Poslanecká sněmovna projednává nyní v druhém čtení novelu Ústavy ČR, která zavádí přímou volbu prezidenta republiky. Závěrečné hlasování by mělo proběhnout už příští týden.

Kamenem úrazu přitom není samotná přímá volba, ale to, zda a jak mají být v té souvislosti upraveny prezidentovy pravomoci. Jde o rozšíření právní zodpovědnosti prezidenta (k "velezradě" by mělo přibýt i další porušení ústavního pořádku), o omezení práva udílet milost (prezident by do budoucna neměl mít možnost udílet milost dřív než po vynesení pravomocného rozsudku, vyloučila by se tzv. abolice) a o to, že jmenování členů bankovní rady ČNB bude vázáno na souhlas Senátu nebo vlády. Konflikt je nyní hlavně v té poslední věci: ODS je zásadně proti, prý by se tak otevřela cesta k politizaci Národní banky. Naopak prezident Klaus stávající úpravu považuje za nenáležitou.

Vzhledem k tomu, že Věci veřejné, komunisté i část významných představitelů ČSSD považuje přijetí přímé volby za zásadní a prezidentské pravomoci ve srovnání s tím za méně podstatné, je možné očekávat, že přímá volba bude nakonec schválena, i když některá omezení prezidentských pravomocí neprojdou.

Pokud to Poslanecká sněmovna opravdu schválí, udělá pravý opak toho, co by bylo třeba.

Přímá volba má jednu jedinou výhodu: vždycky je někdo zvolen, a netrvá to zvlášť dlouho. Nevýhod je spousta: dvoukolová přímá volba vyjde v případě, že proběhnou dvě kola, což je velmi pravděpodobné, na víc než na tři čtvrtě miliardy Kč. Ještě horší je, že u nás už od minulých voleb do PS existuje velká poptávka po politických spasitelích. Zároveň se uchytilo přesvědčení, že důležité je to, kdo odejde ("dinosauři", čímž se často myslí lidé s politickou praxí všeobecně), než kdo přijde (ten, kdo přijde, musí být čistý, neumazaný člověk – nejlépe takový, který zatím s politikou neměl nic společného). Katastrofální výsledek této volební strategie, který se v květnu 2010 zhmotnil v průnik Věcí veřejných do PS, nadšence pro výměnu politiků neodradil.

Projednávat přímou volbu (a s ní nutné navýšení politické váhy prezidenta) a zároveň snížení jeho pravomocí (ostatně velmi nedůsledné, stranou zůstalo přesné vymezení prezidentova podílu na zahraniční politice) znamená zapřahovat do vozu dva koně, každého na opačné straně. Na místě by bylo naopak pořádné přičísnutí prezidentských pravomocí a ponechání nepřímé volby (s tím, že by po německém vzoru měla být vždycky tajná a bez rozpravy).

Podstata demokracie není v tom, že volič při všech rozhodnutích instruuje politika, co má v té chvíli dělat. To, co by pak vzniklo, by byl totální chaos. Politik by byl v situaci opraváře televizí, jemuž zákazník s celou rodinou neustále horlivě radí, co má právě udělat. Volič dává politikovi kompetenci a důvěru. Politik nemusí své kompetence využívat pokaždé podle toho, co by volič rád viděl, nýbrž podle toho, co považuje pro zemi a občany za nejlepší. Měl by pouze umět si to před veřejností obhájit. Proto je možné mimo jiné důvěřovat zvoleným a pověřeným politikům, že budou schopni odpovědně rozhodnout o tom, kdo má být pro příští období hlavou státu.

Přímá volba je zbytečný, populistický, drahý a riskantní nesmysl.