V minulých dnech vzbudila na sociálních sítích emoce zpráva, že občané z jiných zemí EU mohou u nás volit v obecních volbách. Přečetl jsem si slova o diskriminaci tuzemců či podiv, jak je něco takového bez schválení českého parlamentu možné. Smutné to je nejen jako ukázka neznalosti unijní spolupráce, ale i ignorování dalších užitečných práv, která má každý z nás.

Napřed k obecním volbám. Každý občan ČR, který dlouhodobě žije v zahraničí, může volit v obecních volbách v místě svého pobytu a podobné právo mají i občané jiných států EU u nás. Čl. 22/1 Smlouvy o fungování EU (SFEU) stanoví toto:

„Každý občan Unie mající bydliště v členském státě, jehož není státním příslušníkem, má právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. Toto právo je vykonáváno v souladu s podrobnou úpravou přijatou Radou zvláštním legislativním postupem a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně; tato úprava může stanovit výjimky tam, kde je to odůvodněno zvláštními obtížemi některého členského státu.“

Tou „podrobnou úpravou“ je směrnice 94/80, která u nás byla transponována do zákona o volbách zastupitelstev obcí. Podle jeho § 4: „Právo volit do zastupitelstva obce, města nebo hlavního města Prahy má (…) státní občan jiného státu, který v den voleb, a konají-li se volby ve dvou dnech, druhý den voleb, dosáhl věku nejméně 18 let, je v den voleb v této obci, městě nebo hlavním městě Praze přihlášen k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv.“ Takovou mezinárodní smlouvou je právě SFEU.

Tím je zodpovězena námitka, že toto právo mají u nás eurocizinci bez schválení českým parlamentem. Ten byl v této věci angažován nejméně třikrát. Při ratifikaci Lisabonské smlouvy, která čl. 22 SFEU vnesla do SFEU; při schvalování směrnice, kdy český ministr v Radě hlasoval na základě mandátu nejen vlády, ale i Výboru pro evropské záležitosti, který zastupuje celou sněmovnu; a konečně při transpozici směrnice do zákona o obecních volbách. Slova „za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu“ také odpovídají na námitku o diskriminaci našinců.

Ta znalostmi nedotčená, ale o to vášnivější, diskuse na sociálních sítích upozorňuje na to, že mnozí z nás netuší, že mají druhé občanství – občanství Unie, odvozené od občanství ČR. To samo o sobě není důležité, důležitá jsou konkrétní práva s tím spojená. Zvídavý čtenář si je podrobněji načte v čl. 20 – 25 SFEU, zde zmíním některá z nich: právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států; aktivní a pasivní volební právo do Evropského parlamentu (EP) a do komunálních orgánů podle místa pobytu; diplomatická a konzulární ochrana; petiční právo k EP; právo obracet se na evropského ombudsmana; právo na informace od orgánů EU ve vlastním jazyce EU; občanská legislativní iniciativa.

Je čas dovolených, a proto mi dovolte ze všech výše uvedených práv občana EU zdůraznit jedno: právo na diplomatickou a konzulární ochranu. To spočívá hlavně v tom, že máte-li potíže v některém státě mimo EU, kde Česko nemá diplomatické či konzulární zastoupení, pak zastoupení jiného členského státu vám musí poskytnout pomoc, jakou poskytuje svým vlastním občanům. O tomto právu bude dobře pro případ nějaké krizové situace vědět a jen doufat, že ho nebudete muset využít.

Svěrákovská hláška z filmu Tři veteráni „cizinec je našinec“ se tedy dá v EU použít nejen pro obecní volby. Ostatně doufám, že ti, kdo se stavějí kriticky k právu eurocizinců volit v obecních volbách, se sami voleb účastní. Opak by mě ale popravdě nepřekvapil. Tak jako tak, při nízké účasti v komunálních volbách, naposledy v r. 2014 to bylo 44,5 %, bychom měli především vítat každého, kdo volit přijde.