chtějí jednak nechat otevřené dveře jednání s íránskými představiteli, jednak „zabývat se“ v RB OSN možností zpřísnění sankcí vůči Íránu. Výsledek je předem jasný: zpřísnění sankcí zablokují Rusové a Číňané, takže se podaří prosadit jen druhou část: otevřené dveře jednání. Dveře zůstanou otevřené až do té doby, kdy jimi začnou létat rakety.

Ministr zahraničí Schwarzenberg řekl v rozhovoru pro Právo mj.: „Takže zde jde i o věc, která se nás velice týká: o to, že Ruská federace si zřejmě začíná nárokovat v Evropě postavení bývalého Sovětského svazu. Putin o tom mluví vcelku otevřeně. Oni mají představu jakýchsi dvou zón; do první patří země, které byly kdysi součástí SSSR, do druhé členské státy bývalého Varšavského paktu. A domnívají se, že by v obou těch zónách měli míti určitý vliv, že jim stále přísluší v těchto zemích něco vetovati. To je pro nás nepřijatelné.“ To je celkem přesně zformulované. Rusko se nesmířilo s porážkou ve studené válce (podobně jako Německo se po roce 1918 nesmířilo s porážkou v „horké“ válce) a touží po revanši. Představa, že se dá uchlácholit konejšivými řečmi, je směšná. „Když se vás někdo pokouší vydírat, musíte zaujmout velice pevný postoj.“ Je jenom otázka, nakolik je tahle vláda pevná v kramflecích, aby si podobnou rozhodnou politiku mohla dovolit. Obávám se, že veřejné mínění přeje spíše appeasementu. Sami sobě mnichovany.

Ředitel úseku „vnějších vztahů“ ČT (to je něco jako ministerstvo zahraničí veřejnoprávní televize?) a někdejší normalizační redaktor ČST Martin Švehla prohlásil: „Kdo mohl za komunistů na obrazovku, ten si musel s režimem do určité míry zadat.“ To je jistě pravda. Byl to pádný důvod pro to, „na obrazovku“ nelézt. Mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se bez toho dá poměrně dlouho bez problémů žít.

Jan Jandourek píše v MfD: „Být komunista, to není taky nic, co by mohl s čistým svědomím mnohý bývalý občan ČSSR pohanět. Nejeli v tom všichni, ale většina kývala, až si krk namohla. Jen si to přiznejme a nedělejme dodatečně hrdiny.“ To není vůbec pravda. Na pracovišti, kde jsem za totáče strávil patnáct let, bylo ze zhruba sto lidí pět v KSČ. Byli vystaveni jakémusi tichému pohrdání a řekl bych, že se za to aspoň někteří sami styděli. Ti ostatní byli donuceni kývat, co se pamatuji, jen jednou: totiž v době okázalých akcí proti Chartě, a to jen díky tomu že měli mezi sebou jednoho, co to podepsal (totiž mne). Režim od lidí nevyžadoval kývání. Byl alergický jen na veřejné kroucení hlavou. Musím se svých bývalých kolegů proti panu Jandourkovi vehementně zastat: drtivá většina jich v žádném „v tom“ nejela. Tedy aspoň zdaleka ne v té míře, jako ti, co sami vlezli do KSČ. Proto je mohou celkem s čistým svědomím pohanět.

Německá ministryně školství navrhuje sepsat jakousi unifikovanou školskou učebnici dějin pro celou EU. To je mimořádně blbý nápad. Podobné učebnice existovaly svého času v tzv. „táboře míru a socialismu“, tj. v ruské koloniální veleříši. Aby k jednotě bylo možné dojít, je, jak se ukazuje, zapotřebí pořádného mocenského tlaku a cenzury. Dějepisectví je neustálým dialogem, v němž se střetávají docela odlišné názory, dané zčásti – ale jen zčásti – též národní příslušností jejich tvůrců. Něco jako společné dějiny vzniká v tomto rozhovoru, není to v žádném okamžiku hotové a je krajně obtížné to zafixovat. Z toho plyne, že v učebnicích dějepisu musí být názorová pluralita a že společné dějiny mohou vzniknout jen z ní a v ní.

