11.7.2020 | Svátek má Olga


ROZHOVOR: Političtí šílenci rozhazují vypůjčené miliardy

19.6.2020

Zejména u mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?

Již od dob starých Řeků se vždy část mládeže domnívá, že budoucnost je temně černá. Zvláště ta část mládeže, která je jinak dobře materiálně zajištěná (podle životní úrovně jejich doby) a v zásadě nemá žádné skutečné starosti. Pesimismus a chmury „rozervané duše“ a hlavně v „srdci krutý žal“, to bývá jednou z nejmilejších póz mladých lidí. I já a mí kamarádi, kdysi dle vlastního mínění samý to budoucí literární či politický génius, jsme to prožili v druhé půli sladkých šedesátých let. Až nás srpen 68 nakopal do zadku a my jsme zjistili, že „život je jinde“.

Duševní rozpoložení prezentoval za naši generaci například hudebník a zpěvák Petr Novák, když pěl šlágr se slovy:

Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí,
tak dojdeš na místo, kde tvý slzy spadnou na hrob, co nikdo nečistí.

Jen starej rozbitej náhrobní kámen, řekne ti, kdo nemoh už dál.
Tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať jsi tulák nebo král…“

A není to nic nového. Na přelomu 18. a 19. století napsal Johann Wolfgang Goethe knihu: „Utrpení mladého Werthera“, kde byl tak přesvědčivý, že kniha rozpoutala vlnu sebevražd mladých mužů z „lepší společnosti“, kteří se domnívali, že nemohou už nikdy nalézt „pravou lásku“. Mladí lidé blbnou v různých dobách různě a přitom stejně.

Hezky to vystihl génius Jiří Suchý v textu písně:

Život je pro mě obnošená vesta,
vše, co se dalo, dávno už jsem prožil.
Až jednou: lehl jsem si na koleje,
neb jsem měl v duši zas nějaký zmatek,
ležel jsem dlouho, vlak však stále nejel
a pražce tlačily mě do lopatek.

Čekal jsem zdali přítel se mi zjeví,
aby mě vyrval smrti ze klína,
nejde a nejde, asi vo tom neví,
tak jsem se zved a šel jsem do kina…“

Většinu to pak přejde a ty, co to nepřejde, ti ovšem pak tvoří dějiny. Například ve dvacátém století nacismus a komunismus. A dneska směs různých náboženství bez boha, jako je neomarxismus, gender, homo – hnutí, zelená náboženství, a stále více se vynořující proti bělošský rasismus atd., mění svět.

Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“ (tedy řekněme generace narozená po roce 2000), jsou ztracená generace nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče...

Otázka je, kdo přišel na ten doslova pitomý názor, že budou první generace, která se bude mít hůř než jejich rodiče? Taková věc se stala již mnohokrát. V historii po husitských válkách, po třicetileté válce, po epidemiích moru, kdy vymíraly celé oblasti atd. Poměrně nedávno, po vcelku klidném konci 19. století, kdy se obecně bohatlo, přišla 1. světová válka. Miliony mrtvých, nedostatek potravin a bída, kdy lidé, a hlavně děti, umírali na nemoci z hladu a vše skončilo v politicko-ekonomickém rozvratu.

Když se situace uklidnila, přišla světová hospodářská krize v roce 1929. Pak přišla druhá válka a u nás nastoupil komunismus.

Také je potřeba konstatovat, že si to o ztracené generaci myslí jen určitá část mládeže, pocházející z nejbohatších států. Která už je tak rozežraná, že neví co by. A hlavně, chybí jí nějaký životní cíl.

Je však nutno předem říci, že dnešní mladá generace rozvinutých států je zároveň obětí sil, kterým objektivně nedokáže vzdorovat. Donedávna vyzývaná globalizace ukazuje také své stinné stránky. Vůči nastupující generaci. Už neexistuje posloupnost děda kovář, otec kovář, syn kovář. Zemědělství vypudilo 90 % pracovníků, velké továrny se stále více automatizují, dělnická třída mizí a práce se kamsi ztrácí. Obludná mánie vyprodukovat 90 % středoškoláků a 60 % vysokoškoláků plodí absolventy školních titulů, kteří nemají dostatek schopností ani možností tyto vlastně bezcenné tituly využít. Pomatenost neustálého rozšiřování různých pseudostudijních oborů vytváří „vzdělance“, kteří jsou nezaměstnatelní jinde než u Mac Donalda anebo někde ve skladu či na call centrech. Přes rozrůstající se byrokracii a „aktivismus“ na místa všech těch pseudo odborníků na jakoby ekologii, rádoby sociologii, gender atd. se většina absolventů nedostane. Prostě o jejich „kvalifikaci“ není zájem, a nemají tedy žádnou perspektivu.

