Vláda škodičů v čele s Petrem Nečasem schválila ve středu 20. února 2013 texty smluv s církvemi o vydání majetku na základě legislativního zmetku zvaného zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a rozhodla se přistoupit k jejich podpisu hned v pátek 22. února 2013.

Ke spěchu ji vedou zastírané obavy ze zrušení zákona nebo jeho částí Ústavním soudem ČR, jemuž strana Věci veřejné a po ní také ČSSD předložily ústavní stížnosti. Domněnka imunitou zajištěné beztrestnosti je vede k bezohlednému jednání, jímž mohou způsobit státu nesmírné škody.Mají-li mít škodiči jistotu, že jim nic nezabrání vyvrtat "tunel" do státní pokladny, musí předběhnout Ústavní soud ČR: stihnou-li před případným zrušením zákona vykoupit pohledávky církví za státem státními dluhopisy, vyplacení 59 miliard náhrad za nevydaný majetek bude nevratné. V přímém přenosu, před očima nevěřícně zírající veřejnosti škodiči jednají úmyslně ke škodě státu, pohrdajíce veřejným míněním a neobávajíce se zaslouženého trestního postihu.

Sám záměr vrátit církvím majetek zabraný komunisty po 25. únoru 1948 je v zásadě správný. Mají-li se odloučit od státu, potřebují hospodářskou základnu pro samostatný život.

Pozornost vlády, s ní spřažených novinářů i veřejnosti se soustřeďuje na vydávání hmotného majetku. Zde je jedinou zásadní vadou připuštění záborů na základě pozemkové reformy z r. 1947 jako titulu k vydání majetku. Tím dochází k prolomení restituční hranice 25. února. Jinak je tato oblast použití zákona v podstatě bezproblémová, neboť církve musí o vydání majetku žádat a prokazovat oprávněnost nároku pro každou jednotku zvlášť.

Problémem je ale finanční náhrada ve výši 59 miliard Kč za nevydaný majetek. Veřejnosti nejsou přístupné podklady pro její výpočet, z nichž by bylo zřejmé, za který majetek se skutečně poskytuje náhrada a jak je oceněný. Přiměřenost částky je v tomto případě naprosto nepřezkoumatelná. Z údajů z veřejných zdrojů vyplývá podezření, že jednotkové ceny jsou vysoko nadsazené nad úroveň náhrad vyplácených v minulosti jednotlivým restituentům a také převyšují skutečné tržní ceny. Vzniká důvodné podezření, že vyplacením náhrady 59 miliard Kč ze státní pokladny do soukromých rukou by došlo k drzé loupeži za bílého dne. Držet na sobě něco takového by si vláda demokratického právního státu neměla dovolit, ale ve skutečnosti se pouze činí, aby církvím kořist spolehlivě zabezpečila. Kdo chce, nechť věří tomu, že se činí zcela nezištně.

To, co předvádí vláda škodičů v čele s Petrem Nečasem, je názorným příkladem sofistikovanosti trestné činnosti bílých límečků. V tomto případě si škodiči prosadili ve sněmovně přijetí zákona, který dodává zdání zákonnosti postupu, jímž úmyslně poškozují stát. Proti výtkám se hájí tvrzením, že jednají podle zákona.

Vláda ale není jediným pachatelem "tunelování" státního rozpočtu. Svůj díl viny mají i hrabivé církve, které přece zcela jistě vědí, že výpočet náhrady ve výši 59 miliard je nepřezkoumatelný a lpí na něm podezření, že je výsledkem nezákonného jednání. Přesto dávají najevo, že jim špinavost operace nevadí a peníze jim nesmrdí ani v podobě dluhopisů. Bez rozpaků je v této výši přijmou. Přitom se tváří, že bez jejich působení by došlo k úplnému úpadku mravů, že jsou nespolehlivější zárukou mravní obrody národa. Vůbec je nenapadne, že s ohledem na úsporná opatření vlády a propadání stále dalších rodin pod hranici chudoby by se měly části kořisti vzdát ve prospěch potřebnějších. Hrabivost většiny církví vytlačuje z jejich chování úctu k chudobě a pokoře považované za tradiční křesťanské ctnosti. Nahrazuje je hamižnost.