Úterý 20. června
Premiér Paroubek se, jak se dalo očekávat, s Topolánkem nedohodl na podmínkách, za nichž by ČSSD tolerovala vládu pravostředé koalice. Jednání však budou pokračovat v týmech vyjednavačů. Oběma stranám v podstatě nezbývá než se dohodnout a obě strany si to svérázným způsobem vedení volební kampaně maximálně ztížily (Mirek Topolánek prohlásil v rozhovoru pro MfD s odzbrojující přímočarostí: „Musím poznamenat, že největší problém je odbourat to všechno, co jsme o sobě řekli před volbami“). Zatím se zdá, že jediný bod, na kterém by se mohli shodnout, je „pokračování boje proti korupci na všech úrovních“. Proti korupci na všech úrovních se u nás bojuje už od praotce Čecha; chtěl bych vidět toho chlapíka, který by si troufl říci: Boj proti korupci? Nikdy!

Potíže se objevily i v jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými. Vyjednavači ODS se zdráhají přistoupit na požadavek, aby se vláda zřekla zároveň pokračování ve výstavbě jaderných elektráren i prolomení limitů v těžbě uhlí. Nedovedu si představit, že by nějaká rozumně uvažující vláda mohla souhlasit s obojím najednou.

Sociální demokraté a ODS se drží vzájemně v šachu. Jakmile podá Paroubkova vláda demisi, pověří Klaus sestavením nové Topolánka a těžko mu to může někdo vyčítat. Vláda se pak ujme své funkce bez ohledu na to, jaké má vyhlídky ohledně důvěry, a Paroubek (prozatím) skončí. Paroubek však může podat demisi až poté, co se ustaví orgány nové Sněmovny, a k tomu, aby se ustavily, bude třeba konsensus mezi „pravicí“ a „levicí“. Paroubek žádá, aby mu ODS poskytla funkci předsedy PS, aniž by se ČSSD zároveň k něčemu zavázala. ODS se vzpírá. Tím se otevřela šance pro komunisty, kteří dali najevo, že za ústupky ze strany ODS (např. místopředsednické křeslo v PS, možná i něco navíc) by mohli podpořit do čela Sněmovny kandidáta ODS. ČSSD by přišla zkrátka. Komunisté taktně připomněli, že rozehraný taneček se tancuje ve třech. Představa, že je možné upsat se čertu jednou s tím, že se na to pak prostě zapomene, je naivní. Čert má dobrou paměť.

Francouzská majitelka domu kdesi v Polsku vyhrála při s polským státem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Šlo v podstatě o škodu, kterou utrpěla regulací nájemného a které jí teď Polsko bude muset uhradit. Poslanec Křeček a premiér Paroubek se utěšují, že rozhodnutí není precedentem pro majitele domů v ČR, neboť ČR už k (postupné) deregulaci nájemného přistoupila. Čeští majitelé domů to vidí pochopitelně jinak. Poselství, který vyslal Soud směrem na východ, je ovšem jiné a zjevné: pokud chcete dusit např. své bývalé i současné německé spoluobčany, je to váš problém, nebudeme se vám do toho plést, ba naopak, podle vašich pokynů pošleme velkoryse každého drzého remcala do kopru (viz případ Jiřího Wonky). Ale běda, když se dotknete majetku a práv některého našince! Pak vám to pěkně spočítáme. Vykutálené pojetí lidských práv!

Středa 21. června
Ministr Rath nařídil praktickým lékařům, ambulantním specialistům a zubařům ordinovat minimálně sedm hodin denně (víc tedy smějí, v tom je nový „ukaz“ pana ministra liberální). Připomíná to trochu situaci, kdy vrchnost nařizuje sedlákům, kolik roboty musí odpracovat. Politická účelovost nařízení bije do očí. Pan doktor zřejmě hodlá neposlušným doktorům ještě na poslední chvíli pořádně zatopit.

Dr. Rath má zároveň jakýsi problém, vyšetřuje ho protikorupční policie kvůli hospodaření časopisu Tempus medicorum, kde se údajně ztratily nějaké dost slušné peníze, jež jako zisk časopisu příslušely ČLK. Pan ministr vyšetřování nepřipisuje žádnou váhu („mě furt někdo vyšetřuje“) a prohlašuje že o policii nemá iluze. „Je schopna všeho“. Musím říci, že mám o panu doktorovi velmi podobný názor jako on o policii.

