Objeví-li se nějaký problém, který se podobá něčemu, co už tady bylo, je dobré se obrátit ke klasikům. V tomto případě pánům Voskovci a Werichovi, kteří mezi dvěma světovými válkami často komentovali tehdejší dobu. V roce 1934 v jedné ze svých forbín diskutovali o tom, jaký je vlastně letopočet v Evropě. A zkusili to spočítat. Přesně už si už dialog nepamatuji, ale vím, že začínali rozhovor nějak takhle: „to máme rok 1934… hmhm… to máme plus … to máme mínus… a Ludolfovo číslo… to máme… rok 1914! No, a čuchněte si k Evropě, smrdí střelným prachem, jako tenkrát.“
Příští rok to bude 110 let začala první světová válka. V té době byli politici a intelektuálové i celé národy přesvědčeny, že je vše v nejlepším pořádku. A trvalý mír na všechny časy je zajištěn. Dobytí Bosny a Hercegoviny Rakouskem (1878) byla „maličkost“, v Praze se zpívalo: „Za císaře pána a jeho rodinu museli jsme vybojovat Hercego-ovinu …“ Značnou část rakouské armády v tom tažení tvořili Češi. Sarajevo bylo jen nějaké nezajímavé místo kdesi daleko. Balkánské války, což je souhrnné označení pro sérii konfliktů, které probíhaly v letech 1912–1913 mezi Osmanskou říší, Bulharskem, Srbskem, Černou horou a Řeckem moc nikoho nezajímaly a nezdály se mít nějaký vliv na „La belle epoque“ (francouzsky krásná doba, krásné časy), tedy období evropských dějin mezi lety 1890 a 1914. Všechno bylo „daleko“ a „…Říše rakouská nezahyne, sláva vlasti, císaři!!“

Krásně to ve své knize „Náměsíčníci“ popisuje historik Chrtistopher Clark. (Česky BB/art 2014 – bezvadná, pozor: 668 stránek!)
Také dneska se uvažování o tom, co bude, vede podle předpokladu „že nám se nic stát nemůže“. Nás chrání EU a hlavně NATO! Kdo nesouhlasí anebo pochybuje, je dezolát, chcimír, a putinovec. Ne že by se v evropských a českých médiích a na diskuzních fórech na internetu zuřivě nediskutovalo o válce mezi Ukrajinou a Ruskem. Ale jak vlastně? Co se týče mainstreamu, v Rusku se nesmí říkat, že je to válka. A u nás doma se nesmí říkat to, co se běžně říká jinak po celém světě, a to včetně USA, že je to válka mezi Západem vedeným USA a Ruskem. Na straně Ruska anebo s ním alespoň v mnoha otázkách sympatizuje značná část tzv. planetárního jihu, jenž představuje více než 60% obyvatelstva Země. Jak že to řekl ministerský předseda Indie Módí, který v tomto směru reprezentuje nejen svoji miliardu a 400 milionů obyvatel, ale souhlasí s ním třeba i Jihoafrická republika, Brazílie a další významné státy: „Vůbec nás netěší představa, že německé tanky opět bojují na Ukrajině proti Rusku.“

Jeden ze slavných amerických generálů tento konflikt označil jako „totální válku v akváriu“. Bohužel se zdá, že značná část diskutujících na českých a slovenských fórech si vůbec neuvědomuje anebo nepřipouští, že některá z těch „stěn akvária“, může kdykoliv prasknout. A pak že jsme v tom až po uši. To, že si lidé a národy nepamatují své vlastní dějiny, a že politici před svými voliči velice často s chutí zatajují či marginalizují skutečnost, to je z dějin obecně známo. U nás je to komplikováno tvrzením, že jsme my, obyvatelé Českých zemí a Slováci údajně vlastně nikdy nikde nebojovali. A tak že se nás taková válka na Ukrajině vlastně vůbec netýká. To mne svojí drzostí a doslova tupostí vždy omračuje. Ta válka je na krok od nás!
Protože jsem v duchu stále Čechoslovák (Slovensko ať si je přitom klidně samostatné!), fascinuje mne třeba to, že i většina Slováků stojí na straně Ruska. A předstírá, že oni, Slováci, nikdy na Ukrajině vlastně nebyli. A to přitom Slovensko napadlo Polsko společně s nacistickým Německem a Sovětským svazem v roce 1939. Následně 22. června 1941 slovenská armáda – skupina „Poľná armáda Bernolák“, zvaná též „Rýchla skupina“, jež byla podřízená 17. německé armádě generála von Stüplnagela, zaútočila na sovětskou armádu. A jak nedávno připomněla v ČT Magda Vášáryová, nakonec zavlály slovenské prapory „Rýchlej divízie“ až na břehu Azovského moře v dnes tragicky známém městě Mariupol.
Vraťme se ale k nám. Také u nás v Česku převažuje představa, že se nás žádná velká válka netýká, vůbec nikdy vlastně netýkala!!! Což je úplně fantastické, protože v 1. světové válce, na východní frontě v Haliči a Rusku – (dnes Polsku a Ukrajině) a na jižní Itálii padlo v bojích 150 000 českých a moravských vojáků. Viz. Tabulka:

