Vzhledem k neurovnané situaci stalo se u nás bohužel zvykem, že když se na něčem shodne vládní koalice, bývá to často částečná hloupost. A aby to zároveň podpořila opozice, musí to být hloupost úplná. Což je případ nejnovějšího vládního návrhu na přímou volbu prezidenta. ODS couvla od svých původních návrhů (dvoukolový systém s několika postupujícími), což byla hlavní překážka dohody s opozicí. Usoudila zjevně, že už v druhém kole nehrozí shoda všech opozičníků pod vlajkou Pravdy a Lásky proti Klausovi (který ostatně už nemůže kandidovat), politická pluralita se u nás poněkud zvětšila. Takže prezident by se měl volit stejně, jako se volí senátoři. ČSSD se to zamlouvá. Ukázalo se, že většinová volba tohoto typu nepodporuje volbu nadstranických filosofů (Pánbůh nás před nimi chraň), nýbrž jako všude na světě kandidátů nejsilnějších stran.

Je nesporné, že přímá volba má jednu formální, leč velkou výhodu: vždycky je někdo zvolen, a to bez zbytečných průtahů. Je otázka, zda tato výhoda vyváží všechny nevýhody.

První nevýhoda je nasnadě: je to drahé, a my budeme muset ještě nějakou dobu dost škudlit.

Druhá je rovněž zjevná: prezident-politik, k tomu představitel nejsilnější strany, se stane spoluhráčem v politickém zápase. Dělali to oba dosavadní vykonavatelé funkce. Má tendenci zvyšovat si poněkud omezené pravomoci. Právo jmenovat některé významné funkcionáře podle vlastního gusta vede občas k tzv. caligulovskému efektu (odvozeno od císaře Caliguly. Doufám, že to nemusím blíže vysvětlovat). Bohužel prezident je volen pro jiný cyklus než vláda a parlament, a největší strana nemusí být vždycky ve vládě. Z toho plyne, že z prezidenta – hlavy exekutivy se velmi snadno stává prezident- kverulant, který vládě hází s chutí a více či méně obratně klacky pod nohy. Tím se zvyšuje už tak dost velký chaos v praktické politice. Příklady takových prezidentů v dějinách ČR nebudu uvádět, mohl bych dva.

Prezident tedy může dělat dvě výrazné, ale veskrze negativní aktivity: podporovat hlavní vládní stranu nebo plést se vládě pod nohy. Z toho důvodu by bylo zapotřebí ho učinit způsobilým poklidného vládnutím tak, že bude obrazně řečeno vykastrován: tj. připraven o řadu pravomocí, zejména pokud jde o jmenování a výkon zahraniční politiky, aby se vyvážila síla pomazání, kterou dává vůle lidu, zhmotněná v plebiscitní volbě. Muselo ba se tak stát změnou ústavy, na takové se ovšem naše politické strany neshodnou, protože by byla rozumná.

Pojetí prezidenta ve veřejnosti má rysy jakési politické nedospělosti. Je to někdo, kdo nás učí žít. Aby se tento strašlivý rys odboural, byly by možné v zásadě dvě úpravy: za prvé, jak kdysi navrhoval tuším Petr Uhl, funkci prezidenta zrušit. Za druhé zavést monarchii (přesvědčit lid, že monarcha má mít co nejméně pravomocí, by pak bylo hračkou). Bohužel, obě varianty jsou neprůchodné jak pro parlament, ta k pro referendum.

Prezident by měl být nejvyšší ceremoniář, osoba, jejíž důstojnost se odvozuje z důstojnosti České republiky, a ne naopak. Jenže tohle se u nás bohužel hned tak nepovede.

Lidovky.cz 26. listopadu 2010

 

*********
Vážení čtenáři, odpusťte mi malou „sebereklamu“. 20. září vyšla v nakladatelství Plus a.s. Albatros Media moje knížka Události 2004-2010. Obsahuje výběr textů, které se octly v tomto období na Událostech. Je sice pravda, že všechny můžete najít v archivu Událostí, ale když to pro Vás udělám sám a ještě na papíře, je to možná pohodlnější – nehledě na to, že výběr znamená taky určitou koncepci. Proto by Vás snad mohla zaujmout. Knížku dostanete v běžných knihkupectví a v internetovém knihkupectví Kosmas.cz.
*********

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.