Objevila se totiž celá nová společenská třída, zvaná prekariát (označení pochází z francouzského slova précarité – prekérnost, nejistota). Mladí lidé v celém „západním“ světě jsou vystaveni prekarizaci. Což je termín označující nahrazování plného pracovního poměru jiným druhem vazby mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nejčastěji částečným úvazkem, jednorázovým nákupem služby, dohodou o provedení práce či obchodním vztahem. To vede jedince ke ztrátě sociálních a finančních jistot plného pracovního poměru, jaký po většinu života znali jejich rodiče.

Z nejistoty a strachu tak vymýšlí pseudo problémy. Mimochodem tvrzení, že se jejich rodiče měli nějak extra dobře, může vykládat jen neznalý a rozmazlený fracek. Jejich rodiče a prarodiče prožili život plný nejistot, v dobách, kdy probíhaly po světě různé války, vypukaly ekonomické krize, svět techniky a společnost jako taková se měnily až děsivým tempem. Nástup IT, globalizace, zánik milionů zaměstnání a vznik nových, to rodiče „mileniálů“ museli prostě zvládnout. Pracovat, učit se nové, využít příležitostí a opět pracovat, pracovat a pracovat. Ovšem intenzivně pracovat a vzdělávat se, to té stěžující si části bohaté mládeže přijde o moc složitější než mávat fanglemi, plakáty a skandovat hesla.

Ale nevyčítejme jim to tak silně. Mladé generace od začátku dvacátého století dělaly totéž, houfně propadaly fanatismu komunismu a nacismu a výsledkem byly dvě světové války. A u nás morálně i ekonomicky devastující komunismus sovětského typu.

Dobře. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu (i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let a vlastně nebyla až tak moc dramatická) a současný blahobyt je v drtivé části světa nesrovnatelný s čímkoliv, co se tam odehrávalo dříve?

On si někdo vážně myslí, že na to, mít se lépe než rodiče, je nějaký zákon a že na něj mají mladí automatický nárok? Život budou mít takový, jaký si jej udělají. Budou-li blbnout, tak jako „pokroková“ část generace jejich prarodičů v letech 1945 až 1948, zvolí-li si novou totalitu, tedy ty gendero-eko- a jiné levicové nesmysly, dopadnou špatně. Ale to nezáleží na jejich rodičích, ale jen na nich. Místo Stalina mají Gretu, chtějí zlikvidovat kapitalismus – tedy demokracii, tak ať se pak nediví.

Problémem u mladých lidí v moderní společnosti je otázka duševního dospívání. Lidstvo, aby dokázalo naučit svoji mládež stále větší a větší množství poznatků a dovedností, neustále prodlužuje dobu „dospívání“. Fyzicky dospělí lidé jsou vychováváni a vychováváni jako nedospělé děti. Doba společenské a sociální dospělosti je uměle prodlužována až do věku 25 až 30 let, a značná část mladých lidí si zachovává chování a jednání pubescentů ještě do 40 a více let. Což je špatně, ale nikdo neví co s tím.

Dnešní mládež v bohatých státech je jako každý dospívající rodu Homo sapiens v době vstupu do samostatného života silně konfrontována realitou mezi pubertálními sny a skutečností. Složitost reality ovšem není schopna často chápat proto, že, jak píše Dr. Koukolík, se část mozku zvaná čelní laloky, určená pro tyto úkoly, vyvíjí poměrně pozdě. A přitom má na chování jedince zásadní vliv.

Profesorka Sarah Jayne Blakemoreová z University College v Londýně říká, že oblast, která prochází nejvýraznějším vývojem, je čelní kůra v přední části mozku. Je to ta část mozku, která se účastní kognitivních funkcí, jako jsou rozhodování, plánování, empatie, chápání a sociální chování. Kognitivní funkce nám pomáhají poznávat svět kolem sebe, orientovat se v něm, vnímat sám sebe, hodnotit realitu a odlišovat ji od pubertálního „já chci, a musím to dostat, protože jsem geniální“.

Teprve po určitém vyzrání této biologicky nové části mozku je jedinec morálně a duševně dospělý. Proto byli vždy největšími fanatiky mladí lidé ve věku od 14 do cca 22 let. Toho využívala jak církev, tak komunisté i nacisté a dnes jich využívají různé „pokrokové“ ideologie. Proto také iniciátoři eko-ideologie prezentované „svatou Gretou“ pořádají demonstrace a pochody „za ekologii“ již mezi středoškoláky a na Západě dokonce mezi předpubertální mládeží.

