19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Vláda postrádá jakoukoli strategii

1.3.2021

Kdo bude stíhán za nedodržování opatření vlády, tomu nabízím své služby!

Nouzový stav na žádost hejtmanů je protiústavní, uvedl Městský soud v Praze. Mělo k němu dojít proti vůli poslanců, kteří prodloužení nouzového stavu zamítli. Souhlasíte s rozhodnutím?

Dnes se svět točí tak rychle, že vláda možná vyhlásí nový nouzový stav ještě dřív, než vyjde tento rozhovor. Kdo neustále nesleduje sociální sítě a televizi, ten se ztratí ve změti rozhodnutí, opatření a povinností. Moc ráda poskytnu právní pomoc někomu, kdo bude stíhán za neplnění opatření, protože změny už nelze ani registrovat, natož dodržovat. Ale zpět k vaší otázce: právní analýzu protiprávnosti zpracovala Česká advokátní komora, já se s ní naprosto ztotožňuji. Pro zájemce je k dispozici zde.

Rozsudek padl po žalobě studenta gymnázia, které musí zavést prezenční výuku. Překvapilo vás toto rozhodnutí?

Existují různé právní přístupy – Městský soud zvolil ten pozitivistický, který lpí na dodržování právních norem. Sleduji rozbíhající se debatu o funkci práva, zejména základních norem jako je Ústava či Listina základních práv a svobod. Rozhodnutí Městského soudu otevírá docela jinou otázku: pokud máme v právu zakotvenou povinnou školní docházku v prezenční podobě, pak jsme měli rok času na změnu a přizpůsobení práva aktuální situaci. Možná je namístě se ptát, proč jsme už dávno nezměnili formulaci povinnosti na „povinné vzdělávání“, po čemž mimochodem odborníci na vzdělávání už dávno volají.

Očekáváte, že by se mohlo jednat o začátek mnoha podobných případů?

Každé podobné rozhodnutí je v jistém smyslu precedenční a inspiruje nebo motivuje další subjekty v podobném postavení, aby se jím inspirovaly. Další žaloby se proto dají očekávat, nicméně v našem právním systému mohou následovat i odlišná rozhodnutí soudů.

Podnikatelé a živnostníci žádají ministerstvo vnitra o náhrady škod za více jak pět miliard korun. To je bez výjimky všechny zamítlo. Mají podle vás na odškodnění nárok?

Odpověď má tři roviny: právní, morální a ekonomickou. Jako zásadní chybu vidím, že vláda ani za rok nepřipravila legislativu, která by na současný stav reagovala a poskytovala odpovědi. Obecně soudím, že odpovědnost státu tady právně zcela jistě existuje, proto jsme na jaře spolu se skupinou poslanců a odborníků navrhovali vládě přijetí jednoduchého zákona stanovujícího plošné odškodnění podle obratu z předcházejícího roku. Pokud vláda rozhodla o uzavření provozoven, často navíc chybnými kroky, které soudy rušily, pak nepochybně nárok na odškodnění vzniká.

Druhé hledisko je morální. Společnost by měla přistoupit k odškodnění těch, jichž se opatření nejvíce dotkla. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že pokud se dlouhodobě změní struktura poptávky, nelze opatření realizovat donekonečna, ale je třeba je časově omezit a poskytnout podnikatelům čas na transformaci. Podobně je neomluvitelné zvyšovat deficit, pozorovat existenční problémy soukromého sektoru a nejpostiženějších jedinců a současně navyšovat platy státních zaměstnanců. Takové kroky jen přispívají k polarizaci společnosti.

Třetí hledisko je ekonomické – totiž zda si náš stát všechny náhrady může dovolit a zda nepřistoupit k náhradám v docela jiném pojetí.

Jak si podle vás česká vláda vede v tom, jak se orientuje v zákonech a nařízeních, která s koronavirovou epidemií souvisí?

Vláda zjevně postrádá strategii, kterou by komunikovala a které by se držela. Důsledkem je chaos, neustálé změny, časový tlak, nervozita a nekvalitní legislativa, což vše dohromady způsobilo naprostou ztrátu důvěry veřejnosti a rozpad právního státu. Právě proto, že jde o zdraví, vláda nemůže rezignovat na základy právního státu, na Ústavu a ústavní principy. Pak jí totiž nezbude žádná autorita, žádná pravidla, žádná organizace. Nemůže se pak divit, že roste počet lidí, kteří odmítají nelogická a zmatečná nařízení dodržovat.

Pandemie koronavirem trvá už rok a Česká republika žije déle než čtyři měsíce v nouzovém stavu. Za celou dobu politici nepřipravili jiný zákon, který by byl náhradou za onen nouzový stav, až nyní - pandemický. Podle kritiků je ušitý horkou jehlou, není projednán s právníky, vznikl prakticky ze dne na den. Jak moc je podobný zákon potřeba?

Na pandemickém zákonu a aktuální vládní legislativě jsou vidět všechny neřesti, na které v posledních letech my právníci opakovaně upozorňujeme. Spolupracuji se Stálou konferencí českého práva, která pořádá - respektive do března loňského roku každoročně už mnoho let pořádala - desítky debat o právu, na nichž jsme varovali před nepřiměřeností právní regulace a nepředvídatelností českého práva posledních let. Dnes sklízíme plody obrovského tlaku politiků i veřejnosti na neustálé změny právních předpisů, které kvůli online politice musejí být hotovy okamžitě, aby politici mohli plnit své volební programy. Na tomto stavu neseme všichni svůj díl viny – politici, kteří se potřebují předvést před voliči, právníci, kteří plní politikovo rychlostní zadání, veřejnost, která volá po vyšších trestech, ministerstva, která mají neustálou potřebu něco předělávat, lobbistické skupiny, které do návrhů protlačují své zájmy.

