SJEZD ČSSD: Armáda Jiřího Paroubka
Poznámku si zaslouží i Paroubkova terminologie, v níž se to jen hemží „armádou nezaměstnaných“ a rovněž tak „vyhazovem na dlažbu“. V této souvislosti bych rád upozornil na pořady ČT24 těsně před hlavní relací Událostí, v nichž jsou opakovány 25 let staré televizní noviny. Shodou okolností právě v roce 1984 prožívala západní Evropa i USA podobnou hospodářskou recesi, která vedla k propouštění. Tehdejší komunistická propaganda této skutečnosti obratně využívala. Rudé právo té doby mělo, pokud si dobře vzpomínám, dokonce jakousi speciální rubriku „Ze světa násilí a bezpráví“, v níž se to armádou nezaměstnaných, masovou nezaměstnaností a vyhazovem na dlažbu jen hemžilo. Jiří Paroubek tak svými projevy doslova a do písmene navazuje na ty „nejlepší bolševické vzory“. Ostatně, bratr Paroubek jako mladý nadějný občan socialistické vlasti a člen Československé strany socialistické vyjádřil v Husákově éře plnou důvěru Národní frontě vedené KSČ a svůj osobní obdiv k únoru 1948.
Je naopak smutnou skutečností, že naše skutečná armáda a zejména její mise v Afghánistánu, byla Paroubkem zneužita k vydírání vlády. Politický kšeft „mise za poplatky“ jednoznačně ukázal na to, že se socialisté neštítí žádného politického faulu, pokud to vyhovuje jejich politickým záměrům.
Na sjezdu ČSSD pronesl svůj projev i český prezident. Vyzval ČSSD, aby současnou ekonomickou recesi nezneužívala v politickém boji. Tato výzva samozřejmě vyzněla do prázdna. Naopak slovenský premiér Fico „varoval“ před tím, aby ČSSD nepodlehla „vábení pravicových konceptů na řešení současné krize“. (Mimochodem, růst nezaměstnanosti v posledním měsíci na Slovensku je prakticky totožný s růstem nezaměstnanosti v Česku!) To se v případě Paroubka zcela jistě nestane. Paroubek už od propuknutí finanční krize v USA a západní Evropě mnohokrát vyzýval k tomu, aby se peníze rozdaly „chudým“. Ostatně, ČSSD má bytostný zájem na tom, aby česká společnost zůstala co nejvíce ekonomicky homogenní v tom smyslu, aby velká část populace byla nějakým způsobem závislá na „pomoci“ státu. Její politikou je naopak závislost české populace na státu zvyšovat. Je faktem, že právě tato politika přináší ČSSD sympatie veřejnosti, neboť se Paroubek propracoval v kladném hodnocení již na třetí příčku českého žebříčku za Sobotku z ČSSD a ministra Schwarzenberga.
Paroubek se tak ze současného růstu nezaměstnanosti snaží vytlouct pro sebe i ČSSD další politický kapitál. I Klausovi musí být tato situace jasná. Jeho vystoupení na sjezdu ČSSD ale ničemu v populismu ČSSD nezabrání. Klausova „káva s Paroubkem“ byla Paroubkem komentována tak, že jednal s „nadstranickým prezidentem“. Není tak horšího demagoga než Paroubek. Mění pružně své názory a pro své cíle se neváhá spojit i s někdejším úhlavním nepřítelem. Škoda, že mu Klaus poskytl tolik manévrovacího prostoru. Nicméně, plně to zapadá do současné Klausovy politiky, v níž na prvním místě dominuje nevraživost k současnému vedení ODS kvůli Lisabonské smlouvě. Propletenec vazeb tak dosahuje své tragikomické hodnoty, v níž se nepřítel socialismu Klaus spojuje s nepřítelem liberalismu Paroubkem, aby společně svrhli Topolánkovu vládu, vládu jistě ne ideální, ale zřejmě nejlepší, která tu i podle Astona od roku 1993 vládla. Výrazně to tak připomíná situaci z roku 1998, kdy se Klaus nečekaně spojil se Zemanem v tak zvané opoziční smlouvě.
