Také se zdá, že vedení OSDS nese nelibě signály z Hradu, podle nichž by měl Klaus pověřit jednáním o nové vládě někoho jiného než Topolánka. Vzbouřili se (soudě podle reakcí) i lidé jako Nečas nebo Němcová. A údajně možný kandidát Bém se honem honem stáhl. ODS se pokouší emancipovat od pokusů svého expředsedy strkat nos do jejích věcí. To je taky relativně dobrá zpráva.

Zdá se, že žádná z parlamentních stran nebude mít problém s upraveným senátním návrhem na změnu ústavy, umožňující Poslanecké sněmovně rozpustit se a vypsat předčasné volby. Jedna věc je ovšem prosadit změnu ústavy a druhá prosadit pak ústavní většinou ty předčasné volby. V současné době je ČSSD zásadně proti a těžko se jí divit (dopadla by nejspíš jako sedláci u Chlumce a je docela legitimní, že to zohledňuje, dělala by to každá strana). Komunisté dělají tajemné náznaky a rýsují okolnosti, za nichž by, možná… Opakuji, že od komunistů si nikdo nemůže slibovat nic kloudného a zvláště ne v téhle situaci. Vzdají lákavý pokus o tajnosnubnou spoluvládu s ČSSD teprve tehdy, když budou mít jistotu, že ji Paroubek nechce a nemůže uskutečnit. Tu jistotu zatím ani náhodou nemají.

Poslanec Pohanka našel už jakýsi modus vivendi s ČSSD a dochází jako host do jejího klubu. Asi chtěl jen dát Paroubkovi najevo, že jako hadr na podlahu k líbivým populistickým gestům ohledně „presumpce viny“ je nepoužitelný, protože v takovém případě nebude váhat předsedu ČSSD podrazit a ten je vůči tomu za stávající situace bezbranný. Je to tedy zároveň dobrá i špatná zpráva: špatná zpráva – Pohanka zůstává integrální součástí rudé stovky. Dobrá zpráva – Paroubek dostal viditelně přes nos. Což neprospěje jeho autoritě. Něco podobného ho ostatně čeká taky od jeho doposud věrného spojence Filipa, který je rozladěn tím, jak se ČSSD v některých městech vrhá chtivě do náruče ODS, i když by tam vlastně mohla vládnout s komunisty, a tam, kde s komunisty vládne, sápe se na post primátora, který měli předtím v držení komunisté. Paroubkovi nepřidá ani kritika volebních výsledků, s níž přišel místopředseda Škromach, ani to, co řekl údajně jeho nedávný spojenec Miloš Zeman: „Myslím si, že do politiky nepatří ani hysterie, ani dejme tomu jistá nabubřelost.“ (Od Zemana to ovšem sedí.) Jsou to všechno jakési drobné signály eroze. Zdá se, že spousta lidí (Zeman, Filip, lidé z vedení strany) si toho od Paroubka hodně slibovala a teď všichni pomalu zjišťují, že jim to nebude schopný splnit. Je v situaci insolventního politického dlužníka.

Polský premiér Kaczyński přijel do Německa na jednání s kancléřkou Merkelovou. Rád by byl dosáhnul zrušení německo-ruského projektu na vybudování plynovodu pod Baltem, který by se vyhnul polskému území. Mají Němci nějaký zvláštní důvod, aby mu vyšli vstříc? Projevilo Německo v posledních letech vůči Polsku nějakou vstřícnost? Je Polsko schopné přinutit bývalé spojence z druhé světové války, aby ho teď a v této věci proti tehdy poraženému Německu podpořili? Ne, ne, ne. Polsko dnes na jednání s Německem z pozice síly prostě nemá. Navíc jeden významný spojenec, Rusko, se na projektu podílí a s Kaczyńskými se nebude vůbec bavit. Kaczyński zároveň požaduje, aby se Německo zřeklo eventuálních nároků svých občanů na majetek v Polsku nějakou mezinárodní smlouvou. To by bylo indiánské, přesněji řečeno bolševické řešení: demokratický stát se nesmí zavazovat k tomu, co je v kompetenci jeho svobodných občanů. Merkelová Kaczyńskému slíbila to, co mu jako demokratická vedoucí politička slíbit může, a to, co už slíbili její předchůdci: že ty požadavky nebude podporovat. To Kaczyńskému sice nestačí, ale nic si s tím nepočne. A konečně Kaczyńskému leží v žaludku Centrum proti vyháněním. Zde je jistý problém: Svaz vyhnanců se možná měl spokojit zřízením centra, které by se věnovalo výlučně vyhnání Němců. Pak by do toho nikomu mimo Německo nic nebylo a hlavně, nic by si s tím nepočal. Putin potřebuje Německo jako partnera pro distribuci ropy a zemního plynu po Evropě, Francii ten problém nepálí (nebyla v Postupimi) a USA teď mají zřetelně jiné starosti.

