Postrach českých politiků z poloviny devadesátých let, šéf nezávislých železničních odborů Jaromír Dušek, proslul kdysi tím, že sedmidenní železniční stávkou srazil zpupného Václava Klause na kolena. (Podle mých laických představ není železniční stávka nic zvlášť náročného, stačí šikovně rozmístěných deset odborářů-mašinfýrů a je ochromena doprava v celé ČR. Ale možná se mýlím, možná jich musí být dvojnásobný počet). Pak se dostal do sporu se svými nezávislými přáteli (šlo údajně i o disponování odborovými penězi) a způsobil menší skandál na parkovišti před ministerstvem dopravy, kde v bujaré náladě demoloval závoru, protože ho hlídač nechtěl pustit dovnitř – viz náš někdejší fejeton na toto téma - a na nějakou dobu zmizel z prken, jež znamenají politický svět.

Nyní se ovšem vrátil, a to neobvykle razantním způsobem. Zastupuje opět železniční odbory, tentokrát už ne nezávislé, a se svými novými přáteli nutí premiéra Fischera, aby před nimi lezl po břiše. Jenže pan Dušek není dr. Rath, s nímž má jinak mnoho společného. Je zemitější typ a občas to přežene.

To se mu přihodilo v rozhovoru, který poskytl sobotním Lidovým novinám. Jádro jeho sdělení znělo: ministerstvo dopravy ovládli homosexuálové. Jde o organizovanou síť, které vévodí ministr Slamečka s generálním ředitelem ČD Žaludou. Mají pod sebou dvacet až třicet dalších homosexuálů a vazby na šéfa úřadu vlády Nováka, který je podobně orientován. Pan Dušek se prý bojí na chodbě ministerstva sehnout pro tužku.

Když zavrhneme myšlenku, že by „homofobie pana Duška plynula z toho, že stal obětí hromadného zneuctění (zdá se mi, že není ten typ), je jeho prohlášení pozoruhodné ze dvou hledisek: za prvé, co se panu Duškovi honí v hlavě, a za druhé, co všechno je schopen bezelstně vyklopit médiím. Z obou hledisek je zjevné, že jde o nebezpečného člověka.

Ač se mi hnusí módní termíny jako homofobie, sexismus, politická korektnost a multikulturalita, považuju to, co pan Dušek prohlásil, za děsnou sprosťárnu. V tom jistě nejsem sám. Pokud hodlá vydat seznam homosexuálů v české politice, žádám ho důrazně, aby mne do něj zařadil, když totiž svého času koloval na internetu podobný seznam Židů, zůstal jsem mimo a nesl jsem to úkorně. Zajímavý je způsob předákovy argumentace.

Pan Dušek s podporou předního komentátora Práva Jana Kellera tvrdí, že mu šlo jen o jedno: že totiž významné funkce na ministerstvu se neobsazují podle odborných kritérií, ale podle dejme tomu sexuální orientace. To býval běžný argument všech antisemitů: proti Židům nic nemáme, ale mezi lékaři, právníky atp. je jich nějak moc. Např. v meziválečném Maďarsku za tím účelem zavedli numerus clausus (přitom podotýkám, že holocaust byl pro Horthyho režim silné kafe a snažil se, dokud mohl, před ním Židy chránit). Židy nám Němci až na výjimky vyvraždili, takže se teď dáme do homosexuálů.

A další argument: pan Dušek totiž není žádný „homofob“, má mezi homosexuály spoustu kamarádů. Podobně tvrdí nynější čeští nacionálsocialisté, že mezi Němci obecně a sudetskými Němci zvlášť mají spoustu kámošů, a všichni souhlasí s tím, že vyhnání bylo to nejlepší, co je mohlo postihnout.

Pan Dušek se po čase vynořil z oceánu zapomnění a upozornil na sebe mocným zařváním jako dinosaurus v známé Bradburyho sci-fi povídce. Myslím, že by to na pár let zase stačilo.

lidovky.cz 8. března 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.