V určitém okamžiku vývoje společnosti, jako třeba dnes, pubertální chování předvádí značná část, hlavně pseudo humanitně vzdělaných mladých osob, a to až do věku nad 40 let. U nás se stačí podívat na Zelené, Piráty, vedení Magistrátu hl. města Prahy a mnohé mladé politiky na komunální úrovni.

75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s bojem, tak s válečným nedostatkem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli o ní. Je podle vás proto náchylnější dostat se do nějaké lidmi způsobené katastrofy?

Existuje takové přísloví, že každá generace „skáče na jiný špek“. Jistě. Mladá generace je v mnoha věcech daleko lépe vzdělaná než jejich rodiče, jsou prostě na jiném „levelu vědomostí“, jak se říká moderně. Nemají však žádnou životní a nedej bože společenskou traumatickou zkušenost. Válku znají z filmů a počítačových her a tam to vypadá fešácky. Komunismus je u nich doba, „kdy nebyly banány“. O moderní historii ani vzdělanější část mládeže nic netuší. Neví, co je to totalita, nezná a nechápe, co znamená pojem „svoboda a demokracie“. Na základě mladického idealismu a nedostatku zkušeností s reálným světem, je dosti velká část, a hlavně ta nejhlasitější, nakloněna k zavedení nové moderní totality. Ve jménu „ekologie“ a údajných „lidských práv“.

Podívejme se na dnešní dění v USA a reakce mládeže. Násilí, rabování, ideologické násilí, přepisování historie, přesně jak předpověděl v dystopii – románu „1984“ George Orwell. Ten dav většinou mladých lidí je nebezpečně podoben „osvobozeným zotročeným“ zvířatům, z knihy stejného autora „Farma zvířat“. Zde se „zotročená“ zvířata snaží osvobodit od útlaku „farmáře“ (jistě bílého heterosexuálního muže), zrušit systém (rozpuštění policie v USA) a převzetí vlády „lidem“. Což se jim v románě povede. A žijí tedy na farmě samí „svobodní“ tvorové. Až skončí v daleko horším útlaku, kde: „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“.

Kdo to nečetl, ať si k četbě novin a poslechu TV a výroků progresivistů z USA a EU ještě přečte tyto dvě knihy. Mnohé pochopí.

Dnešní takzvaně „pokrokářské hnutí“ se zvrhlo v prosazování skupinových zájmů, čím šílenějších, tím lépe. A mladými lidmi jejich obecně sdílenou touhou „prosadit pravdu“, tu, co je „naše“ a zlikvidovat každého, kdo si myslí něco jiného. Aniž to tuší opakují v jiné formě stalinistické heslo, které vedlo k milionům mrtvých: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Nadšeně horují pro „správné názory“, tedy pro cenzuru a libují si v nenávisti. Jistě že ne všichni. Ale ta hlasitá a aktivní část ano. To takzvaní pokrokoví. Strhávají sochy a domnívají se, že rabování je „správná odpověď“ na pocity nespravedlnosti. Nechtějí diskusi, chtějí prosadit svou stůj, co stůj, a jsou plni fanatismu a nenávisti.

Přímo si loudí o nějakou diktaturu a katastrofu. Je mi to líto, mám potomky, ale myslím, že se tomu prostě nevyhnou. Myslí a jednají jako sovětští komsomolci, kteří pak mnozí sami skončili kulkami KGB anebo v sibiřských lágrech. Anebo jako mladí Němci, považující se za „nadlidi“ a nadšeně vstupující do nacionalistických bojůvek SA, aby pak položili své životy v ruských pláních a písku Afriky. A jako naši svazáci po únoru 1948, kteří nadšeně „likvidovali buržoazii“ a vesnické kulaky. Abychom pak všichni žili za dráty, chudí a ponížení. Čtyřicet let. Ještě dnes se z toho hrabeme a už je zde generace, která chce zavést novou totalitu, jistě že ve jménu lidstva, spravedlnosti, lásky a míru. Jako vždycky.

V souvislosti s koronakrizí se mluví o tom, že množství restriktivních opatření posílilo roli státu a ukázalo, že některé věci se musí dělat centrálně, plánovaně a na úrovni státu. Lze podle vás jako pamětníka hledat nějakou paralelu s obdobím po roce 1945, kdy se rovněž objevovalo volání po silném státu a heslem dne u všech politických subjektů byl socialismus?

