UDÁLOSTI: Problém Engel
Dr. Engela nyní potkala jakási nehoda. V společném memorandu vlády, LOK a ČLK není zakotvena povinnost zaměstnavatele vzít všechny lékaře, co dali výpověď, zpět. Jednak o to někteří (i když asi nemnozí) ani nestojí, jednak za jiné (asi taky nemnohé) si už nemocnice našly náhradu a není dost dobře možné, aby by se jí zbavovali. LOK to vydával za svůj ústupek (jinak by tam nic, co by se dalo vykládat jako ústupek, ani nebylo).
Shodou okolností se ukázalo, že jedním z těch, za něž si zaměstnavatel (Fakultní nemocnice na Královských Vinohradech) hbitě náhradu našel, je právě dr. Engel. Podle sobotních Událostí na ČT1 dokonce dvě, jednu se podařilo zaplašit, druhá je prý tvrdohlavá a zůstává. Dr. Engelovi tak hrozí, že se octne obětí vlastního ústupku: formálně vzato, úmluva nebyla porušena. Navíc, kdyby nemocnice vzala přes výše zmíněnou překážku pana doktora zpátky, vytvořila by se jakási právní nerovnost mezi ním a těmi, kteří ve stejné situaci možnost návratu nedostali. Proč je to všechno přitom na hranici věcného argumentu a výmluvy?
Řekl bych, že dr. Engel nepatří zrovna k těm typům, které by zaměstnavatele bytostně vedly k tomu, aby je za všech okolností chtěl získat zpátky. Důvody, proč zaměstnavatel někoho nechce nebo nerad bere zpátky, mohou být různé a různě formulované: např. odborná neschopnost, nesnesitelné kverulantsví, ale také to, že vytrvale hájí požadavky, které považuje za legitimní (aby se prokázalo, že v tomto případě legitimní nebyly, museli by se mj. jeho odpůrci pokusit jim aspoň chvíli skutečně čelit, což neučinili a kapitulovali tak říkajíc před bitvou). Je tu tedy jakýsi problém: pokusil bych se jeho podstatu předvést na mém oblíbeném filmovém žánru, westernu (nejde mi o konkrétní osoby, nýbrž tak říkajíc o strukturu příběhu).
V klasickém westernu se zpravidla konfrontují dva typy: padouch a gentleman, případně skupina padouchů a skupina gentlemanů. Padouši bývají ve výhodě: mohou se například spolehnout na to, že je gentleman neoddělá kulkou do zad. Gentleman se ze strany padoucha na nic podobného spolehnout nemůže, má to tedy těžší.
V životě to bývá složitější, jde o příběh, v němž se člověk padouchem nebo gentlemanem teprve stává, i když dispozice k tomu či onomu mohou být hned na počátku zjevné (všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval). Z toho hlediska se nikdo – ani již vyprofilovaný padouch - nemůže spolehnout na to, že ho jeho protivník nezasáhne do zad, protože mu to jeho gentlemanství nedovolí. Věřit „není jako já“ bývá někdy dost riskantní.
Naproti tomu člověk frustrovaný porážkou, kterou si do značné míry zavinil sám, a to tím, že neprojevil dostatek vytrvalosti a odvahy, je v obrovském pokušení vpálit vítěznému protivníkovi (zvlášť pokud ho má, třeba i právem, za padoucha) kulku do zad. Je to tak trochu morální problém, tak trochu problém politické prozíravosti či neprozíravosti. Obojí spolu souvisí, ač si to skeptici a cynici neradi připouštějí.
Člověk, který vpálí protivníkovi kulku do zad (poté, co vlastně přestřelka už skončila), nebude patrně nazýván gentlemanem. Akce zpočátku přehledná se lidem jaksi zamlží.
Ve svízelné situaci se octnou např. padouchovi společníci: spokojí se s lupem a nechají svého padlého lídra tak říkajíc plavat, nebo se za něj odhodlaně postaví a budou pokračovat ve své mírně řečeno problematické akci? Vypadá to, jako by jim byla upřena možnost zvolit si slušnou alternativu.
Jistě, skutečný příběh se od modelu liší: i když pana doktora Engela třeba nevezmou zpátky na Vinohrady, hlady určitě nezahyne, jen se nejspíš přestěhuje z jedné pražské lokality do druhé. Jde však o princip: jednání tohoto typu není ani moc morální, ani moc šikovné. I když je formálně vzato všechno v pořádku, žádná dohoda nebyla porušena.
20. února 2011
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