Chci, aby Rumsfeld skládal v Kongresu účty, volá bojovně jakási Tammy Duckworthová, která sloužila v Iráku jako pilotka helikoptéry a přišla o nohy. Zřejmě to považuje za legitimní důvod, aby byla proti iráckému angažmá USA. To je, řekl bych, drzost. Tu dámu jistě do armády nenaverbovali jako naše předky za Marie Terezie, šla tam dobrovolně a pokud by si byla myslila, že stát má povinnost garantovat jí, že se jí v armádě nemůže nic stát, pak by ji určitě nebyli přijali (předpokládám, že slabomyslní v americké armádě sloužit nesmějí). Připomíná mi ty její krajany, kteří žalují tabákové koncerny za to, že je nedokázaly včas přesvědčit, aby přestali kouřit. Rozdíl je jen v tom, že oni se ze svého neštěstí snaží vytřískat prachy (což je lidské), kdežto ta bývalá pilotka politický kapitál (což je ohavné).

V památníku na Vítkově je pochován mj. generál Eliáš, popravený nacisty. Chápu, že lidem vadí (mně taky), když se nad jeho ostatky pořádá něco jako disco. Jenže: nebylo by vůbec nejhezčí pohřbívat lidi – i hrdiny, hrdinové jsou taky lidé - tam, kde se za normálních okolností lidé pohřbívají, tj. na hřbitově, a to ohavné monstrum na Vítkově prostě zbourat? Je to jakýsi pendant k nesmyslnému stadionu na Strahově, který se nehodil k ničemu jinému (a rozumnějšímu) než jednou za čtyři roky ke konání Všesokolských sletů (a pak ovšem bolševikům k té směšné parodii na slety, které říkali spartakiáda) – a teď už patnáct let jen chátrá.

Vyčůraní lidovci navrhují ČSSD a ODS, že když je vezmou do vládní party, budou oběma stranám dělat nárazník. To jest, když to přeložíme do normální řeči a zohledníme přitom tradice této strany, budou zároveň obě vydírat: Topolánek by se po zkušenosti s Kalouskovým veletočem musel zbláznit, kdyby na něco podobného přistoupil. Pokud tu má být vícečlenná koalice, tak jedině do velmi brzkých předčasných voleb a jedině (také) se zelenými.

Ministr školství za Ligu polských rodin chce, podnícen zjevně otřesným případem se sebevraždou středoškolačky, kterou brutálně obtěžovali její spolužáci, zavést oddělené školy pro chlapce a pro dívky. Ještě účinnější by bylo, kdyby dívky chodily v burkách (a aby byla rovnoprávnost, tak chlapci taky).

Pan Luboš Palata napsal do Lidových novin nacionalistický blábol pod titulkem „Masaryk, fotr Slovenska“. Vyčítá v něm Slovákům, že nejsou svým někdejším českým protektorům a tatíčku Masarykovi dostatečně vděčni za to, že mají dnes za hlavní město Bratislavu, neslaví 28. říjen jako státní svátek a nepojmenovali po Masarykovi nábřeží. Je věcí redakce, že něco podobného trpí, ale je taky věcí redakce, že panu Palatovi v textu neopraví nehorázné věcné koniny: „Málokdo ví, že do roku 1945 byla slovenská jen tato strana Dunaje. Na té druhé bylo Rakousko, od roku 1938 třetí říše…“ Ve skutečnosti se hranice u Bratislavy v době první republiky lišila od té dnešní jenom tím, že tehdy k vzdálenějšímu předpolí Bratislavy nepatřily tři vesnice, uzmuté Maďarsku rozhodnutím Pařížské konference v roce 1946; a od první Vídeňské arbitráže z r. 1938 po konec druhé světové války patřily Petržalka a Devín nikoli Třetí říši, ale Maďarsku. „Nebýt Masaryka… Slovensko… by nemělo za svou metropoli do příchodu českých sokolů maďarsko-německo-židovské město“ (v tehdy sedmdesátitisícovém Pressburgu žilo už před první světovou válkou jedenáct tisíc Slováků).

