Konflikt vlády s iniciativou Děkujeme, odcházíme, LOKem a ČLK skončil tak, že vláda nevydržela s nervy a vzdala ho jaksi předem. Přitom stratég „protestu“ (obsahujícího hrozbu umělého navození hromadného kolapsu řady českých nemocnic) Hrabovský se kdesi nechal slyšet, že „ústupek“ protestujících (jistota trojnásobku nikoli hned na ruku, ale rozložená do tří let) byl motivován přesvědčením, že víc už nemohou získat, protože kdyby se hrozba skutečně realizovala, situace realizátorů by se stala nejistou. Nakolik je tento odhad správný, je těžko říci (vzhledem k vládní kapitulaci k ničemu nedošlo), já bych řekl, že je.

Trapným dozvukem bylo faktické vyhození oborářského bosse dr. Engela z Vinohradské nemocnice. Jednak vůbec nešlo o nejdůležitější figuru celé akce, jednak z něho udělá mučedníka, a to poměrně fešáckého (má prý už třicet nabídek zaměstnání, z toho jednu s celou rodinou na Maltu, byl bych nakloněn si přát, aby ji přijal, ale to nic neřeší, pan doktor byl v této bitvě v zásadě jen obyčejný lancknecht a v tom vykutáleném vojsku se za něj nepochybně najde přinejmenším tři sta plnohodnotných náhrad). Navíc nelze zamlčet, že způsob, jakým s ním v nemocnici naložili, byl nejen nešikovný, ale taky neslušný, a to i pokud litera dohody nebyla porušena.

To, co říká dr. Engel ve středečním rozhovoru pro Právo o „štvavosti některých médií“, je roztomilá ozvěna časů nastupující normalizace z let 1969-1970. Budou nám organizovaní nemocniční lékaři do budoucna pod hrozbou rozvratu zdravotního systému cenzurovat média? Zdá se, že vláda by to skousla. Kromě toho předseda LOK (nebo má snad i LOK prezidenta?) přehání: velká média elektronická i papírová byla v lepším případě neutrální, v horším s „rebely“ sympatizovala. Naproti tomu protesty proti vládnímu kapitulantství a vyděračství „protestujících“ byly buď jednoduše zazděny (televize) nebo dokonce desavuovány.

Konflikt bude ještě možná na lokální úrovni doznívat (problémy v uherskohradišťské nemocnici), ale vítězná nemocniční lobby ty dozvuky nejspíš bez problémů udusí. A závěr z toho všeho?

Na prahu dalších sporů (teď zrovna o změnu důchodového systému) je vláda výrazně oslabena. Má sice velkou většinu v Poslanecké sněmovně, ale není jednotná, vládní strany si s chutí škodí a zejména Věci veřejné jsou mírně řečeno „nespolehlivý partner“ (přičemž partner tu není asi to správné slovo).

Proti ní stojí seřazeny úderné oddíly: ČMKOS, kde, jak odhaduji, výrazně převažuje aparát nad členstvem, a pro niž je lékařský úspěch výzvou – aby si zachovala reputaci, musí zorganizovat něco srovnatelného) – a zmíněná nemocniční guerilla.

V zádech mají podporu opozice, která ve volbách drtivě prohrála.

Žijeme v systému, který si říká demokracie, ale v němž může 3800 lidí, schopných a ochotných dohromady způsobit kolaps nemocničního zdravotnictví, převálcovat vládu, vzešlou z voleb. Spoluvina je na vládě, která se předem vzdá.

Má za těchto okolností vůbec smysl volit?

Lidovky.cz 22 února 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.