V souvislosti se středeční demonstrací proti imigrantům se hovoří o tom, zda neměla být demonstrace rozpuštěna či zda by neměli být někteří její účastníci a případně organizátoři trestně stíháni. Policisté jsou obviňováni z toho, že s demonstrujícími radikály skrytě sympatizují (skoro bych na základě svých velmi skrovných zkušeností řekl, že na tom tu a tam něco bude). To, co tam zaznívalo, i použité rekvizity (šibenice), je jistě odpudivé a pobuřující. Na druhé straně zásahy proti vyjádření názoru, jakkoli odpudivého, je třeba vždycky zvážit, protože se tím zavádí precedens, který v politicky labilní době (například v takové, v níž se v nejvyšším patře české politiky docela otevřeně hovoří o konci „Starých pořádků“ a zavádění jakýchsi „Nových“, a veřejnost to z větší části podporuje) může být nakonec snadno zneužit k faktickému omezování svobody shromažďování a projevu). Daleko lepší je, když se podobné manýry, jaké předvedli ti demonstranti, setkají se všeobecným veřejným opovržením a odsouzením, což se sice stalo (bohužel však asi ne v dost velké míře). Když nejdřív jedna parta na ulici řve „pověsit“, načež se jako ozvěna ozve „zavřít“, svědčí to jen nedostatku úcty k demokracii na obou stranách.

Lukáš Jelínek je velmi spokojen s tím, že Nové pořádky, o něž ve Velké protikorupční revoluci usilovala a které pro Andreje Babiše vybojovala sociální demokracie, podpořilo i soudní rozhodnutí bratislavského soudu. Ten rozhodl, že Andrej Babiš nikdy ani náhodou nespolupracoval se Státní bezpečností. A ptá se: „Není ovšem mnohem varovnější jeho aktuální chování, kdy si na poslance dělá sbírku novinových článků i drbů ze zákulisí a nakládá s ní způsobem, za nějž by se ani protřelý estébák nemusel mezi svými stydět?“ Jistě, chování pana Babiše dnes je daleko varovnější než to v minulosti, na tom je dobře vidět, že v tom předlistopadovém režimu nebylo všechno až tak špatné, jak se nám za Starých pořádků pokoušela zrádná reakce namluvit. Já bych byl pro kompromisní, komplexní výklad: jedno jde s druhým ruku v ruce, protože co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš. Pochvaly se v tomtéž článku pana Jelínka dostává naopak ministru Jurečkovi, protože se zúčastnil oslav založení jakéhosi JZD, ač jeho rodina kdysi trpěla násilnou kolektivizací. Jde mu totiž o zasypávání příkopů mezi různými skupinami zemědělců. Mám na zasypávání příkopů docela opačný názor: řečeno zcela obecně orwellovskou terminologií, dnes je krajně nevhodné jakékoli zasypávání příkopů, které by vedlo ke stírání zcela zásadního rozdílu mezi farmáři a čuňaty, tedy přesně řečeno mezi těmi, co kdysi zemědělské podnikání likvidovali, a těmi, co tehdy byli likvidováni. Oslavy šedesáti let od založení nějakého JZD k tomu vedou: není co oslavovat. A pan Jelínek končí obvyklým požadavkem: ponechme historii historikům! Úplně jim však nedůvěřuje: „Po státu jen chtějme, ať (stát, bd) historii neprzní, ať hlídá, aby na školách byla přednášena co nejobjektivněji…“ A historici by taky měli být „oproštěni od emocí“. (Který historik nebude přednášet historii co nejobjektivněji a nebude oproštěn od emocí, pocítí tvrdou trestající státní pěst.)

V Ruském koutku Práva píše jeho kmenový autor Miloš Balabán: „Letos v březnu jsem na stránkách Práva zmínil lednový expertní bruselský seminář pro diplomaty o poučení z ukrajinské krize. Tehdy vystoupili experti na Rusko Paul Qiunn Judge a profesor Julian Lidley French s provokativním konstatováním, že větší obavy než ze silného Ruska bychom měli mít z Ruska slabého, tj. ze situace po pádu režimu, který nakonec musí nastat. Za problém pro Západ považují absenci „nejčernějších scénářů“. Lze s tím souhlasit, ovšem taktéž s provokativní poznámkou: Není namístě uvažovat po událostech od ledna do současnosti o černých scénářích i pro Evropu?“ Používá dvě finty, na něž jsem ze stránek tohoto listu zvyklý od svého útlého mládí. Za prvé: nejlépe je podpořit vlastní názory i citacemi odborníků jakoby z „druhé strany barikády“. Jenže na druhé straně barikády (dnes už můžeme napsat „i na druhé straně barikády“) je názorová pluralita, jedni říkají to, druzí ono. A za druhé: tvrzení, že je třeba podporovat jedny (Putina), protože by jinak mohli přijít jiní, daleko horší, je demagogie: zodpovědnost za to, kdo případně přijde po kritizovaném v Rusku, je zodpovědnost Rusů.

Petr Uhl píše v Právu o tom, že ženě „zpacifikované“ na středeční demonstraci proti imigraci policisté po zadržení vysvětlovali, že „všichni imigranti – kromě těch křesťanských – jsou lidská verbež a odpad.“ Je fascinující, jakou důvěru má Policie ČR ve křesťanství.

Nicholas Winton má hroznou smůlu. Umřel právě v době, kdy proplouváme z jednoho hystericky připomínaného jubilea (sedmdesát let od konce druhé světové války) do druhého (šest set let od upálení Jana Husa). Obojí se mimořádně dobře hodí k tomu, aby nebylo zapotřebí mluvit o jiných, aktuálních a naléhavých věcech, kterým se babišoviny vyhýbají jako čert kříži. Tento úděsný maelström nyní s chutí vcucl i ubohého sira Nicholase. A tak Babišovy Lidové noviny řeší dnes zcela zásadní záležitost: přejmenování Hlavního nádraží v Praze, ovšemže po zesnulém. Hlavní nádraží, podobně jako Vinohradská třída, budí dojem, že bylo postaveno za tím účelem, aby bylo neustále přejmenováváno, a teď je zase ta pravá chvíle. S návrhem přišel a politicky se na něm profiluje starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Není v česku větší pocta, než po někom pojmenovat nádraží (ještě lepší je letiště, ale to je v Praze jen jedno a už je obsazeno). Redaktor LN Petr Zídek kontruje a navrhuje po Nicholasi Wintonovi pojmenovat jiné nádraží, holešovické (i přes ně jezdí mezinárodní rychlíky). Obě ta nádraží po tomtéž člověku bohužel pojmenovat nelze, pletlo by se to. Ostatně, nebylo by vhodné pojmenovat nějaké nádraží taky po Husovi?

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.