V romantickém devatenáctém století se v námořní dopravě dbalo na profesní čest. Když bylo zjevné, že loď půjde ke dnu, bylo první starostí zachránit cestující. Napřed šly na čluny ženy s dětmi, pak ti ostatní. Pokud zbyl čas, dostalo se i na posádku. S výjimkou kapitána, ovšem. Tomu profesní čest velela klesnout se svým plavidlem ke dnu.

V naší pragmatické době platí jiné zvyklosti: představme si plavidlo, které s bombastickou reklamou nabralo cestující k turistické výpravě do Tichomoří: čarokrásná příroda, vlnící se boky exotických tanečnic. Komplot s piráty vyloučen.

A najednou nehoda: v trupu je díra. Zatím vůbec není jasné, jak velká, zda se loď udrží na hladině, nebo půjde pod vodu. Nicméně místo teplých tichomořských vod cestujícím hrozí, že skončí v ledové břečce Barentsova moře.

Zatímco posádka utěšuje hysterické pasažéry, první se pokusí zdrhnout kapitán. Když je náhodou několika cestujícími dopaden a přivlečen za šle přímo od člunu, na němž se hodlal dopravit shodou okolností k nejbližšímu pirátskému škuneru, ujišťuje všechny se srdceryvným výrazem v tváři, že to bylo nejtěžší rozhodnutí v jeho životě. První důstojník, který měl na člunu zamluveno místo hned vedle kapitána, nešetří chválou: nebýt vás, drazí cestující, byli bychom se zachovali jako zbabělí tchoři.

Ukolébáni lichotkami pasažéři málem přehlédnou, že se mezitím pokoušejí zmizet po anglicku (vhodnější by v této situaci bylo říkat „po česku“) další tři čtyři námořníci. V trupu přibývá vody a uhlídat posádku (všichni v tom nejspíš nejedou, např. topiči ve strojovně asi o ničem nevědí) je čím dál tím těžší. Nejvhodnějším řešením by vlastně bylo naházet ji do vody a vybrat si novou, jenže mezi pasažéry se nedostává kvalifikovaných „osobností“. Je pochopitelné, že když je posádka zcela zaměstnána zaječími úmysly a cestující tím, jak jí je překazit, jde to s lodí z kopce.

Blíží se okamžik, kdy se na okamžik postaví kolmo na hladinu (všichni to známe z výpravných filmů, ale málokdo jako všednodenní realitu) tak, že z vody trčí jenom záď, a pak všechno nenávratně zmizí v útrobách oceánu.

Pokud vám, milí čtenáři, tento příběh připomíná to, co se poslední dobou děje v KDU-ČSL, není to zas taková náhoda. Snad se vám předcházející řádky budou zdát poněkud zavilé. Máte pravdu, ale zkuste se vžít do situace člověka, který uvěřil slibům, že s vládou podporovanou či tolerovanou komunisty nikdy, ani kdyby trakaře padaly, ani kdyby čert na díži jezdil a kopistem se odstrkoval, a teď si připadá tak trochu jako ti, co naletěli Smetkovu H-Systému. Pokud KDU-ČSL padne pod 5 procent, bude to mít pro českou politickou scénu, jak kdysi říkával nebožtík Ludvík Svoboda, „nedozírné následky“. Vedení strany dělá zatím všechno pro to, aby na ně opravdu došlo.

MfD, 11.10.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.