Zákon je jistě potřeba, ale měl by vzniknout na základě reálných potřeb pro zvládání pandemie, měl by být diskutován nejen s epidemiology a právníky, ale zejména by měl být projednán s opozicí tak, aby měl širokou podporu a nebyl zpochybňován a napadán. A nemělo by se na něj spěchat. Žádný zákon ušitý rychlou jehlou nemůže být dobrý.

Kvůli dlouho trvajícímu nouzovému stavu se množí spekulace, kdo a kolik na něm vydělává. Během jeho trvání totiž neplatí běžné zákony a pravidla týkající se veřejných zakázek. Obáváte se podvodů?

Narážíte na zákon o zadávání veřejných zakázek? Inu, dlouhodobě soudím, že by měl být zrušen, protože se podle něj postupovat nedá. To je taková naivní představa inženýrů lidských životů, že pečlivou právní normou změníme nepříjemnosti každodenního života v ráj na zemi. V honbě za transparentností a v zuřivém boji proti korupci jsme vylili s vaničkou i dítě a dospěli jsme do dnešního stavu, v němž se nikdo nevyzná, vysoutěžené zakázky se ruší, kolem soutěží se pohybují mraky podezření, běžně se objevuje výpalné, vydírání, trestní stíhání, likvidace konkurenta a podpásovky a všechny procesy trvají neuvěřitelně dlouho. V zahraničí je výběrové řízení oblastí pro ekonomy, zato u nás živobytím pro právníky, kteří zpracovávají stostránkové dokumenty, a agendou pro soudy. Tak by to být nemělo, a to žádná novela nespraví.

Nákupní centra a velké obchody s potravinami mají otevřeno, oproti tomu malé obchody musejí být zavřené. Jak se na tuhle problematiku díváte vy?

Opět příklad špatného práva. Právo by mělo být jednoduché, přehledné, jasné a s minimem výjimek. Definice potřebnosti je naprosto subjektivní. Pokud se mi rozpadly boty do lesa, jsou otázkou absolutní potřebnosti, stejně jako prasklá žárovka nebo zimní bunda. Představa, že si lze všechno koupit přes e-shop, je úsměvná. Já si podprsenku ani boty online nekoupím. Navíc malé obchody a podniky jsou schopny si své zákazníky pohlídat mnohem lépe než velký supermarket. Kladu si otázku, zda ti, kteří podobná rozhodnutí píšou, vůbec žijí běžným způsobem života a chodí sami pro sebe nakupovat. Podobné je to s uzavřenými kadeřnickými službami. Takové rozhodnutí muselo vzniknout v hlavě nějakého muže – žádná soudná žena by nezavřela kadeřnictví nebo pedikúru na delší dobu.

Který stát by si Česká republika při boji s koronavirem měla vzít za příklad?

Různé státy mají různé přístupy k opatřením, otázkou je, zda z jejich výsledků lze vyvozovat závěry a doporučení pro nás. Státy mají odlišné podmínky geografické, odlišný genetyp občanů, jiné zvyky a jinou mentalitu. Podobně jako nelze převzít právní úpravu ze zahraničí a naroubovat ji na historický vývoj práva, stejně tak nelze bez dalšího převzít zahraniční zkušenosti. Můžeme se inspirovat, ale upřímně – v tuto chvíli se mi zdá, že až na drobné odchylky jsou výsledky všech přístupů srovnatelné. Nezbývá než se naučit s viry žít.

Podle OSN kvůli pandemii stouplo omezování práv a svobod lidí včetně svobody projevu. Týká se to podle vás i České republiky?

Všechna pandemická legislativa omezuje svobody a práva občanů. Ve výjimečných případech a na omezenou dobu je to jistě ospravedlnitelné. Nicméně trvám na tom, že i v této době je třeba dodržovat principy právního státu a Ústavy, je třeba omezovat práva jen v nezbytném rozsahu, omezení jasně vymezit a odůvodnit, a jakmile je to možné, omezení postupně rušit. Vláda nesmí ani v pandemii rozhodovat sama bez účasti Sněmovny a dalších kontrolních pojistek. Ani životy lidí nejsou důvodem pro porušení dělby moci. A za zcela nepřípustné považuji omezení svobody projevu a vnucování jediného správného názoru. V tomto smyslu považuji spojení pandemie a tendencí k omezování svobody slova za vysoce nebezpečné.

Zatímco politici mluví o opatřeních, jejich nefunkčnosti, nedodržování a odpovědnosti lidí, média plní fotografie porušování z jejich strany. Ať už jde o známý mejdan v teplickém hotelu, Romana Prymulu na fotbale a další případy. Jak takové jednání čtete?

Osobní selhání může být lidsky pochopitelné, nicméně u politiků a veřejných činitelů je neomluvitelné. Jejich postavení z nich činí elitu, která má být za každé situace vzorem. Jedince, kteří si tuto složku své osobní odpovědnosti neuvědomují, nechci vidět na nejvyšších místech a nechci, aby reprezentovali mou zemi.

Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 27.2.2021