ČTK a po ní některá média přinesly zprávu o tom, že (cituji ČTK) „osobnosti vyzývají vládu k přehodnocení postoje k uprchlíkům“. Ty osobnosti jsou autoři dopisu premiérovi a ministrům, který je ve zprávě ČTK zároveň nazýván „prohlášením“, Michael Kocáb, Ivan Gabal, Fedor Gál, Jan Urban a Jan Ruml. Pod text se dále podepsali mj. Tomáš Halík, Jiří Pehe, Jiřina Šiklová, Bořek Šípek a Eliška Wagnerová.

Text zatím (píši tyhle řádky v sobotu ve 22.00 hod. večer) není nikde k dohledání, čili nebyl zatím zveřejněn. Je to tedy prohlášení osobností ke kabinetu, prohlášení kabinetní. Zjevně je za tím nějaký záměr, takže my ostatní si nakonec snad taky přijdeme na své. Postup je to ovšem mírně řečeno nestandardní, stejně jako to, že „dopis-prohlášení“ nemá žádné jméno, pod nímž by se dal najít ve vyhledávači (to se zpravidla nedělává), a že nebyl poslán premiérovi a vládě poštou, nýbrž „prostřednictvím ministra pro lidská práva a rovné příležitosti Jiřího Dienstbiera“(!). Musí to být opravdu delikátní věc.

Vzhledem k tomu, že zatím je veřejně k dispozici jen obsáhlejší tisková zpráva s citacemi, omezím se jen na pár předběžných poznámek. V případě potřeby je pak rád a s chutí doplním a upřesním.

Osobnosti podle zprávy míní, „že současný nekompromisní postoj české vlády v otázce přerozdělení uprchlíků mezi členské státy Evropské unie může vést rozrušení schengenského prostoru a k rozpadu Evropské unie“. K tomu je třeba říci, že k rozrušení schengenské hranice už dávno došlo tenkrát, kdy nejprve na řecko-makedonských hranicích a pak postupně na srbsko-maďarských, srbsko-chorvatských, chorvatsko-maďarských a konečně chorvatsko-slovinských hranicích fakticky zavládl „vnitroschengenský režim“ a mohl, resp. ještě může je překročit kdokoli kdekoli. Chorvatsko stejně jako už předtím Srbsko dokonce organizuje přesun uprchlíků na schengenské, tj. maďarské a slovinské hranice. A rozpad EU je rovněž aktuální nejpozději od doby, kdy zmohutněl nezvládnutý příliv uprchlíků přes Makedonii a Srbsko do zemí EU a odkdy se unijní státy jihovýchodní Evropy snaží dosti bezohledně řešit své problémy s běženci jeden na účet druhého. Je zjevné, že země jako ČR musí pomoci všem postiženým unijním zemím, jak těm, přes něž uprchlíci proudí, tak těm, které jsou pro ně cílové a nápor už nezvládají (Německo). Je zjevné, že kapacity ČR jsou větší než ty, k nimž se doposud zavázala. A je zjevné, že ve vládě je ochota další imigranty přijmout. Problém je za prvé v tom, zda má kvótu stanovit nařízením Evropská komise a zda se takové nařizování má stát do budoucna pravidlem, a za druhé, že kompromis by snad měli navrhnout ti, kteří s původním návrhem přišli. Jaký manévrovací prostor pro kompromis má vláda v tom okamžiku, kdy ze strany významných představitelů Rakouska a Německa zazněly hrozby použitím hospodářských sankcí. Zatím neoficiální, ovšem. Výtka osobností vládě je tedy nespravedlivá a nesmyslná.

Závazné kvóty pro uprchlíky jsou citlivá věc i proto, že současný stav evropské integrace a váha a autorita evropských institucí neumožňují, aby se tak závažná věc s tak velkým dopadem na veřejnost členských zemí řešila jinak než na základě konsensu (tj. např. rozkazy a vyhrožováním). Osobnosti ve svém prohlášení říkají (to je přímo citát z dopisu): „Je třeba začít spolupracovat, nikoli spolupráci potlačovat a spojovat se k tomu s jinými.“ Jak se vlastně v životě lidí a lidských společenství uskutečňuje spolupráce? Tak, že se lidé a uskupení obracejí k dalším kvůli pomoci při prosazování svých postojů a požadavků, které považují za správné. To taky ČR udělala, když se obrátila na další visegrádské země a uspěla. Není tomu nikdy tak, že předem existuje nějaká spolupráce an sich a lidé či skupiny lidí mají možnost se připojit nebo ne podle uvážení, jak mohutné má „spolupráce“ svaly a jak špičaté má lokty. Ve svobodné společnosti má i menšina svá práva, protože i menšina může mít nakonec pravdu.

„Autoři jsou si vědomi,“ uvádí se ve zprávě, „že bez pevně nastavených pravidel a pečlivé organizace příjmu uprchlíků uvnitř členských států Schengenu i na jeho vnějších hranicích hrozí humanitární krize, chaos a bezpečnostní rizika.“ Zlatá slova! Chaos a bezpečnostní rizika jsou už dávno tady, organizace na schengenských hranicích i uvnitř nich se dávno zhroutila. Další přijímání migrantů je jistě nezbytné, ale je třeba vidět, že samo o sobě rizika nezmenší, nýbrž naopak zvětšuje.

A teď citát z dopisu: „Žádáme představitele státu, aby plnili své povinnosti a nesvalovali odpovědnost za důsledky svých chyb, zbabělosti a nečinnosti na občany a na naše – mnohem vstřícnější – partnery z Německa, Rakouska či Francie...“ Chyby, zbabělost, nečinnost, to jsou vážná obvinění, která by chtěla přece jen trochu konkretizovat. A je třeba se taky ptát, zda náhodou naši mnohem vstřícnější partneři teď tu a tam taky nesvalují odpovědnost za důsledky svých chyb, zbabělosti a nečinnosti z minula na své slabší partnery, např. na ČR nebo už delší dobu ještě nápadněji na Maďarsko, které se stalo asi už natrvalo a nespravedlivě celoevropským otloukánkem. Člověk má vidět především své chyby, ale to ještě neznamená, že by měl zároveň povinnost nechat si všechno líbit.

Takže shrnuji: máme prvořadou povinnost pomoci uprchlíkům, protože pomáhat trpícím a ohroženým patří k „našim hodnotám“. Máme stejně významnou povinnost pomoci našim spojencům v EU, kteří jsou v problému, a zdůrazňuji, že stejně Německu a Rakousku, jako například Maďarsku. Naše pomoc by měla být účinná, a aby účinná být vůbec mohla, je legitimní současně upozorňovat silné země EU, že musí zároveň účinně spolupracovat na zmírnění a regulaci uprchlické vlny, která je ve své dnešní velikosti taky produktem jakési kolektivní psychózy a ani náhodou tu nebude natrvalo, pokud jí z indolence nenecháme volný průběh.

Tento nárok na spojence je legitimní a tvoří protiváhu naší ochoty zvyšovat uprchlické kvóty. Neklást důraz i na něj je hloupé a nezodpovědné.

Sobota 19. září; psáno pro Echo24