Středa 1. listopadu
Václav Klaus naléhá na co nejrychlejší vytvoření funkční vlády, ať už povede zemi k mimořádným volbám nebo ne. Prohlásil zároveň, že „jeden projekt na sestavení vlády již selhal a nemůže být bez významných modifikací opakován“. Vyvozovat z tohoto pythického vyjádření, že nechce pověřit jednáním o sestavení vlády (ne sestavením vlády samotným) znovu Topolánka, je snad poněkud unáhlené. ODS má nicméně jinou představu než Klaus: napřed dohoda o usnadnění předčasných voleb novelou ústavy, pak využití této nové ústavní možnosti, a teprve nakonec sestavení vlády, která bude zemi do předčasných voleb řídit. Vypadá to logičtěji. Vydá se Klaus samostatnou cestou bez ohledu ne ODS?

Miloš Zeman se v rozhovorech pro Právo a Mladou frontu znovu zřetelně distancoval od Paroubka. Prohlásil dokonce, že vhodným předsedou pro ČSSD by byl Škromach. Paroubek byl také podle něho v povolebním období hysterický a zbytečně arogantní. Paroubkovi se podařilo zbavit jakéhosi Vébra, který jednak pomáhal Nově v rozkrytí případu Péťa – Doležel, jednak má ovšem jakýsi problém z minulosti (než se to vyřídí, pozastavili mu členství ve straně). Pokus o exemplárně tvrdý postup proti poslanci Pohankovi ovšem hanebně ztroskotal. Má ještě jednu dimenzi: Pohanka je Rathův člověk (a bývalý náměstek), a je spjat s jakýmsi projektem v brněnské nemocnici svaté Anny, na němž Rathovi velmi záleželo. Navíc: když se začalo jednat o velké koalici, projevil dr. Rath nesouhlas a velkou nervozitu, zjevně vytušil, že by asi coby ministr zdravotnictví za takové konstelace nepřežil. Zbavit se Vébra je snadné, zbavit se Zemana, Ratha a jeho lidí naproti tomu obtížné. Paroubek dostal signál – ne přímo od Ratha, to by bylo nešikovné, zprostředkovaně přes Pohanku – že jeho poslanecká stovka je v rukou bývalého ministra zdravotnictví. Politika pana Paroubka má od počátku lehce schizofrenní rysy: nabral si nebezpečné lidi, aniž by měl připravenou strategii, jak se jich zbavit, až je nebude potřebovat nebo až mu začnou překážet.

Jedna z podmínek, s nimiž komunisté spojují své ano pro úpravu ústavy (usnadnění předčasných voleb) je, že ty volby budou až na podzim příštího roku. ODS je prý ochotná s tím souhlasit – ale jakýkoli větší odklad voleb je neblahý pro ODS i pro Česko.

Dalším drobným signálem jakéhosi rozkolísání situace v ČSSD je, že do problému s Pohankou se vehementně vložila exministryně Emmerová. Tvrdí, že Pohanka a Doležel na ni prý v době, kdy byla ve vládě, tlačili a že asi byli navzájem ve spojení. Paroubka lehce kritizoval i odstavený zemanovec Foldyna a stěžoval si i předseda karlovarské organizace Poc.

Martin Weiss dochází v Lidových novinách k závěru, že čisté řešení patové situace neexistuje, Topolánek se ušpiní buď spoluprací s komunisty na předčasných volbách, nebo velkou koalicí se sociálními demokraty. Čisté řešení ovšem existuje a je úplně jednoduché: Paroubek dostane svou příležitost vytvořit vládu a neuspěje. Jenomže strany mimo rudý blok i prezident se toho bojí. Proč? Mají nějaké informace, které veřejnost nezná? Politika se nedá dělat bez riskování.

Různí bojovníci za svobodu se domáhají změn uniforem Hradní stráže. Poukazují na jejich cirkusový charakter (právem) a na to, že nemají vazbu na prvorepublikánské tradice. Hledá se přiměřené a levné řešení pro změnu stejnokrojů. Levné řešení je nasnadě: cirkusové nejsou jen ty uniformy, ale vůbec Hradní stráž jako instituce. Proč nemohou sídlo prezidenta hlídat obyčejní uniformovaní policisté, jako je tomu např. v Maďarsku? A proč musí prezident vůbec sídlit na Pražském hradě (tedy vlastně v jakémsi muzeu) a ne třeba v Kramářově vile?

