Ještě před pár týdny to pro ČSSD a její faktickou hlavu, premiéra Paroubka, vypadalo skoro idylicky. Proti sprosté aroganci ODS postavil vlastní, přinejmenším stejně působivou, a u publika zabodoval. Na rozdíl od Špidly a Grosse, kteří měli ve vztahu ke komunistům zábrany, prolomil jedno z posledních tabu české politiky a začal s nimi horlivě spolupracovat - samozřejmě za neustálého zdůrazňování, že do vlády je „zatím“ nevezme. Preference ČSSD strmě rostly, ODS stagnovala a zdálo se, že příští skrytá rudá koalice je hotovou věcí. Paroubkův plán je stejně vyčůraný jako byl ten ODS (ODS kalkulovala, že ČSSD si spolupráci s komunisty nikdy nedovolí, a proto nebude problém ji zatlačit do opozice), jen ještě nebezpečnější, protože de facto povýšil KSČM na politického partnera a spojence ČSSD. V posledních dnech se však zdá, že Paroubkův plán dostává trhliny.

Za prvé: růst preferencí ČSSD se nejprve zastavil, pak začaly klesat. Skandály, které ČSSD otřásly (např. případ exposlance Krause) asi nebudou hlavní příčinou, premiér je řešil poměrně rázně. Spíš se zdá, že jeho obhroublá agresivita, způsob diskuse, v němž nejde o to, kdo protivníka porazí argumenty, ale kdo ho víc urazí a zesměšní, se okoukala a veřejnosti začíná vadit. Lidem, zejména těm středního a staršího věku, to nemůže nepřipomínat způsob, jakým jednávali ekonomičtí náměstci bolševických podniků se svými podřízenými – a těch bývalých podřízených je v naší společnosti o hodně víc, než těch bývalých ekonomických náměstků. Dále: vyčůraný alibismus, který všechny vlastní problémy svádí na rejdy opozice a nepřátelsky naladěných médií, také až příliš připomíná dobu před listopadem 1989 a navíc musí i u průměrně inteligentního člověka nabudit podezření, že premiérovi jde o to opozici potlačit a média dostat pod kontrolu. A konečně je tu Paroubkův vládní tým, zejména jeho nové hvězdy, ministři Jandák a Rath. Jandáka si lidé pamatují jako populárního herce a na jeho oboru, kultuře, velké části veřejnosti až tak nezáleží, takže jeho divoké kousky přijdou nejspíš na přetřes se zpožděním. Naproti tomu zdravotnictví je velmi citlivá oblast a drzost ministra Ratha příliš průzračná a odpudivá. Před rokem 1989 byl obyčejný člověk často vydán svému lékaři na milost a nemilost. Z vlastní zkušenosti vím, že lékaři v drtivé většině tohoto monopolního postavení, které si nevymyslili a za něž nemohli, nijak nezneužívali, ale čas od času se vyskytl někdo bez zábran, nadutý a arogantní „pan doktor“ s nastavenou dlaní. Dr. Rath ho nebezpečně připomíná, spousta lidí se rozpomene, a protože také pacientů je a bylo víc než doktorů, může se to do preferencí ČSSD promítat.

Do voleb zbývá ještě poměrně dlouhá doba, tři měsíce, a nedá se úplně vyloučit, že by Paroubkův raketový vzestup mohl skončit pádem na nos ještě před nimi. Pokud by tu bylo jen to, o čem jsme zatím psali, není to příliš pravděpodobné.

Rýsuje se však další pohroma: ve vedení KSČM se právě v té nejcitlivější době před volbami rozpoutal nevídaný boj mezi expředsedou Grebeníčkem a jeho nástupcem Filipem. Grebeníček, dotčený tím, jak se ho strana zbavila (funkce jihomoravského lídra ho zjevně ani trochu neuspokojuje), vyčítá Filipovi a spol. „sociáldemokratismus“ a (nepochybně právem) lačnost po různých státních funkcích. Tentokrát nejde o vzpouru „reformisty“ proti straně, ale o vzpouru pravověrného vůči „reformistickému“ vedení. Je to paradoxní, protože Filipovi jistě o žádnou reformu KSČM nejde, jen o otázky taktiky a strategie. Elektorát a členstvo KSČM jsou ze zvyku vždy loajální ke stávajícímu vedení a navíc i kdyby se od něho odvrátili, nemají koho volit: „nalevo“ od KSČM jsou jen zcela nedůvěryhodné politické subjekty bez vyhlídek na volební úspěch. Přesto by KSČM mohla na tento spor doplatit. Otrávení komunističtí voliči by v tomto případě asi nevolili „reformistickou“ ČSSD, nýbrž zůstali doma. Nicméně ani tohle samo o sobě by ještě nejspíš Paroubkovy plány neohrozilo. Navíc se zdá, že se Grebeníček stahuje (nevěřím ovšem, že natrvalo, a navíc semínko nedůvěry už zasil).

Problém vznikne tehdy, když se k tomu všemu navíc ještě dostane do Poslanecké sněmovny Strana zelených. V posledních několika průzkumech překročila pětiprocentní práh. Strana se profiluje zeleně a zároveň liberálně a aspoň podle slov svého předsedy zásadně odmítá nejen účast ve vládě s komunisty, ale i ve vládě, která bude na podpoře komunistů závislá. Už sám vstup strany do parlamentu by důkladně zamíchal rozložením sil v PS a zřejmě zlikvidoval komunisticko-socialistickou většinu. Podle průzkumu CVVM by pak z reálných možností kromě velké koalice ČSSD – ODS přicházela v úvahu koalice ODS – KDU-ČSL – SZ, Bursík ani tuto možnost nevyloučil (koalice ČSSD –KDU-ČSL – SZ by neměla v PS dostatečnou podporu). Je jistě otázka, jak by se dosud nestabilizovaná nová strana, v níž je na můj vkus až moc „osobností“ (tj. převedeno do normální řeči neukázněných chaotů) vypořádala s náročnou rolí „jazýčku na vahách“, zda by ji to neroztrhlo (přičemž klíčovou otázkou pak nepochybně bude spolupráce či nespolupráce s komunisty). Problém pro premiéra to ovšem tak jako tak je.

Když se totiž spojí všechny tři zmíněné faktory – vyčerpání potenciálu nového stranického vedení ČSSD, oslabení KSČM a vstup dalšího subjektu do parlamentní hry – padne nemravný a nebezpečný základ Paroubkova plánu, totiž tiché spojenectví ČSSD s KSČM. ČSSD bez komunistů v zádech není nebezpečná. Jen Paroubkovi by hrozilo, že se jeho strmá politická kariéra záhy uzavře.

5. března 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.