Sociální demokracie a KSČM dělají drahoty se změnou jednacího řádu sněmovny, který by měl umožnit zeleným založit vlastní klub o 6 poslancích (v dosavadní úpravě mohou mít klub strany s minimálně deseti poslanci). Nebrání se ovšem „diskusi na toto téma“. Požadavek zelených je ovšem logický a není slušné na něj nepřistoupit. Když byl před časem změněn volební zákon do PS, měl se změnit taky tento pasus v jednacím řádu: podle starého volebního zákona bylo krajně nepravděpodobné, ne-li nemožné (nevím, co z toho platí, nejsem specialista na volební systémy), aby strana, která překonala pětiprocentní hranici, dostala míň než deset mandátů (hlasy ztracené v krajích nespadly pod stůl, ale přidělily se „centrálně“ v druhém skrutiniu; zelení by pak podle našich propočtů měli 11 mandátů a to by na klub bohatě stačilo).

ODS, KDU-ČSL a zelení sestavují s jistými problémy koaliční dohodu. Zároveň se množí náznaky, že by ČSSD mohla tolerovat menšinovou vládu ODS. Taková úprava by jednak marginalizovala demokratickou opozici ještě brutálněji, než kdysi opoziční smlouva, a opozice by v tom tentokrát (na rozdíl od roku 1998) byla docela nevinně. Kromě toho by vyžadovala poměrně velkou důvěru mezi oběma hlavními protagonisty a taky například v to, že se chystanou změnou politiky ODS nepodaří nabudit zelené, aby se vzdali svého odporu ke komunistům a přece jen kývli na „menšinovou“ vládu s ČSSD (a s komunisty v zádech). To by Paroubek asi viděl ze všeho nejraději. A konečně by vytvořila rigidní systém, jaký tu dosud nebyl, v obou velkých stranách by podpořila to nejhorší, co v nich je, a případnou změnou volebního zákona a ústavy by tento stav do budoucna zafixovala. U poměrně velké části voličstva, která se aspoň zčásti nechala vybudit k tomu, že ač se jí příliš nechtělo, vyrazila tentokrát k volebním urnám, by zároveň obě velké strany vyvolaly pocit, tentokrát zčásti oprávněný, že se stala nedobrovolným účastníkem nestydaté politické komedie hrané na její účet.

Na Slovensku mají trochu podobné problémy. Variant je tam víc, slušná, řekl bych, skoro žádná. Róbert Fico, pověřený sestavením vlády, se nejprve schází s Mečiarem a Slotou. To je zřejmě pedagogický pokyn směrem k ostatním možným partnerům, aby koukali být vstřícní, jinak je čeká něco na polský způsob, ale řekl bych, že ještě o fous strašidelnější. Na rozdíl od Paroubka je ovšem Róbert Fico pán: může si vybírat.

Pavel Verner píše v Právu: „Když se tři straničtí předáci sestavované koalice spěchali objímat v čase, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky, museli vědět, v čem se spolu nikoli mohou, ale zákonně musí zhádat…“ Taky pan Paroubek pronesl bojový projev únorového charakteru v okamžiku, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky (myslel si v tu chvíli, že má „stojedničku“), takže se pak musel jaksi na půl úst omlouvat. Tamtéž srovnává pan Jelínek „historický kompromis“, který nabízí Paroubek ODS, s „historickým kompromisem“ Charty 77, kde se sešli „opoziční socialisté“ (marxisté, stoupenci komunistických ideálů) s křesťany. Tenhle historický kompromis byl ovšem nejslabší stránkou Charty – ne proto, že by se tam ti lidé sešli, ale že „reformní komunisté“ v ní byli hned a beze všeho za demokraty, aniž by se museli nějak veřejně vyrovnat se svými omyly a hříchy. Tím vznikl stav morální beztíže, který u nás platí dodnes: nejprve jsem byl stalinistou, pak reformním komunistou, pak už jen reformním, teď už nejsem nic než demokrat: a vším jsem byl rád, všechno to bylo v řádu věcí. Ti, co v době, kdy jsem byl reformním komunistou, komunisty vůbec nebyli, jsou podezřelí kazisvěti a chovali se vlastně neslušně.

Jiří Paroubek tamtéž vytýká Ivanu Langerovi, „potenciálnímu ministru vnitra“, že si stěžuje na moderátora Moravce Radě ČT, a tak „zastrašuje publicisty“. A ptá se (řečnicky): „Co tomu asi řeknou evropští představitelé novinářů“? K tomuto zásadnímu postoji pana premiéra se hned, hnedlinko vrátíme, pokusíme se jej poněkud rozšířit a doplnit.