Čtvrtek 2. listopadu
Úřadující předseda KDU-ČSL Kasal se sešel s prezidentem Klausem a poté - čistě náhodou, ovšem - prohlásil, že lidovci nepodpoří žádné řešení současné politické krize, které by obešlo ČSSD. KDU-ČSL zároveň trvá na tom, že nepodpoří vládu, která by se při hlasování o důvěře musela opřít o hlasy KSČM (aspoň doufám, že jsem panu Kasalovi dobře rozuměl). To znamená, že lidovci nepodpoří žádnou dohodu s komunisty o cestě k předčasným volbám, při níž by zůstali stranou sociální demokraté. Sociální demokraté se do předčasných voleb vůbec nehrnou, komunisté taky ne (v posledních dnech vzniklo jen zdání, které klame). KDU-ČSL se fakticky vyjadřuje pro druhou možnost, a tou je velká koalice, přičemž lidovci by za svou službu zjevně chtěli „být při tom“ jako „nárazník“ mezi ODS a ČSSD. Nárazník by fungoval tak, že při vyřizování každodenní politické agendy by případ od případu podrazili ODS a spojili by se s ČSSD a komunisty (spojení ČSSD s komunisty by samo o sobě nemuselo stačit). Čili v denní politice by podle vlastního uvážení občas hráli roli přeběhlíka, a to ve vší počestnosti. ODS by se musela zbláznit, kdyby na něco takového přistoupila, a pochybuji, že by si to takhle představoval i obdivovatel Maradony na pomyslném českém trůnu (lidovci mohou posloužit jako spolehlivý zámek pro všechna řešení kromě velké koalice a při koaliční smlouvě by se pak na ně mohlo tak nějak pozapomenout). Takové divoce vyčůrané plány mohou vznikat jen tehdy, když se všichni úsilovně vyhýbají jedinému přirozenému řešení: dát teď druhou šanci Paroubkovi s tím, že se strany mimo rudý blok budou všemi silami snažit, aby neuspěl. To snad není tak těžké. A pokud by Paroubek neuspěl, je z nynější situace v ČSSD zjevné, že by od něho byl definitivně pokoj.

Polsko hodlá zohlednit ruské námitky vůči americké základně na svém území, prohlásil polský ministr obrany Sikorski. Vypadá to, jako kdyby nové polské vládě po roce a půl vládnutí došlo, že nemůže provádět politiku z pozice síly zároveň proti Německu i Rusku, že má panickou hrůzu z plynovodu pod Baltem a že když už si mezi Rusy a Němci musí vybrat, vybere si pro méně konfliktní vztahy Rusko: jednak je podstatně mohutnější, jednak není už přes půl století v situaci, že si musí nechat všechno líbit, a jednak drží prsty na potrubí, kterým proudí do Polska životodárná energie. Europoslanci Falbrovi kdysi velmi imponoval bojovný postoj Polska vůči požadavkům „západoněmeckých revanšistů“: Poláci si pořádně zadupali a byl pokoj. Bohužel, dupání funguje jen směrem z východu na západ. Teď si na naše polské sousedy pořádně zadupali Rusové, a zdá se, že bude pokoj taky. Člověk méně bytostně bojovný než dupavý český králík typu pana europoslance by si z toho vyvodil, že dupání se nevyplácí.

Česká televize (vycházím z toho, co napsal pro Lidové noviny Jan Rejžek) realizuje zvláštní pořad se jménem Před železnou oponou – Za železnou oponou. Promítá se napřed ideologický film stvořený v bolševickém Československu a pak – zjevně jakoby něco podobného ze světa války a imperialismu. Aniž bych se s panem Rejžkem nějak výrazně lišil v názoru na Petra Štěpánka, zmocnily se mne nad projektem jakési pochyby: má se tomu rozumět tak, že nejdřív jedna krajnost, pak druhá krajnost, a pravda je někde uprostřed? Chodily snad na ten Kazanův film v USA povinně celé školy, a to opakovaně (já jsem tu kokotinu od Kadára a Klose shlédl nedobrovolně asi třikrát, pak už jsem na žádný jejich film nikdy nešel, měl jsem těch dvou šašků nadosmrti dost)? Točily a promítaly se snad tehdy v USA jen takové filmy? Směšné hnusárny typu Únos, Severní přístav, Zítra se bude tančit všude a jak se to všechno jmenovalo se přece nedají vyvažovat tím, že i na druhé straně občas vzniklo něco třeba jen lehce stupidního.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.