Především: Klaus si šikovně vybral problém. Vyvlastnění sudetských Němců je součástí „poválečného uspořádání Evropy“. Problémy nevzít ho závazně mají Britové (požehnali ho), Francouzi (jsou vítězové, ačkoli v téhle věci se jich nikdo na nic neptal) i Němci (jsou poražení, a pokud jde o výsledky války, ve stavu permanentní bezpodmínečné kapitulace). Problém je tedy pro hlaváče EU něco jako nervový plyn.

Další věc je, co vlastně může Brusel s Klausem dělat. Je zcela nepochybné, že z hlediska Ústavy ČR měl prezident právo udělat to, co udělal. Prezident podle ní sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž sjednání (nikoli ratifikaci) může přenést na vládu, což se v tomto případě stalo. Schválení smlouvy ústavní většinou v parlamentu a kontrasignace předsedy vlády jsou nutnou podmínkou ratifikace. Bez nich prezident smlouvu podepsat nesmí, s nimi ji podepsat může. Může ji podepsat hned, nebo za měsíc, nebo za deset let. Nebo taky nikdy. To je sice mimořádně mohutný vpád autokracie do demokratického uspořádání státu, ale za prvé, dostal se do Ústavy zásluhou Havlových příznivců, kteří při tvorbě ústavy chtěli zachovat v rámci možností silnou pozici prezidenta (pracovali ovšem nevědomky pro Klause). A za druhé, byl v Ústavě ČR už v době, kdy byla ČR přijímána do EU. Tenkrát to nikomu nevadilo.

V českých novinách se objevila stanoviska nejmenovaných evropských diplomatů (kteří si nepřejí být jmenování), údajné názory prezidenta Sarkozyho či předsedy EK Barrosa. Vzbuzují trochu podezření, že je účelově vybrala klausovská novinářská lobby, ale že by na nich nic nebylo, nevěřím. Klaus prý je za hranou zákona. To je nesmysl, není. Takové máme prostě zákony. Úvahy o vyloučení ČR z EU jsou směšné, kde by se k tomu našel konsensus. „Prezident EU“ by měl v budoucnu „mírnit lídry států, které sledují jen vlastní zájmy“. To je vražedná formulace, platilo by to, až bude Lisabon ratifikován, a funguje to jako nechtěný důvod, proč by ratifikován být neměl. Požadavky na změnu ústavy ČR jsou nesmyslné, účelová změna ústavy kvůli konkrétní politické situaci by neměla projít přes Ústavní soud (precedent: zrušení ústavního zákona o předčasných volbách). Sesadit prezidenta prakticky nelze. Normální český občan cítí za těmito požadavky, vznášenými zvenčí, pohrdání českým právním řádem (možná si pohrdání zaslouží, ale to mělo být řečeno dřív) a „vměšování do vnitřních záležitostí ČR“.

Klaus není vůbec sám a opuštěn: má podporu české veřejnosti (stálo by za to seriózně zjistit, jakou). Britští konzervativci by se vůbec nezlobili, kdyby proces ratifikace zabrzdil až do doby, kdy se chopí kormidla. A může se nepochybně spolehnout na podporu z Ruska, kterému se oslabená a skomírající EU velmi hodí.

V této relativně příznivé situaci Klaus licituje. Má šanci vynutit si na EU ústupky. Může se taky dostat do situace Nikity Chruščova, licitujícího v Kubánské krizi. Docela bych mu to přál. Jenže, bohužel, v Bruselu nesedí žádný Kennedy.

lidovky.cz 13. října 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.