4.7.2022 | Svátek má Prokop


ROZHOVOR: Kdy si Pekarová připlatí?

29.3.2022

Informace a dezinformace, často skloňovaná slova v časech mírových i válečných. Jak k těmto strategickým veličinám přistupovat?

Pro informaci jsou důležité její věrohodnost, rychlost přenosu a interpretace. Z válečného pohledu to lze nejlépe ilustrovat následovně: rekognoskace letadla, zaměření polohy a případná akce-destrukce. Rychlost je důležitá, protože identifikaci a odvetu dělají obě zúčastněné strany současně a hlavní roli pak hraje rychlost zpracovávajícího počítače. Okamžité a důvěryhodné informace o pozici nepřítele se tak stávají stejně důležité jako moderní výzbroj. Ve společnosti je to obdobné, ale místo ověření nastupuje vytvoření (dez)informace, její co nejrychlejší rozprostření pomocí uchopitelných médií (propaganda) a nakonec ověření pravdivosti odběratelem, pokud má k tomu možnosti. Dostupnost informačních prostředků, jejich šiřitelnost, recenzovatelnost či cenzura pak zastupuje roli rychlosti.

Zajímavé jsou souvislosti informace, které kdysi uvedl v život český páter Václav Šimerka jako sílu přesvědčení. Jeho vliv je nejvýznamnější už při prvním slyšení, tedy důvěryhodnost je nejvyšší při prvotním záznamu; dalšími potvrzeními se pravdivost nenásobí, ale jen logaritmicky upřesňuje. Do toho vstupuje i pravidlo, že mnohokrát opakovaná lež se stává pravdou, což je vlastně vyvrcholení upřesňovací křivky, kdy další stejné informace se už stávají irelevantními. Je to zajímavý propletenec fyzikálního zákona a lidského činění.

Co zajímavého přinesl Václav Šimerka ve svých úvahách o informacích už z poloviny 19. století?

Vzájemnou souvislost myšlenek s vnějšími podměty vypočítával a označoval písmenem P, tj. přesvědčením, označujícím celou stupnici poznání od prázdné mysli (P=0) přes tušení, domněnku, hypotézu až k úplnému poznání (P=1). Říká, že nedokonalost lidského přesvědčení (pocitů, P) se rovná součinu z neznalosti a důvodů této neznalosti (argumentací, A), tj. P = log (1+A). Při jednom tvrzení, A=1, je přesvědčení největší (P=0.7) zatímco pro desetinásobek A=10 se přesvědčení jen ztrojnásobí (P=2.4).

Náš mozek totiž sčítá vjemy takovým způsobem, aby se jeho organismus nepřetížil zejména vlivem fyzikálního podnětu, a zabránil tak sebezničení, udržujíc tak organismus naživu (psychofyzika). Vnímání může probíhat jakýmkoliv smyslem, jako je zrak, sluch, chuť, čich nebo hmat – viz známý Weber-Fechnerův vztah mezi fyzikální intenzitou podnětu působícího na lidský receptor (sval) a subjektivním vjemem intenzity počitku takto vyvolaným.

To se přenáší i do oboru informační termodynamiky jako infofyzika, kde platí opět logaritmická závislost mezi informací, I, a schopností zakódování nesené zprávy (znaků) počtem jejich možných kryptogramů, M, tj. I=K log M, kde konstanta úměrnosti K je buď v nevšedních natech (K=1) nebo dnes v bitech (K=1/log 2) používaných ve výpočetní technice.

To je informační věda. Ale jak se v dnešním světě vyznat v informacích a dezinformacích, které jsou čím dál více politizované?

Historie se opakuje. Pamětníci si mohou vzpomenout, jak masy Němců nadšeně hajlovaly na konci 30. let a podporovali okupaci Evropy, nebo naše soudruhování během éry socialismu. A není divu, že v Rusku jsou občané nadšeni (ne)invazí „Zet“. Jde i o to, jakou sami občané mají vlastní zásluhu na dlouhodobém vytváření režimu, kde lež se stává pravdou pomocí vhodné míry celonárodní propagandy. Hitler během války – stejně jako dnes Putin – vystupňoval propagandu do té preciznosti, že mu občané uvěřili, že bojují za vlast, a existenci nějakých koncentračních táborů si nikdo z nich tehdy ani nepřipouštěl, ba ani nechtěl uznat za možné. A řada dnešních „nadšenců“ uvažuje totožně!

