Andrej Babiš může dál s autoritou předsedy vlády roztrubovat, že Transparency International je zkorumpovaná organizace. Kým? No přece státem, který on řídí. Ale vlastně nejen českými ministerstvy, nýbrž i Evropskou unií.

Podle nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze se premiér za svá slova nemusí omlouvat, protože prý nedošlo k významnému zásahu do práva na ochranu dobrého jména žalující organizace.

Soud dal za pravdu obhajobě, že Babišovy výroky nebyly skutkovými tvrzeními, ale hodnotícími soudy, a upozornil, že limity přijatelné kritiky jsou u veřejně činných subjektů širší. Ministerský předseda se nemusí ani omlouvat, ba ani do budoucna zdržovat podobných výroků.

Kdyby byl Krajský soud v Praze arbitrem pravdy, bylo by do budoucna možné označit za zkorumpovaného jakéhokoli politika nebo jakoukoli instituci. Vždy by šlo jen o hodnotící soud, který by dotčený subjekt měl unést. Jak ale potom ve veřejné debatě odlišit skutečné úplatkáře a zloděje od těch virtuálních? A znamená to, že lze nepokrytě prohlašovat, že je zkorumpovaný i Krajský soud v Praze, když je financován ze státního rozpočtu a soudce jmenuje prezident coby hlava exekutivy?

Nejspíš ano. Podle soudu slova nic neznamenají a lze s nimi nakládat zcela libovolně. Kdyby se Transparency International dožadovala, aby bylo Babišovo počínání vůči ní kvalifikováno jako trestný čin, šlo by skutečně o přehnanou reakci. Co je ale špatného na tom, usilovat o očištění svého jména?

Premiér neoznačil Transparency International za zkorumpovanou jen jednou a omylem. Jednalo se o cílenou snahu snížit věrohodnost organizace kritizující vedle korupce a klientelismu i jeho osobní střet zájmů. Aby tomu lidé nevěřili, potřeboval nasadit svým kritikům psí hlavu. To se podařilo.

Sám Babiš si stěžuje na zákeřnost, když je mu předhazován jeho záznam coby spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti. Tvrdí, že o ničem nevěděl a evidován je neoprávněně. Vše ostatní je podle něj kampaň proti jeho osobě. Už od Kantových časů známá zásada „nečiň druhým, co nechceš, aby bylo činěno tobě“, je mu zjevně šumafuk.

O to víc se vyžívá v očerňování úřadů, spolků a neziskovek, které nemá pod kontrolou. Nejlépe je to vidět v případě Nejvyššího kontrolního úřadu a jeho prezidenta Miloslava Kaly. Leccos o tom ví i Česká televize nebo Milion chvilek pro demokracii.

Dá se také čekat, kdy Babiš vystartuje proti Ústavnímu soudu. Ten nedávno potvrdil ústavnost zákona o střetu zájmů, jemuž premiér umanutě říká lex Babiš, a navíc podtrhl nadřazenost legislativy Evropské unie českým zákonům.

To je pro Babiše dvojnásob nepříjemné, když opakuje, že Brusel nemá co vykládat zdejší normy a že pohled Evropské komise na střet zájmů odmítá. Kdyby svůj spor hnal až k soudnímu dvoru EU, bylo by zajímavé, jak by reagoval na rozsudek, který by nebyl v jeho prospěch.

Laik by si řekl, že zákony a soudy by měly chránit občany a občanskou společnost před zlovůlí mocných. Páteční rozsudek ale vyznívá opačně. Vládci mohou kritiku odrážet libovolnými způsoby, i kdyby lhali, až by se jim od úst prášilo. Soud patrně nezná či nedoceňuje slova, která již v 1. století před naším letopočtem pronesl římský filozof a politik Marcus Tullius Cicero: „Nic není tak nepolapitelné jako pomluva; nic se neujme snáze a rychleji se nezakoření, nic se nerozroste do takové šíře.“

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)