Aero Vodochody chystá prý novou verzi bitevníku L-159 s ukrajinskými motory (místo amerických) a evropskou avionikou (zjevně rovněž místo americké). Důvodem je, že by ty stroje nutně potřebovaly prodávat a nabízejí se země, na které Američané uvrhli embargo (podle článku v Právu jde prý mj. o některé arabské země). Předpokládám, že tuto obchodní iniciativu naši američtí spojenci po zásluze ocení.

„Pracovala za rakouské peníze“, toto podezření vyslovil na adresu místopředsedkyně zelených Kuchtové ředitel Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Pecina a následně premiér Paroubek. Jakkoli výhrady pana Peciny k energetické politice zelených v podstatě sdílím a zdá se mi zjevné, že paní Kuchtová hledala pro svůj odpor k Temelínu podporu v Rakousku, kde ta věc má jakýsi pro mne zcela nepochopitelný politický přídech, formulace „za rakouské peníze“ mne tahá za uši. Problém je v názorech paní Kuchtové, ne v těch penězích. Když někdo prosazuje správnou věc, je jedno, za čí peníze to dělá. Masarykovi vyčítali, že Rukopisy kritizuje za německé peníze a rituální pověru kritizuje za peníze „židovských plutokratů“. Pak si z něj ti sami udělali modlu a vyčítali téměř to samé jiným.

Mám-li věřit Martinu Weissovi a jeho glose v LN (nevidím důvodu, proč bych mu nevěřil), prohlásila kandidátka na ministryni obrany Parkanová: „A mají-li země to štěstí, že žijí v hlubokém míru, tak myslím, že se to docela sluší, když se toho ujme něžné pohlaví.“ Jinak by to zřejmě byla práce pro chlapa. Na hluboký mír bych nehřešil, náš hluboký mír může být docela dobře hlubokým mírem z prosince 1937. A ministr obrany, který dovede obhospodařovat svůj resort jen v hlubokém míru, zjevně není na svém místě.

A nakonec dobrá zpráva: do Česka se dle MfD vrátili medvědi. Protože setkání s medvědem je nevšední zážitek, leč má i své stinné stránky, jež se zdaleka neomezují na to, že to milé zvíře poměrně intenzívně páchne, přejímám zde stručný návod, jak se při setkání s chlupáčem zachovat:
„Hovořte a šelmu uklidňujte mírnými gesty. Pomalu odcházejte.
Nikdy neutíkejte. Medvěd je rychlý. Nedělejte rychlé pohyby a nekřičte. Nedívejte se medvědovi do očí.
Při napadení si lehněte obličejem k zemi. Stočte se do klubíčka, chraňte si krk a nehýbejte se.
Medvěda přestanete zajímat.“
Uvádím to proto, že tentýž návod možná platí pro žurnalistu v případě střetnutí s rozzuřeným ústavním činitelem.

Čtvrtek 22. června
Koaliční dohoda v podobě zjevně příznivé pro ODS bude nejspíš podepsána v pondělí. Jakousi vadou na kráse, kterou si prosadili zelení, je závazek jednak nerozšiřovat těžbu uhlí na Mostecku, jednak nestavět další jaderné elektrárny. Obojí je natrvalo neudržitelné a v rozporu s našimi, jak by řekl pan Zahradil a spol., národními zájmy. Kromě toho mi zcela osobně a sobecky vadí spotřební daň, jež bude údajně uvalena na fosilní paliva: nezbývá mi, než topit briketami, protože na to, abych si pořídil ústřední topení a nádrž na zemní plyn prostě nemám, a na to, abych topil elektřinou, už vůbec ne. A určitě nejsem v téhle zemi sám. Tahle daň za to, že nám (snad) nepovládnou přímo komunisté, je pro mě dost vysoká. Proto je legrační povyk premiéra Paroubka, že lidovci a zelení zradili svůj program. Minimálně o zelených to neplatí ani náhodou, uplatnili ho bohužel vrchovatě. A pan Paroubek je tím posledním, kdo by byl kompetentní dbát na čistotu lidoveckého a „zeleného“ programu. Nechť se stará raději o ten svůj, sociálně demokratický.