Jak se dá na dezinformace a na tu do preciznosti vystupňovanou propagandu reagovat?

Boj s propagačním systémem dezinformací je a byl aktuální vždy. Setkáváme se s „chucpe“, tedy se specifickým druhem drzosti, omlouvající svůj informační dozor (cenzuru) a odvolávající se na řadu dohod jako třeba na ty současné – Listinu základních práv, Chartu OSN, Úmluvu o ochraně lidských práv a další mezinárodně právní dokumenty.

Na to vlastně navazuje „Akční plán proti dezinformacím“ vydaný Evropskou komisí v roce 2018. Tady s ohledem na jakési dřívější dokumenty, jako třeba evropský akční plán pro demokracii, boj proti hybridním hrozbám, dezinformace s dopadem na EU či soubor opatření v rámci aktu o digitálních službách ve smyslu kodexu zásad boje proti fake news. Následuje tvrzení, že cílem zahraničního vměšování je překrucování faktů a předkládání nepravdivých informací, umělé nafukování jednostranných argumentů, diskreditace informací s cílem degradovat politický diskurz a v konečném důsledku podkopat důvěru ve volební systém, a tedy i v samotný demokratický proces.

A ujišťuje se, že zahraniční vměšování, manipulace s informacemi a vnos dezinformace představují porušení základních svobod projevu, což je zakotveno v článku 11 Listiny základních práv Evropské unie. Ohrožuje to svobodu, tak i demokratizační procesy v EU a jejích členských státech. Naskýtá se otázka, zdali se to vlastně nedá zneužít…

To zcela jistě dá. Jak ale Rusko a jeho prezident Vladimir Putin využívají slabosti světa informací ve svůj prospěch?

Putin uzavírá svůj stát a jeho obyvatele před vnějším světem, vypíná všechny zdroje informací a dehumanizuje postižené Ukrajince slovy o nacistech. Pokud chce trvat na nějaké výlučnosti, pak by to měla být ta, že každý je nositelem elementárních a nezcizitelných práv, která mu nesmí odebrat společnost a ani prezident Putin.

Nastolovaný svět je tak překvapivě podobný systému představenému v Orwellově románu 1984, kde vnucená novořeč – newspeak – je vytvořena pouze k vyjadřování světonázorových myšlenek vlastních oddaným stoupencům proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Stejně tak zdvojené myšlení – protimluv (doublethink), který ukazuje schopnost udržet v mysli dvě protikladná tvrzení a obě z nich plně akceptovat jako pravdivý názor.

Dobrou ukázkou je tvrzení, že Rusko nemá v plánu útočit na jiné země a ani na Ukrajinu že nezaútočilo. Vznikla tam jen situace, jež přímo ohrožuje bezpečnost Ruské federace, a že proto činí akci, kterou opakovaně označuje jako speciální mírotvornou vojenskou operaci, přičemž většina ostatního světa považuje tuto akci za reálnou invazi a regulérní válku.

Jak by měl nejen Západ, ale i ostatní svět Rusko vnímat?

Je nehorázné přehlížet ruskou realitu rozkradenou součinností státu, politiků a oligarchů, zdevastovanou likvidací svobodných médií a opozice, která sužuje a balamutí své občany, falšuje volby, střílí opoziční politiky a likviduje kritické novináře. Zatím v předchozích desetiletích se nikdo z civilizovaného světa tomu neprotivil, abychom přestali tuto téměř barbarskou civilizaci živit skrze odebírání hrubých fosilních surovin.