Pondělí 26. února
Írán vypustil do vesmíru raketu. Původně mělo jít o raketu s dosahem 1300 až 1600 km, která dosáhla výšky 150 km (a zařízení, které vypustila, se pak vrátilo na padáku), poté se opravili a uvedli, že to byla jen jednodušší sondážní raketa a dosáhla jen 100 km výšky. Buď provozují chvástání ruského typu a pravda je to druhé, nebo jde o orientální lest, která má zamaskovat, jak už jsou daleko, a pravda je to první. V každém případě o důvod víc pro základnu.

Vláda sdělí své rozhodnutí o radaru nejdřív USA a pak občanům (tj. všemu pracujícímu lidu, jak se dříve říkalo), pohoršují se v Právu. To pohoršení je zvláštní: když někdo dopisem o něco požádá pár kompetentních lidí, dohodnou se napřed mezi sebou, zda ano či ne, pak dotyčnému odpovědí a dopis následně zveřejní. Jiný postup by byl nelogický a neslušný.

Považuji vojenský zásah v Iráku za zlý, prohlásil rovněž podle Práva kamarád pana Paroubka, slovenský premiér Fico. Jakkoli to ladí s jeho originálními vývody ohledně bulharských vyšetřovatelek, odsouzených v Lybii za něco, co nepochybně neudělaly, Právo si možná trochu přisadilo. Nemám zrovna po ruce slovensko-český slovník, ale neznamená náhodou slovenské „zlý“ v češtině „špatný“?

Vedením ČSSD cloumá hrůza z možného vyústění sporu s advokátem Altnerem, s nímž kdysi Miloš Zeman uzavřel pro stranu krajně nevýhodnou smlouvu o zastupování ve sporu o Lidový dům (Altnerovy pohledávky dosahují s penalizací skoro dvaceti miliard korun). ČSSD prý hrozí, že bude poslána do konkursu. Podezíravý člověk by někde v pozadí Altnerových aktivit cítil stín Yettiho ze žďárských hvozdů, který má paradoxně celý malér na svědomí. Je možné vyřídit druhou nejsilnější stranu takovým způsobem? Řekl bych, že ne, strana stojí na voličské podpoře a s tou malér tohoto druhu nehne.

Vrchní politolog ČSSD Lukáš Jelínek se v Právu pozastavuje nad tím, že by měla být privatizována ČTK. „Zatím se většiny zhovadilostí dopouštějí noviny a časopisy, příště mohou být chrleny nekontrolovanou tiskovou agenturou ve velkém.“ Věc má ovšem taky druhou stránku. Starostí, aby se nešířily „hovadiny“, se vždycky maskuje cenzura, která skrytě bují v našich veřejnoprávních institucích. Veřejnoprávní u nás znamená „řízené politickým kartelem zvaným PSP ČR“ (přes různé převodové páky). Do soukromých institucí je pro politiky poněkud obtížnější zasahovat. Zatím u nás nikdo nepřišel na to, jak odizolovat praktickou politiku od objektivních informací a od její nezávislé kritiky ve veřejnoprávních médiích.

Předseda KSČM Filip zavelel „zpět k Leninovi“ a ptá se, zda je strana připravena „vyvolat a postavit se do čela eventuálních revolučních procesů“. Zatím, řekl bych, na to naštěstí nemají. Je dobré si připomenout, že čekají na svou chvíli. Tohle vědomí u nás ovšem jaksi upadá. V Moskvě totiž, jak říká předseda ČSSD Paroubek, už nesedí Brežněv.

Studená válka nehrozí, chlácholí ruský ministr zahraničí v listu Washington Post vyplašenou západní veřejnost. Samozřejmě že nehrozí, stačí jen být náležitě rozumný a vstřícný.

„Lidé, které nikdy StB nepředvolala nebo kteří nemohli vzhledem ke svému mládí podobnou zkušenost zažít, sotva mohou podle zápisů StB objektivně hodnotit občany, kteří to štěstí neměli,“ píše v Mladé frontě Dnes Jiří Dienstbier. Podle této zásady se vůbec nedají psát dějiny, protože drtivou většinu historických událostí jsme vzhledem ke svému (relativnímu) mládí nemohli zažít.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.