V době krize musí každá společnost, chce-li přežít, zavést restriktivní opatření. To nemá s komunismem nic společného. Náklon k myšlence socialismu byl spíš obecný výraz zklamání z katastrofy Velké krize v roce 1929 a neschopnosti tehdejších vlád. A následek zhroucení evropské demokracie – s výjimkou Velké Británie – před německým nacionálním socialismem a skutečnosti, že bez Ruska a Stalina by nebyl Hitler poražen. A Stalin, to byl v očích většiny Evropanů „socialismus“. Zprávám o gulazích a vraždění milionů v SSSR nikdo nevěřil.

Hrozí podle vás v této situaci riziko výrazného omezení svobod a nástupu nějaké formy totalitního státu?

Jistě, pokud se vyplní přání západní agresivní levice, reprezentované např. studenty z amerických vysokých škol, všech těch ekologistů, genderistů atd. Totalita je ve skutečnosti přáním a cílem všech těch mladých „pokrokářů“. Už se běžně pořádají prozatím jen intelektuální a společenské „pogromy“ na „jinak myslící“. Veřejně se požaduje, dnes už i orgány EU, cenzura nejen v mediích, ale i na internetu a vydává se to za pokrok! Už zase, jako u nás za komunismu, dělíme názory na „správné“ a nepřátelské. A ty nepřátelské je podle vedení EU potřeba odstranit. Nejprve se odstraňují názory, pak lidé. To lidstvo zná již od dob starého Egypta.

Agresivní jakoby „levice“ se snaží zlikvidovat každého, kdo nesouhlasí. Podívejte se na ten řev kolem volby Rady České televize. Totalitní stát se k nám blíží z úřadoven Evropské unie, kampusů západních univerzit, z takzvaně ekologických hnutí, z takzvaných politických „nevládek“. Ti všichni chtějí nařizovat, zakazovat, kádrovat, vylučovat ze společnosti všechny „jinak myslící“.

A přitom jako každý zloděj, co křičí „chyťte zloděje“. A vyvolávají ve společnosti nenávist a ukazují na „staré politiky“, že prý chtějí zlikvidovat demokracii. Je to zásadní lež. Politici jako Trump, Orbán anebo Babiš ale i Putin vědí, že totalitní stát je zrůda. Oni jsou výsledkem demokracie. Ne vždy dokonalé, ale stále demokracie. Pokrokáři a jejich mladí následovníci jsou předvojem další totality.

Mnozí mladí lidé nevědí, co činí a volají ve jménu svobody po nové, moderní totalitě. Bible, ten základ naší kultury a světa, na to má slova Ježíše přibitého na kříž: (Lukáš 23/ 34) Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Ovšem pokud my, jako civilizace, nechceme následovat Kristův osud, musíme se jim bránit.

Komentátor Bohumil Pečinka nazval vládní opatření proti pandemii „hra na totáč“. Lze podle vás kvalitativně srovnávat omezení, která jsme museli strpět za pandemie, s režimem před rokem 1989?

Pan Pečinka je známý autor, ovšem známý také svými potrhlými vyjádřeními. A politickým zaseknutím někdy v roce 1989. Tady tomu dal korunu. Jen ukázal, že naprosto nechápe dnešní svět, tak vzdálený snům vyznavačů posmrtného kultu Václava Havla. Ostatně, pokud jsem Václava Havla znal, on nikdy nechápal systém funkce státu, na to měl Čalfu a pak jím osobně nesnášeného V. Klause. A protože je Pečinka evidentně negramotný v pochopení dějin, stejně jako mnoho dalších komentátorů, a také se nikdy ani omylem zřejmě nezajímal o to, jak se už od starověku řídily společnosti postižené nebezpečím pandemie, může takhle plácat.

Co kdyby si místo vykřikování o zkouškách totality něco přečetl o historii pandemií a jejich dopadu a řešení. Už Cosimo Medicejský roku 1439 činil opatření proti moru, a to ekonomická i restriktivní vůči občanům. I u nás jsou tyto časově a místně uplatňované restrikce „běžných svobod“ už staletí běžnými opatřeními. Už třeba v roce 1607 v Horní Blatné (Bergstadt Platten) bylo zakázáno při moru shromažďování většího počtu lidí (včetně redukce svateb). V Království Českém byla takováto nařízení, jako zákaz obchodu, cest mimo určenou obec, povinnost zůstávat v domech a dodržování hygienických předpisů vydávána například v letech 1598, 1607, 1626, 1854 atd. To byla podle pana Pečinky taky zkouška na totalitu?