Skutkově jsme si tak sami agresivní Sovětský svaz – a potažmo Rusko – vychovali. Západ mlčky souhlasil s invazí do Polska 1939, s válkou ve Finsku 1939/40, s okupací pobaltských zemí 1940, s krveprolitím a tanky v tehdejší NDR 1953 a v Maďarsku 1956, s okupací Československa 1968, se sovětskou válkou v Afghánistánu 1979 až 89, v Gruzii 1991 až 93, s intervencí v Sýrii 2015 a tak dále. Přes varování nechtěli mnozí vnímat Rusko jako hrozbu, jmenovitě třeba zdůraznit v USA Obamu a v Německu Merkelovou, kde se dokonce vžil pojem „Russlandversteher“ a „Putin-Versteher“, neboli ten, kdo rozumí Rusku a Putinovi.

Věřilo se, že skrze obchod se může Rusko přivábit do multilaterálního systému jisté demokracie, a tak zabudovat do řádu založeného na pravidlech. I po roce 2015, kdy už vyzváněly varovné poplachy, se tato problematika odsouvala: Jen, proboha, z toho neudělat politickou kauzu!

Je možné, že by se v budoucnu mohl snížit či zastavit materiálový vliv Ruska?

Zdá se, že s nějakým okamžitým omezováním energetického vlivu Ruska se zatím počítat nedá, i když důsledky jsou pro nás katastrofální. Podle dat evropského think-tanku Bruegel se ruské příjmy z odběru plynu evropskými zákazníky v březnu v porovnání se začátkem roku více než ztrojnásobily. Každý den tak přichází na ruské účty jen za plyn přes 650 milionů dolarů. Zisky z prodeje ropy budou patrně ještě vyšší. Ale i kdyby byly stejné, netrvalo by ani půl roku, aby Rusko dostalo ze Západu v přepočtu stejnou sumu, jakou Sovětskému svazu poskytly Spojené státy během celé druhé světové války. Stejně jako během první i druhé světové války tak Západ výrazně pomáhá udržet ruskou bojeschopnost. Tentokrát však se zásadním rozdílem, že Rusko není spojenec, ale zjevný nepřítel.

Fakticky platí, že nemáme žádné věčné nepřátele, ale ani nemáme žádné věčné přátele – máme jen věčné zájmy a spolupracující byznys. A když budou tyto zájmy najednou fungovat v jiném spojení, tak si klidně umíme v daleké budoucnosti představit koalici Spojených států s Ruskem proti Číně. Teď se to zdá být vyloučené, ale to nic neznamená, protože žádné spojenectví ani nepřátelství netrvá věčně, jak dobře ukazuje Orwell ve svém 1984 v periodicitě změn nepřátelství.

Můžeme si představit, že celý konflikt na Ukrajině je jakýsi mezník či doprovodný prvek konce globalizace. To neznamená, že se svět rozdělí jen na dva či tři obchodně-politické bloky – viz Orwell – ale, bohužel, Evropská unie v nich možná bude dokonce chybět.

Dá se alespoň částečně odhadnout, jakým způsobem bude Rusko v rozpoutané válce pokračovat, nebo zda bude mít po dosažení určitých cílů zájem na jejím ukončení?

Putin musí především bojovat o udržení domácí popularity; co si o něm myslí Západ, ho spíše nezajímá. Aby zachoval nezbytnou oblibu u svého ruského obecenstva, musí ale vítězit, a proto jistě sáhne k netradičním, ale mocenským – vítězoslavným – řešením s použitím mimořádné, byť zoufalé síly jak vojenské, tak informačně-varující.

Naverbuje kdekoho včetně arabských nacionalistů pod pláštíkem osvobozování. Třeba použije i zakázanou biologickou nebo chemickou zbraň jako nezbytnou obranu s přesvědčením, že ukrajinští fašisti a západní imperialisté chtějí roznést smrticí biologické viry třeba pomocí ptáků. Rozšíří smrtelnou radioaktivitu pomocí diverzní akce v Černobylu s tvrzením, že si to udělali sami Ukrajinci, stejně jako záměrná střelba do vlastních řad. Pokusí se přerušit komunikační kanály a podmořské kabely a naleptá soudržnost EU vnuceným vysídlením Ukrajinců. Nakonec možná použije i varovnou jadernou explozi někde na Ukrajině jako ukázku nutné defenzívy a počká, co na to řekne Západ, a tak Ukrajinu postupně zkolonizuje.

