Jak známo druhým americkým prezidentem byl John Adams, který byl federalistou a než odešel v roce 1801 z úřadu, pověřil své podřízené, aby na rozhodující místa v soudnictví jmenovali šestnáct jeho lidí. Ti pocházeli většinou z Alexandrie, což je dnes součást Washingtonu, a navíc to byli všechno bratranci či nějak jinak spříznění lidé. Jeho státní sekretář, který celou akci řídil, zorganizoval jejich jmenování na poslední chvíli: říká se jim proto "půlnoční soudci". Po Johnu Adamsovi přišel do úřadu prezident Thomas Jefferson,vůdce republikánů. Tato situace vedla ke střetu, v němž se angažoval muž, který se jmenoval William Marbury. Byl to bohatý průmyslník a vyprovokoval spor, který vešel do dějin konstitucionalizmu pod názvem Marbury versus Madison. Tehdy byl předsedou Nejvyššího soudu Spojených států, který tam funguje jako u nás Ústavní soud, John Marshall a rozhodl, že jmenování tzv. "půlnočních soudců" je neústavní.

Neústavní byl výběr i způsob jmenování, proto byl tento akt prezidentské administrativy zrušen. Ozval se velký řev, ale nakonec rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo plně akceptováno a díky tomu vznikla v roce 1803 doktrína o soudní kontrole moci ústavodárné a výkonné, a soud tak dostal pravomoci neústavní kroky tzv. druhých mocí zrušit. Soud se stal jedinou institucí, která mohla rozhodovat ve Spojených státech o ústavnosti. Další rozhodnutí podobného typu bylo až za několik desetiletí, kdy předsedou Nejvyššího soudu byl stále ještě John Marshall, který rozhodl stejně. A postupně v dalších letech už podobné nálezy soudu, které rušily neústavní kroky politiků, se staly běžnou záležitostí politického provozu ve Spojených státech. Tyto nálezy ale v podstatě kopírovaly anglický systém, kde platí zásada, "co řekne soud, to právo jest". V Anglii je to ještě podepřeno tím, že do Sněmovny lordů bylo najmenováno 12 nelordů, kteří jsou ale právnickými profesory a známými advokáty, říká se jim Law Lords a ti - řečeno velmi zjednodušeně - hráli podobnou roli jako Nejvyšší soud ve Spojených státech či náš Ústavní soud. Od října letošního roku už ale tyto lidi vyčlenili ze Sněmovny lordů a vznikl Nejvyšší soud Velké Británie. To je velká revoluce, na které se pracovalo od roku 2005.

Obecně lze říci, že po dvou stech letech tento princip korekce politických rozhodnutí nejvyššími či ústavními soudy platí v celé staré Evropě, protože jak známo, většina se velmi často nebo dokonce většinou mýlí. Jak stále opakuje profesor Vojtěch Cepl, jeden ze spoluautorů ústavy, hlas většiny proto není základem demokracie. A tohle Američané věděli, když psali ústavu, a proto ustavili Nejvyšší soud. Protože my máme za Spojenými státy a starou Evropou v tomto směru dvě stě let zpoždění, politici tento demokratický princip plně nechápou, a tím ohrožují naši křehkou demokracii.

Jak to řekl před několika dny zemřelý další spoluautor ústavy profesor Vladimír Klokočka. Cituji: "U nás se setkáváme se snahou měnit obsah ústavy, aniž by se změnil její text. Souvisí to asi s tím, že formální změna ústavy je komplikovaná. Dochází k nahrazování napsané ústavy jakousi ústavou praktikovanou. Tento fakt se dle mého názoru projevuje snahu obcházet ústavu, dezinterpretovat ji... V základě jde o pokusy vykládat ústavu v rozporu s jejím smyslem a jejími principy. To se bohužel nejvíce projevuje u pana prezidenta. Vzhledem k tomu, že my nemáme krále, ale prezidenta, tak se mnozí v jeho okolí domnívají, že prezident by měl hrát větší roli, jako v prezidentském systému americkém či francouzském. Hledají tedy paralely v počínání silných prezidentů."

Podle obou profesorů, s kterými jsem o tom v minulých dnech hovořil, skutečnost, že je někdo hlavou státu, nezakládá na jeho rozhodovací pravomoci. Prezident jen jedná ve jménu státu. Mohli bychom říci, že prezident republiky je něco jako právní zástupce státu, notář, který ratifikací stvrzuje, že jeho klient, totiž stát, uzavřel nějakou smlouvu. Veškerá působnost prezidenta republiky v oblasti zahraničních vztahů je vázána na kontrasignaci a to platí třeba i o jmenování velvyslanců.

Prezidentův podpis i na Lisabonské smlouvě je proto vázán na rozhodnutí vlády, protože prezident není odpovědný za svá rozhodnutí. Prezident je politicky neodpovědná osoba a to je základní důvod, proč za všechna politická rozhodnutí zodpovídá pouze a jedině vláda. Prezident je vázán rozhodnutím vlády a na její rozhodnutí, protože vláda nese úplnou zodpovědnost za prezidenta. Prezident nemůže říkat cokoliv a pak čekat, že vláda za něj ponese zodpovědnost. To nejde, to jde proti základní logice. To je důvod, proč se spolupodpis musí bez diskuse chápat jako rozhodnutí vlády, které on pak jen prezentuje jako své rozhodnutí. A to se týká i všech jmenování, která vycházejí z ústavního článku 63. Není-li určena v ústavě lhůta, znamená to, že prezident má podpis připojit neprodleně, dodávají oba spoluautoři ústavy.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel