Politici sociální demokracie se chystají k hladovkovému řetězení. Znamená to nahradit zdraví poškozující hladovku pánů Tamáše a Bednáře naprosto bezpečným, ba naopak prospěšným jednodenním půstem zákonodárců. Prostě politickým divadýlkem.

Pokud smyslem toho řetězu bylo přimět oba hladovějící Jany, aby si přestali zahrávat s výdrží svých organismů, chutě bych zatleskal. Z takové empatie si však na základě zkušeností dovolím poslance a senátory nepodezřívat. Pak ale marně hledám smysl exhibice. Vždyť v naší zemi dojme „hladovka“ parlamentních borců veřejnost zhruba stejně jako jejich marné pokusy omezit si imunitu.

K protestním hladovkám mám ambivalentní vztah. Neřičím z nich nadšením, protože vždycky zavánějí hysterií. Taky je ale nepovažuji za vydírání jako ministryně Parkanová, která si asi nevšimla, že hladovkáře přijal ministr Schwarzenberg.

K tomuto krajnímu typu protestu, nemá-li být znevážen, měli by se známé osobnosti uchylovat jen v případech, kde méně drastické metody odporu selhaly. Svět rozuměl Gándhímu, když hladověl, aby zastavil vraždění mezi muslimy a hinduisty. Stejně jako rozuměl Sájjidu Qádirovi, držícímu hladovku ve vězení, do kterého byl na 30 let uvržen za kritiku korupčního jednání vládců iráckého Kurdistánu.

Dovedu pochopit, že pánové Tamáš a Bednář považují americký radar za osu, kolem které se točí ten jejich svět. Jiní lidé zase mají jiný názor. Podstatné je, že v naší demokracii o tom probíhá svobodná debata a politický boj v demokratických mantinelech. Ještě podstatnější mi připadá, že o tom, zda tu radar bude či nebude, si rozhodneme sami. Žádní Američané nám sem násilím nevtrhnou, jako kdysi hordy z Východu.

Debata kolem radaru je důležitá, asi i zásadní. Není to však důvod k protestnímu hladovění coby krajnímu prostředku odporu. Slib Mirka Topolánka, že oběma protagonistům protestu osobně napíše, aby jim vysvětlil postoje vlády, považuji za přiměřenou reakci. Určitě lepší, než hned mluvit o vydírání nebo se na hladovce politicky přiživovat.

Každopádně jsem přesvědčen, že hazardovat dlouhou hladovkou se životem kvůli radaru je podobné, jako když šel Škrhola (v písničce Jiřího Suchého) na vosu se sukovicí. Politici, kteří na tom kvůli mediálnímu halasu hodlají profitovat, měli by si nechat poradit od posledních dvou veršů té písničky (...nedopadnete tak jako Škrhola/nebudou vás považovat za vo...).

Právo, 3.6.2008