Rakouské jednotky, jejichž součástí byly vojenské jednotky složené z Čechů a Moravanů, bojovaly na frontě proti Srbsku a v prostoru Ukrajiny prakticky od začátku první světové války. Než se dostaneme k problému „Ukrajina“, rád bych připomněl čtenářům, že na většině trasy, kterou jezdíme na dovolenou do Benátska a Dalmácie a která je na pohled tak „mírumilovná“, leží ve válečných hrobech, i jen tak pod zemí, těla desetitisíců Čechů. Že o nich nevíme, je naše hanba.
Vraťme se ale na Halič a Ukrajinu. Tam hned za moravsko-slezskými a slovenskými hranicemi se v roce v srpnu 1914 došlo k bitvám u Krašniku a u Komarówa, ve kterých byli Rusové poraženi rakousko-uherskou armádou. Situace se ale obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila až do Karpat, na hranice se Slovenskem a do západní Haliče (historické Malopolsko). V ohrožení se nalezly Slovensko a Slezsko a hrozil vpád do Maďarska a Čech. Rusové v té době získali také značnou část Bukoviny (Rumunska).

To jen pro představu, jak se může situace změnit, i když představa takové války a vůbec nějaké světové války by naše předky v roce 1913 nikdy ani nenapadla. Celkové ztráty rakousko-uherské armády jen v první fázi první světové války, kde pod rakouskými prapory bojovali i Češi a Moravané, činily více než milion mužů.
Jak vypadala taková válka ve skutečnosti, a dnešní válka na Ukrajině se jí v mnohém podobá – (zákopová válka, dělostřelecké souboje, boje muž proti muži) – atd. naleznete například ve válečném deníku Karla Petrácha, původně českého dělostřelce zařazeného v dělostřeleckém regimentu číslo osm v Brixenu. Viz kniha „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914-1920“. Po bitvě o Halič (u dnes ukrajinského Lvova), kde rakouská armáda ztratila 300 000 mužů se přesunul Karel Petrách se svojí jednotkou na východní frontu a účastnil se bojů proti Rusku. Náhle bylo pryč přesvědčení, že Srby „utlučeme čepicemi“ a pokřiky: „do švestek budeme doma!“

Po přečtení deníku rakouského dělostřelce a Čecha K. Petrácha, si budete moci lépe představit skutečnost takové války. Ne to, co nám ve vymydlené a mediálně upravené formě dnes předává hlavně televize.
Ukrajina není žádné vzdálené bojiště! Není to zapomenutý kraj světa a války na jejím území jsou součástí naší historie. Krvavé historie. A jsme v ní namočeni až po uši. Češi v rakouských uniformách útočili na ruské carské vojsko, ale na ruské straně od 12. srpna 1914 stáli i jiní Češi. Nejprve jako „Česká družina“, která byla zařazena do ruské armády v den svátku sv. Václava 28. září 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě. Na obou stranách fronty stály tedy české jednotky proti českým a později československým jednotkám. Jako například ve slavné bitvě u Zborova. Kde proti Československé brigádě na straně Ruska stála na rakousko-uherské straně 37. brigáda 19. pěší divize složená z jindřichohradeckého 75. pěšího pluku a plzeňského 35. pěšího pluku. Legionářům se 2. července podařil průlom fronty u Zborova místy až do hloubky pěti kilometrů a zajali přes 4000 vojáků.

Desetitisíce mrtvých českých a slovenských vojáků dodnes leží pohřbeno v ukrajinské hlíně. K těm, co padli v letech 1914 až 1918 pak přibyli další v druhé světové válce z československé tzv. Svobodovy armády nejen v komunisty adorované bitvě u Sokolova, ale hlavně, když českoslovenští tankisté a pěšáci osvobozovali střed Kyjeva. Při útoku na Kyjev, který začal 3. listopadu 1943, se československým tankistům podařilo s podporou místních obyvatel dorazit do centra dřív než sovětským vojskům.

Z této malé ukázky je snad jasné i největším nedoukům a pomatencům, že válka na Ukrajině se vždycky týkala a dodnes týká i nás. Pokud se chcete dozvědět víc a vyhnat z hlavy všechny ty nesmysly, co nám od dob Hitlera, přes Stalina až po dnešní oikofoby, kteří se nám snaží vtlouct do hlav, jak jsme vlastně zbabělý národ, jak neumíme a nemáme bojovat.

Nakonec se stačí projít po vašem městě či vesnici a možná najdete některý ze stovek památníků našich předků, kteří padli v první světové válce. A mnozí z nich právě na Ukrajině, tam, kde se dnes bojuje.

Doufejme, že se bude bojovat jen tam. Jisté to ale nemáme. A hlavně je jisté, že, jak si mylně mysleli naši předkové, a na jaře loňského roku i Putin, že „nikdo nikoho neutluče čepicemi“, a také nikdo „nebude do švestek doma“.

A Evropa zase smrdí střelným prachem .

Jak ve skutečnosti vypadala 1. světová válka a tehdejší způsob zákopové války třeba na Ukrajině, a jak ji prožívali čeští vojáci na obou stranách konfliktu se můžete dočíst v mé knize „Život boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914-1920“.

Václav Vlk st.

Koupit ji lze například na https://www.dobreknihkupectvi.cz/zivot--boj-a-smrt/