24.10.2021 | Svátek má Nina


ROZHOVOR: Spousta lidí chce hodit lístek Pirátům

14.5.2021

V knize „Co se děje se světem“ popisuje geolog a oceňovaný esejista Václav Cílek proměnu našeho světa především vlivem klimatických změn a migrační vlny. Jaké zásadní zvraty v jeho chodu či běhu vidíte vy?

Zdá se, že svět je zahlcen tažením proti nespravedlnostem, zejména proti rasismu. To občas připomíná středověká tažení proti kacířům slovy „pobijte je všechny, Bůh ty své vyvolené pozná“, což je údajný citát papežského legáta Bézierse někdy před 800 lety. Takové pojetí právního státu se projevuje i dnes. O trestech, společenském znemožnění či konci kariéry rozhodují víc obhájci hodnot tzv. pravé víry, lídři kampaní a globální IT firmy než nástroje skutečně právního státu. Je dobré s tím počítat a dávat si pozor, přičemž se však nesmíme divit, že dochází až ke zpochybňování liberální demokracie. Dalo by se říci, že Západ dospěl k jakémusi zvratu nebo kómatu, kdy standardní občané Evropy a Ameriky bezmocně sledují, jak po světě narůstají pandemie krizí, válek a konfliktů všeho druhu.

Čím jsou vámi zmíněné pandemie způsobovány?

Svůj původ mají ve strukturách západního světa, které jsou pevně usazeny v přežitých soustavách, jimž je vystavován dnešní účet za chyby spáchané v minulosti. Následky jsou osudné, jak trefně popsal bývalý německý vrcholný politik Gerhard Schröder v knize „Poslední šance“. Dokonce Severoatlantická aliance je podle Schrödera viníkem pohromy a měla by zaniknout, jelikož svět není bipolární, ale multipolární. Připomíná, že Amerika se stala hegemonem v souvislosti s ovládnutím poraženého Německa, s čímž ale recenzenti knihy nesouhlasí. Naopak připomínají, že nebýt americké okupace, která se nikdy nezvrhla do diktátorství, nebylo by Německo schopné vybudovat demokratické instituce a pevný demokratický systém. Nicméně Německo se tak znovu dopracovalo rozhodujícího vlivu stejně jako řídicí pozice v EU. Zdá se, že i naše státní zkušenosti s nadvládou začlenění do supercelků, jako bylo Rakousko-Uhersko, přes protektorát, komunistickou diktaturu Rady vzájemné hospodářské pomoci až po Evropskou unii má svoji historii, pro nás často osudovou. A možná u té první, už zapomenuté varianty jsme měli tak nějak největší ekonomickou svobodu.

Když jste zavedl řeč na svobodu, dostává se nám jí měrou vrchovatou, nebo má své limity, které není záhodno překračovat?

Oproti klasickému marxismu se rozšiřuje dělení na utlačovatele a utlačované do více poloh. K bohatství se přidává například rasa, pohlaví, sexualita nebo snad i tělesnost. Utlačovatelem i utlačovaným se tak jedinec stává nejen pro svoji příslušnost ke konkrétní kategorii, ale i svoji třídnost, což nepozbývá, ať už se chová jakkoliv. To je v přímém rozporu s hodnotami, na kterých se staví dnešní svobodná společnost. Přehnaně zapálené „bojovníky za lepší svět“, přebírající názory hlavně amerického, radikálně progresivního proudu, známe z toho, že žádná jejich věta se neobejde bez slov jako tolerance, respekt a láska.

Pokud s nimi, byť jen minimálně, nesouhlasíte, sesype se na vás spousta nenávisti, kterou by člověk čekal spíše na srazu fašounů z Hitlerjugend nebo zanícených komunistických svazáků. Přesvědčení o takové absolutní morální nadřazenosti později vyústila ve fenomén tzv. cancel culture neboli kultura rušení.To je jakási moderní pseudoforma ostrakismu neboli internetová obdoba honu na čarodějnice. Stejně jako za komunismu tak často stačí obstarožní politický vtip, nebo dokonce i vlastní názor a uvědomělá úderka neomarxistů se postará o zničující nařčení vedoucí ke ztrátě práce a záhubě osobního života. Z boje proti třídnímu utlačovateli známe, že účel vždy světí prostředky a nejčastěji paradoxně těmto tlakům podléhají umírnění progresivní liberálové, zatímco skuteční rasisté získávají jen více pozornosti. Podle nového práva na potírání nenávistných projevů může EU jednat i bez ohledu na zákony jednotlivých zemí, což může vést až k jakési pozitivní diskriminaci (až osočení z rasismu a terorismu), teď vnímatelnou jako nerovnoprávnost, a to ještě nejsme u konce vývoje.