Zatím drží své totalitní trumfy oproti trpně čekajícímu demokratickému zbytku světa ve své mocenské ruce, která nezná slitování ani milosrdenství. Ruští občané ho jednou budou nenávidět za to, že jim po mnoho let soustavně lhal, ale to bude pozdě a až tehdy, až oni materiálně pocítí důsledky jeho lží. Okusí to na svých peněženkách, na svých zmenšujících se možnostech, na ukradené budoucnosti svých dětí.

To se stalo Němcům při ukončení druhé světové války. Důsledky války nejsou nikdy jednostranné, vždy škodí oběma – oběti, ale i agresorovi. A jde jen o to, o co později to pochopí agresor a jeho vlastní nacionální oběti.

Válka na Ukrajině vede nejen ke zvyšování cen energií a surovin, ale ruku v ruce s tím jdou i požadavky na to jimi šetřit. Mezinárodní agentura pro energii představila návrh na snížení spotřeby ropy, který zahrnuje například snížení maximální povolené rychlosti na dálnicích minimálně o 10 km/hod., podporu cyklistiky a chůze či větší využívání vysokorychlostní železniční dopravy místo letadel. Přijmou lidé podobná omezení jako samozřejmost?

Možná to bude mít příznivější dopad než plánovaný Green Deal. Omezíme ekonomiku nikoliv proto, že podlehneme nějakému bláznivému snu o ekologii, ale prostě proto, že nebude dost efektivní a konkurenceschopná. Navíc to napomůže vzniku nových technologií, ekonomizaci postupů a zejména zhospodárnění převozu komodit.

V našem západním světě žijeme v relativním přepychu a vnucené šetření by nemělo být tak moc škodlivé – dokonce by mohlo být i prospěšné. Jde jen o to, kdo tím bude postižen. Je zřejmé, že kilowatt energie a kilo obilí bude stále stejné, ale na tak vynuceném zvýšení ceny někdo pořádně vydělá – a obyčejný občan to jistě nebude. Dobrozdání politiků, že to nějak přežijeme, je vždy dvojsečné.

Co tím máte na mysli?

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která používá vlastní auto s řidičem a (zne)užívá vládní letadlo k cestování do Bruselu, ukázala nadhled privilegovaných a poučila občany v souvislosti s válkou na Ukrajině, že svoboda je důležitější než ceny benzínu. A uživatelům Twitteru hlásí, že si klidně připlatí, jen když bude Putin trpět. Co je zdrojem takového uvažování?

Stále žijeme v oddělených světech, kdy je tzv. obtížné dohlédnout do podzámčí k obyčejným lidem a jejich všedním starostem a obavám. Objevily se žádosti, aby si paní Pekarová přišla vyzkoušet na pár týdnů život maminky samoživitelky, nebo seniora, kterému důchod nestačí ani na pokrytí energií. Říká se, že na ulicích je místa dost a můžeme tam všichni nebo aspoň někteří z nás skončit.

Pekarová kritizovala Zemana, že se zapletl s Putinem, a na protest nešla na Hrad při udělování vyznamenání. Ale možná spíše proto, že se sama styděla za svoji vlastní součinnost s významným spolustraníkem Dominikem Ferim, když ho dlouhodobě obhajovala – a on je nyní trestně stíhán za znásilnění a dokonce i pro trestný čin spáchaný na mladistvé osobě.

Mnoho osobností se kdysi zapletlo se zločineckou organizací – komunismem - a následně prohlédlo... ale nějak jsme jim to zapomenuli vyčítat. Vždycky jde o to, jak se to interpretuje, a tak to je i s informací.

O informacích a především o Rusku je celý tento rozhovor. Jak reálné je, že by se Ruská federace mohla zdemokratizovat?

