Karolína Peake má v jistém slova smyslu opravdu smůlu: není ani nápadně krásná, ale ovšem ani ošklivá, a na první pohled vzbuzuje dojem sympatické, krajně důvěryhodné a seriozní političky. Jakýsi John F. Kennedy v sukních.

Tím obtížnější je role, kterou na sebe v posledních týdnech vzala: vzdáleně a nepřesně řečeno (tak to u příměrů bývá) je v situaci mladé dívky, která musí veřejnost přesvědčit, že poté, co strávila několik let v loupežnickém brlohu, přesto zůstala čistou pannou.

Teď navíc stojí před nesmírně obtížným úkolem. Člověku se maně vybaví pohádka, kterou my starší známe jako příběh o Marušce a dvanácti Měsíčcích (mladším generacím se vybaví ruský velekýč o Mrazíkovi, vycházející z téhož sujetu). V roli zlé macechy vystupuje premiér Nečas. Vyhnal Marušku (paní Peake) na mráz a uložil jí nekompromisně, aby do pondělka k sobě sehnala dalších devět bývalých poslanců VV. Když jich bude dohromady deset, mohou totiž utvořit poslanecký klub, což je organizované těleso, jež je možné jakž takž řídit a dá se s ním jako s celkem jakž takž komunikovat. Maruška jich má zatím sedm až osm, tato neurčitost je už sama o sobě dosti hrozivá.

Panu Nečasovi ovšem nezbývá nic jiného, než být macešsky přísný. Jistě ho straší představa premiéra topolánkovského typu, který se musí den co den třást o křehkou vládní většinu. To, co žádá, je naprosté minimum – už jen proto, že nejde jen o kompaktnost nově vytvořeného klubu (zde jsou vyhlídky dobré, zejména díky tomu, že v zásadě neřiditelní poslanci Huml a Novotný jsou už ze hry, první spolupracuje s ČSSD a druhý bude působit jako odjištěný granát v zbytkovém klubu VV). Pan Nečas má výhledově problém hlavně ve vlastní straně.

O významnou pozici sto prvního koaličního poslance se už s vervou hlásí exprimátor Bém, nemůže premiérovi zapomenout, že s ním poměrně nekompromisně vymetl (což ostatně premiéra šlechtí). Takových bude v poslaneckém klubu ODS možná víc, a navíc bohužel u nás žádná strana není ušetřena zanícených pitomců, kteří třímají oběma rukama posvátný prapor zaručeně pravicových (nebo levicových, to je jedno) idejí v situaci, kdy je třeba dělat rukama i nohama tempa, aby se člověk neutopil. ODS, jak se už v minulosti ukázalo, nebývá ušetřena ani takových. Z toho hlediska je otázkou, zda by vůbec těch devět plus jedna, jež pan Nečas na paní Peake požaduje, stačilo.

Paní Peake je na tom ovšem ještě hůř: musí sehnat dva až tři poslance (přičemž slib pana poslance Šťovíčka, že bude hlasovat s vládou, nestačí). Poslanec Chaloupka, jeden z těch tří, to už podle nepotvrzených zpráv odmítl.

Paní poslankyni Peake zbývá jedna jediná naděje: politika je odjakživa umění nemožného, a ona teď musí přinést další důkaz pravdivosti této teze.

Je přitom těžké zbavit se dojmu, že se v české politice na možnost uskutečnit nemožné v poslední době spoléhá dosti neúnosnou měrou.

Lidovky.cz, 20.4.2012

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.