Jaké dopady bude mít tento vývoj na lidstvo z materiálního hlediska?

Nejkritičtější bude připravovaná daň z uhlíku, kterou by měli platit všichni výrobci. V praxi by zavedení návrhů z dílny Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI) Evropského parlamentu znamenalo zdražení všech výrobků a služeb. Novou daň z uhlíku by odváděli výrobci nejen všech průmyslových výrobků, ale k dosavadním cenám by ji nutně připočetli i výrobci elektřiny, plynu, uhlí a pohonných hmot. Fungovalo by to podobně jako spotřební daň u cigaret, jen by ji platili i kadeřnice a poskytovatelé dalších služeb, kteří ke své činnosti potřebují elektřinu.

Exportéři nerostných surovin, tedy ropy a zemního plynu, nemají žádný ekonomický zájem na snižování spotřeby fosilních paliv, protože jsou zdrojem jejich příjmů. Takovými státy jsou významné země nejen na Arabském poloostrově, ale třeba i Rusko, pro které představuje ropa a zemní plyn nejen zdroj peněz, ale i geopolitické síly. Případné škody způsobené klimatickými změnami by pro takové země nebyly tak dramatické jako omezení exportu jejich surovin. Proto jejich ekonomicky motivovaná politika nesměřuje k omezení spotřeby paliv, jelikož by to pro ně nebylo výhodné.

Kdo především má zájem na omezení spotřeby zmíněných paliv, nebo přesněji řečeno na snížení jejich těžby?

Na té druhé straně barikády stojí státy ohrožené přírodními katastrofami, které naopak logicky žádají co největší snahu o omezení klimatické změny. Jedná se o oblasti přímořské, ohrožené hurikány nebo suchem, obecně spíše země chudší, které žijí ve velkém sepětí s přírodou, takže odchylka klimatu od původního stavu může zásadně ovlivnit život jejich obyvatel. Navíc nemají dost peněz na ochranná a adaptační opatření. Další země jsou v různé poloze mezi těmito extrémy. Necítí se být příliš ohroženy změnami klimatu ani nemají ekonomický zájem na podporu spotřeby ropy a uhlí. V tomto případě často hrají roli hlavně politické zájmy, jako je podpora svých spojenců a ekonomické zisky, což společně povede k politizaci energie, protože když nebude svítit a nefouká, nastane velký nedostatek této energie a prodraží se náklady. Vzniknou lokální a pohyblivé výpadky – tzv. blackout – řešitelné momentálním zdražením ceny energie, třeba jenom na pár minut nebo hodin. V případě Texasu, kdy normálně nějaká ta megawatt hodina stojí kolem 30 dolarů, se cena vyšplhala na tisíce dolarů, a to je jen začátek. Uhlíková daň to jen prohloubí!

Jak se to konkrétně promítne do běžného života, na jaký jsou lidé zvyklí?

Pohodové bydlení v Kalifornii na vysněném západním pobřeží USA nahradila kriminalita, bezdomovci, kontroverzní ochrana nelegálních migrantů, vysoké ceny nemovitostí, neustálé zvyšování daní a zejména tolerance beztrestného rabování. Mlýny politické superkorektnosti už semlely i vynálezce Thomase A. Edisona, prezidenty Lincolna, který válčil proti otroctví, stejně jako Roosevelta, jenž úspěšně provedl USA krizí i druhou světovou válkou. Stejně tak i autora Ostrova pokladů Roberta L. Stevensona, slova El Dorado nebo misie, kteří se tak stali reprezentanty nepřístojných jmen. Připomeňme si, že v pětičlenném výboru, který v roce 1994 odhlasoval Nobelovu cenu za mír pro Arafata, jen jeden z jeho pěti členů okamžitě rezignoval, když veřejně odsoudil Arafata coby teroristu.

V roce 2009 dostal tehdejší prezident USA Barack Obama trochu předčasně stejnou Nobelovu cenu, v čemž jistě zahrál svoji roli fakt, že se jednalo o prvního černošského prezidenta, který svojí rétorikou podporoval lidská práva, kdy jeho politika byla postavena na liberálním přístupu k životu, aniž se on sám o velké kroky směřující k zabezpečení míru zasloužil. Zpravodajství CNN se přiznalo, že se snažilo napomoci aktivistům z hnutí BLM tím, že se pokoušelo neinformovat o rasových útocích černochů a že o rasismu informovalo pouze tehdy, když na straně agresorů byli běloši. Přemnožená politická korektnost se vlastně stala ideologickým nástrojem novodobé levice pro umlčování nepohodlných – nelevicových – myšlenek a k prosazování svého tzv. lepšího světa, a to jsme už bohužel zažili.