Doktor Rath se plácá v maléru se ziskem časopisu ČLK Tempus medicorum. Hodlá žalovat Policii ČR,v protože se údajně jeho pronásledováním chce zalíbit ODS coby budoucí vládní straně. Správně by měl žalovat i svého kolegu Bublana. Dr. Rath je dokonalým ztělesněním toho, jak hluboko tato země v posledních letech klesla. Přitom (jinak to není možné!) skoro 50% Čechů mu fandí.

Senát se neodhodlal rozhodnout o návrhu ústavní novely omezující imunitu poslanců a senátorů. Obávám se, že teď k takovému opatření (které by lid jistě uvítal, všechny pány je třeba zavřít a posadit na jejich místa kmány, pak se věci rázem změní k lepšímu, krásná ukázka mužické mentality) není právě ani náhodou ta vhodná chvíle.

KDU-ČSL je pro zastoupení KSČM ve vedení Sněmovny a má pravdu. Komunisté byli do Sněmovny zvoleni demokraticky a jejich vyřazení z vedoucích míst by bylo neobratným pokusem tento faux pas dodatečně a bez ohledu na vůli voličů zaretušovat. Nejsou sice demokratická strana, ale byli demokraticky zvoleni. Ať se nezlobí na zrcadlo ti, co mají křivou hubu.

Na Slovensku se rozběhla povolební vyjednávání. Zdá se, že (skoro) každý jedná s každým: přesněji řečeno, zábran je přece jen o něco míň než u nás. Možná tam je ve veřejném životě o něco míň malicherné nenávisti, než v ČR.

Al Kajdá navrhla za již odsouzeného dvacátého únosce z 11. září 2006 náhradou mrtvolu (odsouzený sedí ve vězení, údajný pravý viník byl prý zabit v roce 2004 při teroristickém útoku v Saudské Arábii). Vypadá to dost průhledně, ale jistě se v západní Evropě najde dost hejlů, kteří budou demonstrovat, aby vrah Bush propustil ubohého nevinného Maročana. Užitečným idiotům už zase kvete pšenice.

Turecká vláda zakázala vysílat v televizi seriál o medvídkovi Pú, protože tam vystupuje prasátko a prasátka považuje islám za nečistá a zapovídá pojídání vepřového. Možná, že by bylo užitečné poučit premiéra Erdogana, že prasátko z příběhů medvídka Pú není určeno ke konzumaci. Na druhé straně mi nepřipadá úplně věcné spojovat tuto surreálnou blbost s otázkou tureckého členství v EU, jak se to v českém tisku děje.

Rakouský kancléř Schüssel dával ve Vídni lekce americkému prezidentovi: „Nemůžeme nad teroristy zvítězit, pokud se sami vzdáme našich hodnot.“ To znamená: musíme úzkostlivě dodržovat naše hodnoty. Povolaným soudcem, zda je správně dodržujeme, jsou terorističtí vrahouni, kteří je sice nesdílejí, ale právě proto od nich mají jak se patří odstup a dovedou tedy nejlépe posoudit, kdy my hřešíme. Kdyby byli (západní) Spojenci takhle cimprlich vůči Hitlerovi, žádnou druhou světovou válku by nevyhráli. Přitom (to je pozoruhodné) dodnes jim nevadí, že přitom zbůhdarma srovnali se zemí desítky měst (nu což, ve válce se to stává, jen by šedesát let po ní nemuseli tak tvrdošíjně trvat na tom, že to bylo se vším všudy OK) a že z jakési morální lenosti dali Stalinovi a jeho spojencům zbůhdarma placet k největším masovým deportacím obyvatelstva, jaké kdy Evropa zažila. Nejdůležitější je teď zabránit Američanům, aby se mohli účinně bránit proti islámskému terorismu. A že tím brání taky nás? Nesmysl, my máme proti němu nejúčinnější a mnohokrát vyzkoušenou zbraň: appaisement.

Některé městské úřady hodlají prý podle Lidových novin pořádat pro homosexuální páry u příležitosti uzavření registrovaného partnerství slavnost podobnou heterosexuální svatbě. Nevím, zda to odpovídá zákonu. Má jít o úřední akt, to, zda si partneři pak zorganizují něco jako svatbu, je jejich věc, žijeme ve svobodném světě, ale stát ani obce by se na tom neměly žádným způsobem podílet. Registrované partnerství je jedna věc a sňatek druhá.

Podle politologa z bruselského centra evropské politiky Emersona se Amerika neobejde bez Evropy. To je omyl. Evropa se neobejde bez Ameriky. Tak tomu bylo za posledních sto let vždycky.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.