První informace o „Topolánkově výzvě“ v médiích byly nepřesné a poněkud zlomyslné. Předseda ODS jistě není šílenec, aby se chtěl dělit o politickou moc s paní Hybáškovou a s panem Machem, aby před jejich dvě nuly postavil svou jedničku, takže výsledek by pak byl sto. Vydělali by na tom jen oni. Chce získat podporu pro sebe. Asi proto v seznamu stran chybí Suverenita paní Bobošíkové, ačkoli ona jediná má, jak se zdá, kromě TOP 09, šanci dostat se do PS. Paní Bobošíková je jakési zkřížení Národní strany a SSO a vybojovala si ve volbách do EP slušnou výchozí pozici. Díky tomu by si mohla klást reálně podložené podmínky. Pan Topolánek se ovšem především obrátil na řadu institucí, které nemají prvoplánově ambice zasáhnout do praktické politiky, ale o jejich sympatiích ke konzervativní nebo liberální politice není pochyb. To je v podstatě pragmatický tah.

Problém není v tom, na koho se obrací, ale v tom, s čím se na něj obrací. Podle Topolánka hrozí sjednocení „levice“ (rozuměj Paroubka a komunistů), takže se pak „velká část veřejnosti octne bez reálné politické podpory a zastání“. A zároveň hrozí „návrat před listopad 1989“.

Odpůrci tohoto trendu by se měli sjednotit na „společném zájmu chránit základní hodnoty moderního demokratického státu“: k nim patří svoboda a odpovědnost jednotlivce, právní stát, co nejméně zasahování státu do života jednotlivců, respekt k soukromému vlastnictví, prostor a reálná podpora aktivit jednotlivců, skutečná občanská solidarita, příznivé podmínky pro podnikání, pro zaměstnavatele, a tím i pro zaměstnance.

Pozoruhodné je, že k řadě těchto zásad by se civilizovaná sociální demokracie mohla přihlásit, jiné by mohla s jistým oprávněním korigovat. Problém je jinde, v tom, nakolik Paroubek a Rath představují civilizovanou sociální demokracii.

K tomu, s čím Topolánkova výzva přichází, je možné mít řadu zcela zásadních výhrad.

Především, žádný návrat před listopad 89 nehrozí. To, co reálně hrozí, je zrození pseudosocialistické diktatury mussoliniovského typu (resp. karikatura takové diktarury), motivované osobními zájmy několika dejme tomu jednotlivců (všimněte si, jak jsem slušný, neřekl jsem darebáků). Takové uspořádání může reálně počítat např. s podporou Putinova Ruska (znovuzískání bývalých kolonií a destabilizace EU patří k jeho prioritám) a se zmatkem v řadách evropských socialistů.

Proti tomuto nebezpečí nepomůže žádná velkohubá a okázalá „mobilizace“ provázená omíláním klausovských frází. Je třeba volit skromnější a slušnější postup, formulaci pozitivního programu.

Navíc nestačí získat „pravici“ (zvlášť když ji mají představovat fanatici z SSO). Bylo by třeba oslovit i demokraticky orientované socialisty. To by znamenalo zříci se „klausismu“, jehož hlavní tezí je stupidní von Hayekovské pojetí dějin jako neustále se zostřujícího třídního boje mezi kapitalismem a socialismem. Je směšné a příznačné, že ho sdílejí oba politické tábory v ČR, „pravý“ i „levý“, jen s obrácenými znaménky.

Problém vůbec není návrat k totalitní diktatuře (k tomu dnes u nás nejsou podmínky). Problém jsou přežívající rezidua socialismu ruského typu postaveného na přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist. Najdeme je vydatně zastoupené na komentářových stránkách Práva, ale, upřímně řečeno, i mezi puncovanými „konzervativci“. Obě strany by s tím měly něco dělat.

Nebezpečí není návrat ke komunismu. Nebezpečí je, že česká společnost, zachvácená nenávistnými politickými křečemi, se stane snadnou kořistí silných imperialistických predátorů. Jeden už je na obzoru, a nejsou to Němci. Zkušenosti s ním máme sice bohaté, ale zatím jsme je náležitě nevyhodnotili.

21. června 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.