Je z tohoto pohledu Andrej Babiš tím správným člověkem, který by nás měl provést nastávající krizí? Nebo bychom se měli spíše bát?

Skutečně nejsem fandou ani voličem Babiše. Ale nikoho lepšího nemáme. Což trapně dokazuje celá tzv. demokratická opozice. Žvanění, udávání, přemoudřelé kecy v televizi a v parlamentu a jinak nic. Skutek žádný.

A koukáme-li do světa na ten přehled politických nul, pomatenců a doslova nýmandů, co vedou mnohé státy, jsme na tom ještě dobře. Jistě, Babiš je egoista, v byznysu úspěšný a nebezpečný, muž rychlé akce, občas blbé a nedomyšlené, ale nějaké akce. A je pružný. Jak to s jeho vládou dopadne, nevím. Nejsem Sibyla. Ale představa vlády pirátů, dnešní TOP 09, ve spojení s Chvilkaři a lidmi kolem Čižinského a ODS s nechutným Novotným mne děsí. Stačí, co předvádí v Praze. Většina obyvatel si myslí, jak ukazují průzkumy preferencí, že proti nim je Babiš zlatý.

Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli významnou buditelskou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Jaká je podle vás „role umělce v českých dějinách“? A co od něj žádat dnes?

Copak jsme v devatenáctém století? Kdy umělci a národním vědci suplovali neexistující anebo teprve rodící se národní politické vůdce? Osobnost ukazující směr buď je, anebo není. Může to být kdokoli, a pokud se sejde s takzvaným „oknem dějin“, objeví se. Jako třeba dnes pokrokáři zatracovaný V. Klaus. V době koronaviru se velká část aktivistických umělců, pokud se už neztrapnili na akcích Chvilkařů, ztrapnila dokonale. Role umělce je již tisíce let stejná. Má dělat umění, a tím uměním zvelebovat ducha národa a také jej prostě bavit. Na tom není nic opovrženíhodného. Jen ať si proboha nehrají na ty mediální „světové“ pitomečky, často řízení zezadu různými agenty, a nepředstírají, že jsou předvojem lidstva.

Evropská unie po týdnech, kdy o ní nebylo příliš slyšet, začíná plánovat ohromné investiční projekty a současně s tím se znovu ozývají výzvy „více Evropy“. Je to ta nejvhodnější reakce na pandemii, která naopak ukázala, že krizové situace se nejlépe řeší na místní a regionální úrovni?

Zdá se, že současné vedení unie je nepoučitelné a jeho touha po moci je stále veliká. Investice jsou potřeba, ale pokus vyrobit za miliardy „nový zelený svět“, což je vlastně celý ten jejich plán, povede jen k dalšímu ekonomickému a politickému propadu Evropy. Evropa se trhá, Anglie odešla, nemocná Francie si jen hraje na mocnost a Německo, jako skutečný vůdce Evropy nezvládá svoji úlohu. Zdá se, že po dvou pokusech Německa ovládnout Evropu děly, tanky a vražděním celých národů se podařilo Německu ovládnout Evropu pomocí ekonomiky. Jenže po první německé expanzi (1914–1918) na základě ideologie pruského germanismu, po dalším pokusu vytvořit Evropské Německo od Kanálu až po Ural na základě nacionálního socialismu (1933 až 1945), selhává Německo znovu. Pod tlakem další ideologie „náboženství bez boha“ na základě marxistické „frankfurtské školy“, ekologie, přijímání milionů nespolupracujících muslimů i dnes.

Arabizovaná Francie už je jen slupkou funkčního státu. Itálii, Španělsko a Řecko nelze takto ekonomicky zachránit. Byrokracie a pokrokářská ideologie ničí i další státy unie. Severní liga protestantských států má dost placení neschopným a utrácivým. Skupina V4 + Rakousko a Slovinsko jsou před přehodnocením svých vztahů a událostí z roku 1918. I po sto letech jsou si blíž, než kdo kdy předpokládal. A už mají dost francouzské nabubřelosti, německé železné ekonomické pěsti v glazé rukavičce a pocitu, že jsou jen podřadnými členy. A navíc staletá zkušenost s muslimy a agresivním Německem, vyznávajícím už zase další nebezpečnou a dá se říci šílenou ideologii, je spojuje víc, než se dnes zdá.

A když rozhazují vypůjčené miliardy političtí šílenci, nemůže to nikdy dopadnout dobře.

Otázky kladl Jakub Vosáhlo, PL, 12.6.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.