Deklarace průmyslníků za nápravu dopadů Green Dealu ukázala, jak se byznys neumí bránit proti ideologiím. A také ukázala, jak ji bude chtít zneužít současné vedení EU.

V podnikání platí jiná pravidla, než jaká fungují v politice postavené na agresivní ideologii. Podnikatelům v členských státech EU to došlo po více než pěti letech. Celou tu dobu používali při snaze o záchranu průmyslu a konkurenceschopnosti techniky, které znají. Domlouvání, vyjednávání, hledání kompromisů a samozřejmě také své lobbisty. A přirozeně, šlo jim také i jejich podnikání, o jejich prospěch. Na tom přeci normální společnost stojí. Jenže, tentokrát to nefungovalo.

Při jednání s většinou politiků mohli stokrát vypočítávat a zdůvodňovat, proč je Green Deal bláznivý plán. Jenže politici kromě jejich nezvratně podložených ekonomických a fyzikálních argumentů naslouchali také šílenství, které rozpoutala zelená levice, či šířeji, ale přesněji, zelení progresivisté. A navíc těm ekonomickým a fyzikálním argumentům často politici sami nerozuměli. Nebo nevěřili, kam až tahle progresivní revoluce může zajít. Víra v to, že „to přeci musí být nějak vymyšlené, aby to nevedlo k průšvihu“ našla své příznivce i mezi českými poslanci a senátory. Je možné, že dlouho ovlivňovala i průmyslníky.

Nikdo z byznysu si neuvědomil, že proti ideologickému hnutí s jeho „stávkami za klima“, lepením se k silnicím, nerespektováním soukromého majetku ani bezpečnosti ostatních lidí, se nedá úspěšně bojovat jen v tichu kanceláří. Že je potřeba udělat to samé, tedy spojit se a získat na svou stranu viditelnou a hlasitou masu lidí. To by byl argument, který by v očích politiků vyrovnal podmínky. Jenže to průmyslníci nechtěli pochopit. Vyklízeli proto jednu pozici za druhou, snažili se chytat pověstných stébel a za úspěch považovali kde jaké drobné přibrzdění rozjetého vlaku progresivizmu.

Nakonec loni začali chápat, že bez nějaké velké akce je ta jen zdánlivě nesourodá progresivní fronta, která o reálné ekonomice nic neví, nebo je pevně přisátá na zelené dotace úplně zlikviduje. V únoru tak vznikla Antverpská deklarace (zde a zde). Dosud největší vystoupení byznysu proti zelené politice unie a členských států. Potenciál lidí, které Green Deal ohrožuje nemlich tak, sice zůstal opět nevyužit, ale alespoň se po letech něco hnulo.

Bohužel průmyslníci nepřekonali svůj stín a celou iniciativu si nechali v samém zárodku naivně ukrást. Nejspíš v dobré víře, ale to na výsledku nic nemění.

Antverpská deklarace shrnuje to, o čem jednotliví byznysmeni či jednotlivé profesní svazy, mluví už dlouho. Minimálně po celou dobu, co EU předsedá Ursula von der Leyenová. Jejich argumenty by měly být známé každému, kdo průběžně sleduje dění. Ztráta konkurenceschopnosti průmyslu ve státech v unii, to jsou slova, do kterých se dá podstata deklarace shrnout. Díky bohu, že něco takového konečně spatřilo světlo světa. Současně s deklarací však spatřila světlo světa zmíněná krádež.

Konference v Antverpách se totiž osobně zúčastnila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která pět let nedělá nic jiného, než že prosazuje Green Deal hlava nehlava. To jí však nijak nebránilo v tom, aby se k závěrům deklarace ruče přihlásila. A nejen ona. (Představu o reakcích českých politiků nabízí článek webu Echo24, na který je odkaz výše.)

Takže důsledky Green Dealu by ráda napravovala Leyenová a další politici, kteří jej pět let silou nutili všem bez ohledu na to, co to bude stát. Najednou, mávnutím proutku, začali vnímat, co způsobili? Jak důvěryhodně to na vás působí?

O tom, jak by ta náprava měla vypadat, vypovídá sama deklarace (zde v pdf česky a zde na stránkách deklarace). Bohužel je na ní až příliš znát vliv politiků. Nebo to, jak hluboce se už se progresivní EU podařilo ovlivnit byznysmeny. Přístup současných europolitiků k Antverpské deklaraci skvěle vystihl již v roce 1987 herec Miloš Kopecký ve svém vystoupení na sjezdu Svazu československých dramatických umělců (zde). Tehdy se týkal uskutečňování Gorbačovovy „perestrojky“ v tuzemsku. Bezezbytku však platí i před letošními volbami do Evropského parlamentu. Včetně závěrečného doporučení.