Časově utříděné informace se stávají součástí historie v tzv. paměti. Zpravidla historici dovedou vytříbit fakta, ale i historie se dá násilně měnit – viz opět Orwell. Velkou roli obvykle sehrají osobnosti.

Připomeňme si třeba německého císaře Viléma II. a jeho imperialistické ambice, které zavlekly zemi do války, na jejímž konci čekala strašlivá porážka, změna režimu, ale i ekonomická bída. To pak zrodilo dalšího vůdce, který způsobil další, ještě daleko ničivější válku. Ruský car zvaný „Mikuláš Krvavý“ sám netoužil po krvi a dokonce litoval masakrů, které sám schválil. Měl ale pocit, že to je prostě jeho historická povinnost a že nemohl dělat nic jiného. Nahradila ho obroda bolševické krutovlády, kde Chruščov nahradil zločince Stalina a málem způsobil v Karibiku nukleární válku. Pak nastoupil Brežněv a neváhal svojí bratrskou pomocí vojensky obsadit Československo.

I dnes je ruská státní ideologie nasycena geopolitickými teoriemi postavenými na přesvědčení o vlastní výlučnosti, o vyšším dějinném poslání, až jakýmsi náboženským panrusismem. To všechno nezmizí spolu s odstraněním Putina. Možná ho nahradí a pozdvihne zdecimované Rusko nějaký nový opravdovější vůdce, kterého dnes ještě ani neznáme a který si najde obětní beránky prohry a vlije do svého obecenstva nové ideje obdivu. Ale nečekejme, že to bude o moc jiné…

Mluvíte zasvěceně, máte nějakou osobní zkušenost z války?

Jsem předválečný ročník a konec války jsem prožil jako dítě na hranici Sudet a pamatuji se, jak do našeho domu blízko lesa chodili partyzáni pro jídlo a rodiče poslouchali zprávy z Londýny, za oboje se tehdy platilo smrtí. Vzpomínám si na tehdejší strach z možného míru třeba na základě vraždy Hitlera a následném uspořádání uplatňujíc mnichovskou dohodu a ztrátu Sudet. Naše rodina prožila teror bolševiků, kdy příslušníci SNB a milicí mlátili své vlastní občany a kdy za vlastní názor hrozil kriminál. Mám i neblahou zkušenost z utrpení civilistů Srbska, kterou jsem osobně prožil běhen bombardování letadly NATO. Dostatečně trpké prožitky - válka a válečné útrapy - se nedají vymazat z lidské paměti!

Dával jsem lidstvu naději v rámci vlídného jednání organizace OSN, a tak doufal, že Evropa se vyhne jakékoliv další válce – nestalo se. Je úděsné znova vidět, že umírají lidé, synové a otcové stejně mluvících rodin a že dopadající bomby, za které vlastně oklikou platí sama Evropa – business především. A není to jen rozkaz prezidenta usmrcovat ale spoušť oproti civilistům zmačknou určití důstojníci a vojáci – a co jejich svědomí! Prostě strašná představa a skutečnost v jednadvacátém století!!

A co válka a ekologie, jak je to propojující?

Tank má spotřebu 800 litrů na 100 km a letadlo tisíce litrů za hodinu, a tak ani nemusím propočítávat, kolik to představuje automobilů. Skutkové důsledky války se tak dostaly do rozporu se zeleným údělem ekologických úspor. V posledních patnácti letech dominovala v evropské debatě o energetice otázka klimatických změn a akceptovatelného životního prostředí, ale válkou se vše změnilo. Na prvním místě musí být zajištěno bezpečí obyvatel a jejich potřeba elektřiny a tepla - teprve následně se můžeme bavit o tom, jak spasit svět. Nemůžeme se obětovat pro dobro planety a sami zahynout. Musíme nastavit naprosto racionální politiku v oblasti zdrojů a zejména v případě zemního plynu se vrátit k tomu, co jsme si před lety zakázali, a připustit, že fosilní paliva a jejich moderní zpracování na tekutá a plynná paliva souvisí i s naším přežitím

 Ptal se Jiří Hroník, PL, 23.3.2022



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!