Bude svět lepší, a to nejen podle uvažování stoupenců politické korektnosti, nebo lidstvo zase nic tak moc dobrého vbrzku nečeká?

Podle některých analytiků bude svět v následujících letech pravděpodobně ještě turbulentnější než dnes a žádný region, ideologie ani systém vládnutí se vůči tomu neprojeví dostatečně imunní ani nenajde vhodná protiřešení. Na mezinárodní úrovni bude svět stále více definovaný soupeřením Číny, USA a Ruska s rostoucím rizikem skutečného konfliktu. Kromě toho bude svět formovat měnící se klima a její víceméně ideologické řešení, stárnoucí populace tradičního světa, migrační tlaky přelidněných oblastí Afriky, finanční zlomy a samozřejmě také vliv nových technologií, které spíše rozdělí, než spojí.

Politické korektnosti povedou k ochabnutí Západu včetně ztráty tradičních náboženských zvyklostí nahrazených rozmlženým humanismem. Exaktní vědy jsou na univerzitách zatlačovány společenskými pavědami, jejichž absolventi pak ve společnosti rozhodují. Ze všech těchto vlivů a směrů mohou přijít zlomová ochromení, která mohou mít katastrofické dopady. Tyto obavy jsou i dnes opodstatněné, protože třeba neutrální Norsko, Švédsko a Finsko dnes stále více investují do svých armád, společně i cvičí obdobně jako v éře studené války. A to je jen jeden z příkladů.

Nedá mi to, abych nepřipomněl fotbalovou kauzu obránce pražské Slavie Ondřeje Kúdely, jenž schytal exemplární trest za výrok, z něhož ho osočil protihráč tmavé pleti, ale nikdo jiný ho potvrdit nemohl. Co si myslet o tom, že UEFA pro svůj verdikt žádný další „důkaz“ nepotřebovala?

Údajná rasistická urážka nebyla fotbalistovi Kúdelovi prokázána, neboť jde o klasické „tvrzení proti tvrzení“. V tomto smyslu je verdikt komise UEFA skutečně založen na přístupu typickém pro komunistický režim z 50. let, či v rámci pověstného španělského inkvizitora Torquemady. Jednoduše je obviněný už předem odsouzen a možná se tu projevuje i verdikt Franze Kafky o tom, že věci mají vždy tendenci se zvrhnout ve svůj protiklad. Za výrok „prezident je vůl“ udělil tehdy komunistický soudce dva roky „natvrdo“, aniž zkoumal, o jakého prezidenta jde. Za výrok „jste parta mentálně hendikepovaných retardů“, kterým ocenil na sociálních sítích švýcarský fotbalista Morganella své soupeře z Koreje, byl okamžitě vyloučen z olympijských her s následným finančním postihem.

Že žijeme v politicko-(ne)korektním světě, tj. ve světě hodnotově zvráceném, potvrzuje i Mezinárodní olympijský výbor. Ten nikdy nepřistoupil na to, aby během zahajovacího ceremoniálu na letních hrách byla držena minuta ticha za izraelské olympioniky zavražděné na OH 1972 v Mnichově arabskými teroristy, ale podporuje akt pokleknutí za BLM. Je to zřejmě proto, že by se tehdy jednalo o nevhodnou politizaci, zatímco teď se politizuje ostošest a v politickém světě se to nepostižitelnými nadávkami jen hemží! A to je svět, kterému jsme dovolili, aby se tak vyvinul.

U nás doma v posledních dnech a týdnech zatlačila vše do pozadí kauza výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Co říkáte tomu, že za ním stála jedna ze světových velmocí a že se to po více než šesti letech povedlo českým bezpečnostním složkám odhalit?

