Na letošním sudetoněmeckém sněmu v Augsburgu řekl předseda SL Franz Pany u příležitosti udělení Karlovy ceny (letošním laureátem byl slovenský exprezident Schuster) mimo jiné toto:

„Před několika týdny navštívila hlava Velké Británie sousední Irsko. Mezi těmito zeměmi stojí staletá historie útisku, tyranie a utrpení. Královna Alžběta hovořila o tom, že vidí „mnoho věcí, o nichž bychom si přáli, aby byly učiněny jinak nebo aby nebyly učiněny vůbec.“ Co brání republikánské hlavě státu, jako je prezident České republiky, aby řekl něco takového či podobného směrem k vyhnaným a zneprávněným sudetským Němcům?“ Potud Franz Pany. (Jen na okraj podotýkám, že předtím, v úvodní zdravici, expresis verbis kritizoval prezidenta Klause jako protievropského a protiněmeckého.)

Prezident na to (tj. aspoň doufám, že na nabídku k gestu srovnatelnému s tím, které učinila britská královna) vydal velmi útočné prohlášení. Musím přiznat, že obdivuji jeho mistrovství: koncentrovat v pouhých čtyřech větách tolik demagogie, to jen tak někdo nedokáže.

Za prvé: „Všechny dosavadní omluvné výroky z české strany někteří v Německu slyšet nechtějí.“ Pany ovšem nemluvil o „české straně“, ale konkrétně o Klausovi. Ostatně, co to znamená, česká strana? Český ústavní činitel? Český politik? Vládní, opoziční? nebo vůbec nějaký veřejně činný člověk? Oficiální české stanovisko vychází z dvojznačné formulace společné deklarace, která je u nás vykládána jako lítost nad „excesy“, kdežto v Německu jako lítost nad vyhnáním jako takovým. Zní: je třeba brát v úvahu, kdo začal, my jsme měli dostatečnou příčinu reagovat tak, jak jsme reagovali, a to nás legitimuje. Navíc tenkrát něco podobného dělal každý. To je čistočistý alibismus. A sám prezident Klaus mnohokrát mluvil o tom, že se tím, co se stalo, „nebudeme pyšnit“. To by tak ještě scházelo!

„Spory ohledně zodpovědnosti za druhou světovou válku a za všechno, co s ní souviselo, nelze řešit omluvami a už vůbec ne nás, kteří žijeme dnes, tedy po 66 letech.“ To je dobré. A proč se tedy na rozdíl od nás musí Němci, kteří žijí dnes, po 66 letech, musí omlouvat a navíc horem dolem platit nejrůznější odškodné? Kormě toho Pany nemluvil o tom, že by prezidentovo vstřícné gesto mělo řešit odpovědnost za válku a to, co s ní souviselo.

„Navíc žádat omluvu ve dnech výročí lidické hrůzné tragédie je výrazem mimořádné lidské necitlivosti a nepoučitelnosti.“ Pany nevyzval Klause ke vstřícnému gestu u příležitosti lidické tragédie, ale u příležitosti udílení Karlovy ceny. Klaus by měl být důslednější, a kritizovat, že se Sudetoněmecký sněm vůbec v té době konal. Jenže to je taky nesmysl, konal se, nevím už po kolikáté, na Letnice. Nebylo by nejlepší vypracovat si na každý den v roce nějaké výročí, kterým bychom mlátili po hlavě ty, kteří by se odvážili nám zrovna v ten den říkat něco, co nám jede pod fousy?

A konečně: „Omluva vždy měla smysl jako krásné lidské individuální gesto, které člověk dělá ze svého vlastního rozhodnutí.“ V tom je, přiznávám, něco pravdy. Žádat omluvu na někom, kdo se omluvit ani trochu nechce a jemuž je něco jako omluva bytostně cizí, je docela neproduktivní. Pokud se omluví, pak jedině pod tlakem a taková omluva nic neváží. Lidé se omlouvají za to, za co se stydí. Ten, kdo se nestydí za věci, za něž je třeba se stydět, projevuje jen „mimořádnou necitlivost a nepoučitelnost“.

Lidovky.cz, 13. června 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.