Ministr vnitra Kubice před několika týdny připravil změnu nařízení vlády, jímž se – zjednodušeně řečeno – stanoví množství drog, které je hranicí mezi přestupkem a trestným činem.

Chtěl tím reagovat na poslední vývoj v oblasti výroby pervitinu v ČR, jeho nabídku v "asijských" tržnicích v pohraničí cílenou na německé občany a na následné pašování pervitinu do Německa.

Ministr Kubice původně požadoval snížit hraniční množství u pervitinu, amfetaminu a marihuany. Po námitce, že současná situace v česko-německém pohraničí nesouvisí primárně s marihuanou, od změny u marihuany ustoupil. Po námitce, že navrhovaná změna, která cílí výhradně na zpřísnění zákona v oblasti držení drog pro vlastní potřebu, nepředstavuje účinné řešení problému s pašováním pervitinu a naopak povede ke zhoršení situace v důsledku sociální exkluze a snížení dostupnosti odborné pomoci pro uživatele drog a nárůstu společenských nákladů, ustoupilo ministerstvo vnitra i od požadavku snížení hranice u pervitinu.

V návrhu tedy zůstalo jen zrušení posledního sloupce v příloze 2 daného nařízení vlády, který určuje obsah účinné psychotropní látky, jenž musí obsahovat látka označená jako droga, aby bylo její množství považováno za nadlimitní. Zrušení povinnosti prokazovat faktické množství účinné drogy podle vnitra mělo zjednodušit trestní i správní řízení a uspořit náklady policie na dokazování.

To je ovšem podle všech nezávislých posudků absurdní konstrukce a důvodů je hned několik. Především byl "sloupec s účinnou látkou" do nařízení vlády před třemi lety zařazen právě proto, aby v případě přestupků nemuselo být prováděno znalecké zkoumání; jeho zrušení tedy naopak množství drahých posudků zvýší. Zadruhé, poslední sloupec v nařízení definuje "množství větší než malé" pro "čisté" omamné a psychotropní látky, tak jak jsou uvedeny v zákoně o návykových látkách; jeho zrušením tedy nebude možné naplnit zákonné zmocnění, a nařízení vlády tedy ztratí svou legalitu. To ve svém stanovisku ke "Kubiceho novele" velmi důrazně uvedlo jednak ministerstva spravedlnosti, jednak Legislativní rady vlády. A za třetí, ministerstvo spravedlnosti, do jehož gesce novelizace předmětného nařízení patří, udělilo ministerstvu vnitra jednorázovou gesci pouze a jenom ve věci návrhu na změnu množství, které ovšem ministr vnitra nakonec nenavrhuje a snaží se gesci využít na něco jiného, než na co mu byla udělena.

Takto patafyzický legislativní proces však není tou nejhorší částí celého příběhu. Do něj totiž v posledním dějství vstoupil ministr zdravotnictví – nebo čeho vlastně – Leoš Heger.

Ten předložil zásadní připomínku, kterou navrhuje snížit hraniční množství u pervitinu, amfetaminu a – světe div se – také u marihuany! Jinými slovy: ministr zdravotnictví Heger vrátil "do hry" původní záměr ministra vnitra, ze kterého ten ustoupil pod vahou odborných argumentů. Ministr, jenž má pečovat o nemocné, se tedy snaží o jejich přísnější postih…

Přístup "topministra" je o to bizarnější, že jej prosazuje v době, kdy ministerstvo zdravotnictví a jemu podřízené složky úspěšně brání zahájení léčby konopím, která je v ČR díky novému zákonu teoreticky možná od dubna 2013. Ministr zdravotnictví pro léčbu konopím prosazuje nesmyslně přísná a restriktivní kritéria, dosud ani nenavrhl vyhlášku o předepisování konopí, silou a navzdory argumentům odborné obce rozhodl o tom, že léčba konopím nebude hrazena ze zdravotního pojištění, nespustil registr, bez nějž podle zákona konopí nelze nemocným předepisovat, a venkoncem se chová podle schémat seriálu "Ano, pane premiére": dobře, Nečasi, možná sis prosadil zákon o léčbě konopím, já ti ho ale s poťouchlým úsměvem zabiju a vinu shodím – hádej na koho.

Konopí z černého trhu je v současnosti díky (ne)činnosti ministra Hegera a jeho aparátu pro pacienty léčící se konopím jedinou alternativou. Pokud teď ministr zdravotnictví blokuje dostribuci léčebného konopí přes lékárny a zároveň požaduje zpřísnění kritérií pro posuzování trestného činu držení konopí pro vlastní potřebu, přestává být jasné, čí zájmy vlastně hájí. Zájmy a zdraví českých občanů – ani zdravých, ani závislých a ani léčících se konopím – to ale v žádném případě nejsou.

Autor je lékař a mezinárodní konzultant pro drogovou epidemiologii a protidrogovou politiku; pracuje také jako učitel a výzkumník na 1. LF UK v Praze