Žádná supervelmoc se nepřizná k nečestnému jednání, a naopak bude hledat důvody, jak se neodvděčit neboli pomstít. Připomeňme si chování USA, když se ztratily při leteckých nehodách nukleární bomby, ať už ve Španělsku nebo v Grónsku. Postiženým místním obyvatelům se nikdy nikdo neomluvil, natož aby kompenzoval jejich ztráty. Ani Turecko neuzná arménskou genocidu, natož Rusko nějaké výbuchy. Není důvod nevěřit důkazům předloženým BIS, i když chování excelentně trénovaných agentů GRU se zdá podezřele naivní. V době „Jamesů Bondů“ se veřejně procházet s lehce identifikovatelnými falešnými pasy, bez obličejové adjustace a se svojí běžnou vizáží svědčí buď o jejich naprosté sebejistotě úspěchu, prostoduchosti vůči práci bezpečnostních složek, odvádění pozornosti nebo podcenění situace v rámci svého profesionálního selhání, či naopak možného úmyslného zastrašovaní svojí nedotknutelností.

Připadá vám některé z uvedených vysvětlení pravděpodobnější než ta další?

Co je skutečná pravda, se asi nedozvíme, ale stane se to námětem konspiračních teorií, stejně jako kdysi útok na newyorská dvojčata 11. září. Připomeňme si, že jejich zosnovatelé nebyli nikdy potrestáni, protože se tehdy rekrutovali ze „spřátelených zemí“. Jak dopadne Vrbětická kauza, nevíme, ale určitě se prodraží hlavně politicky, ať už důkazy budou dostatečně průkazné, ačkoli na místě vyšetřování zeje dvousetmetrová díra, kam se léta nesmělo. A pan prezident chytrácky namíchal pravdy a polopravdy tak, aby vypadal racionálně, ale zároveň zpochybnil důvěryhodnost státních institucí. Kauza jistě nabude nových a nepředvídatelných dimenzí a každý se na tom bude snažit nějak politicky přiživit. K dovyřešení nepomůže ani Mezinárodní soudní dvůr, ani NATO, stejně tak jako zůstanou nepotrestány finančně stejně nákladné kybernetické útoky, jejichž četnost se jen zvýší. Bohužel naše jaderná energetika, ať už Temelín nebo Dukovany, je v podstatě ruský systém a zejména ruské palivo, které nám zatím Rusové dodávají. No a kdo by toho pro svůj zisk nevyužil?

Politicky tu kauzu zatím využívá opozice, siláckými výroky nešetří především Markéta Pekarová Adamová, předsedkyně TOP 09, tedy strany, která nebýt v koalici s ODS a KDU-ČSL, by se po podzimních volbách do Sněmovny nejspíš nedostala. Lze i vzhledem k těm agresivním výkřikům i z jiných stran očekávat, že se po volbách naše společnost zradikalizuje?

Zkusme odhadnout, kdo vyhraje volby. Podle volebních preferencí jsou na tom nejlépe Pirátská strana a STAN. Ptejme se tedy, nepatří-li Piráti mezi radikály. Zjevně podporují to, co přichází z anglosaského Západu via Brusel, ale děsí lidi, kteří mají zkušenosti z komunismu. V roce 1948 spousta lidí volila z naivity komunisty, protože si mysleli, že jsou to „přece“ takoví hodní politici, kteří chtějí něco udělat pro pracující. Pak se nestačili divit, když přišel teror, zabavování živností, konfiskace půdy, sčítání nadměrných metrů v domech či bytech devastující společnost na dlouhá léta.

Dnes chce spousta lidí hodit lístek Pirátům, protože to „přece“ jsou takoví hodní hoši a dívky, kteří chtějí něco udělat pro transparentnost státní správy. Kdyby mohli, Piráti by posazovali otevřenost k migraci, politiku identit – hodnocení lidí podle rasy, náboženství či pohlaví, nadřadili by klima nad zájmy a svízele běžných lidí, nesmyslně by fixovali kurz koruny, zdanili nemovitosti, a tak připravili důchodce o jejich bydlení. Možná by nás dokonce donutili „změnit způsob života“, s čímž máme své neblahé zkušenosti.

Ze všech těchto záměrů Piráty vedené charismatickým Ivanem Bartošem podezíráte?

Sami to tak direktivně neříkají, protože spíše sázejí na racionalitu, práci s daty, čísly a matematickými modely. Leč v praktické politice takovou nálepku mají. Když si člověk studuje materiály a program Pirátů, trkne ho alibismus, s jakým si nechávají pootevřená dvířka snad v každé zásadnější otázce. Konkrétně v případě migrace se u nich dočtete, že jsou proti povinným kvótám na přijímání žadatelů o azyl, ale o pár řádků dále se vyslovují pro to, aby byla vláda tlačena k dobrovolnému přijímání těchto žadatelů. Chtějí bojovat proti nelegálním převaděčským gangům tím, že otevřou vlnám migrantů legální cesty a budou je sem dostávat na základě přesídlovacích programů.

Ale nedívejme se na Piráty a poslouchejme, co říkají jejich šéfové z frakce Zelených v Bruselu. Všechny ty nepříčetné až bláznivé nápady, o kterých máme pocit, že nemohou být myšleny vážně, si poté převezmou za své a nebudou o tom přemýšlet, ale jen plnit to, co dostanou přikázáno. No a to jsme zpět v obdobích, kdy jsme sami o sobě nerozhodovali – v období protektorátu a socialismu.

Od roku 1989, tedy od konce socialismu v zemi, jsme ale ušli nějaký kus cesty. Jak se to promítlo do života běžného občana?

Za třicet let budování jsme moc nepokročili. Jedinec je stále v područí institucí, a pokud se chce vzepřít, nezbývá mu nic jiného než soud, což není levná záležitost. V období proklínaného komunismu existovaly různé instituce, u nichž se dalo domoci neprávního řešení, jako třeba ROH, ty ale dnes vymizely. Dám svůj vlastní příklad. V roce 2017 jsem byl přistižen v plzeňském autobuse bez platného lístku, protože jsem nevěděl, že ho zde ve svých osmdesáti letech potřebuji. Dva urostlí revizoři mě při jednání povalili na zem a odmítli přivolat záchranku. Měl jsem úraz s pracovní neschopností, ale se stížností u tehdejšího ředitele plzeňského městského dopravního podniku M. Krause jsem nepochodil, protože situaci posoudil jako přiměřenou (!). Stejně tak jsem měl úraz jako zaměstnanec Fyzikálního ústavu, kterou ředitel Michael Prouza odmítl řešit podle pravidel, ale spíše podle svých úvah a kterou se ani nadřízená instituce Akademie věd nehodlala zabývat.

Ani v jednom případě jsem nenašel odvolání, ba ani u Státního úřadu inspekce práce. V obou případech jsem byl vybídnut, abych se obrátil k soudu, což je pro běžného občana finančně neúnosné. I jako nestraník, který nebyl zahrnut v Cibulkových seznamech, bych býval u minulého režimu našel odvolání, které dneska chybí! K čemu jsou nám pak draze financované nadřízené instituce jako Akademie věd ČR? Tam, kam jsme právně dospěli, platí: pomoz si sám, řádně plať daně a rozhodni si, co je pravda a co pomlouvačná špína. Ředitel, novinář a leckdo tak jedná podle své vnitřní „pravdy“, jejíž původ nelze ověřit, protože má dokonce zákonnou ochranu zdrojů, a to ať už z věrohodného pramene nebo možná i od bohatého sponzora.

Takhle pesimisticky skončit nemůžeme. Co vám tedy z veřejného života udělalo v poslední době největší radost?

Jako patriot pražské části Košíře oceňuji, že nedaleko chátrající usedlost Cibulku koupila Nadace rodiny Vlčkových, kterou nedávno založil generální ředitel antivirové firmy AVAST Ondřej Vlček spolu s manželkou Katarínou. V tomto komplexu Vlčkovi plánují vybudovat dětský hospic s paliativním střediskem, kavárnu či vzdělávací a komunitní prostory pro veřejnost – prostě nadšení. Usedlost s historickými kořeny sahajícími až do 14. století si v roce 1817 koupil jako letní sídlo pasovský kníže a biskup Leopold Thun-Hohenstein, centrální statek nechal přestavět a z okolí vytvořil půvabný krajinný lesopark (gesamtkunstwerk), v němž se v parkové úpravě potkávají sochy, zříceniny, mostky, rozhledny, a našlo se tu místo i pro čínský pavilon.

Bohužel v 19. století Cibulka vyhořela, následně přešla do majetku města a v době komunistického režimu byla hrubě zanedbávána. Novodobým majitelem se stala firma Cibulka a.s., jejímž jediným akcionářem byl právník a prezident Ústředního automotoklubu (ÚAMK) Oldřich Vaníček, který Cibulku prý koupil za cenu kolem statisíce, přičemž dnešní prodávající cena se vyšplhala nad stovku milionů. Údajně nekřesťanský zisk, který by naopak měl být kompenzován tučnou pokutou za ponechání usedlosti dospět do stavu zchátralosti. Ale to je nedostatek dneška, kdy se musíme bezmocně koukat, jak nám chátrají památky bez ochrany státu, třeba železniční stanice Vyšehrad ležící všem na očích. Kam až jsme to dospěli ve své demokratizaci?

Otázky kladl Jiří Hroník, PL, 10.5.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.