"Pološero" je pořad ČT 1, jehož tvůrci chtějí vytáhnout na denní světlo jevy z odvrácené tváře společenského dění. Druhý díl scénáristky Jany Škopkové, odvysílaný v premiéře v úterý 20. září 2011, byl věnován příběhům miniaturního vzorku obětí justičních přehmatů a s odkazem na ně propagaci myšlenky, že stát by měl zásadně změnit dosavadní netečný přístup k nim a řešit jejich odškodnění velkoryseji než dosud. Dle autorů pořadu za poslední tři roky žádalo o odškodnění 8310 žadatelů, z nichž se ministerstvo mimosoudně vyrovnalo asi se čtvrtinou, přičemž průměrná výše odškodného činila přibližně 60 tisíc Kč.

Příběhy jsou skutečně hrůzné a atmosféra pořadu je dusivá. Doporučuji každému kriminalistovi, státnímu zástupci, trestnímu soudci a úředníkovi ministerstva nespravedlnosti, který pořad neviděl, aby vystavil své svědomí zatěžkávací zkoušce seznámením s ním prostřednictvím archivu ČT (zde).

Ještě hrůznější je skutečnost, že podobných příběhů se odehrávají stovky a stát nevyvíjí žádné úsilí, abych jich nepřibývalo: svévoli orgánů činných v trestním řízení se meze nekladou. Na závažnosti tohoto společenského úkazu nemění nic ani to, že z ryze kvantitativního statistického hlediska není rozsah jejich selhávání nijak významný. Bez ohledu na četnost jejich výskytu ale zpochybňují nárok České republiky na přívlastek "právní stát".

V závěru pořadu v něm zazněl falešný tón. K záležitosti odškodňování obětí justičních přehmatů se vyjádřil ministr Jiří Pospíšil. Připustil, že stane-li se někomu ze strany státu příkoří, žádné zadostiučinění není dostatečné. Upozornil ale, že na druhé straně se odškodnění platí z peněz daňových poplatníků, takže je třeba najít kompromis mezi zásahem do práv obětí a zájmem daňových poplatníků, kteří mají platit za něco, za co nemohou. To je zvláštní logika: za špatné hospodaření státu také platí, ač za ně nemohou, ale to panu ministrovi nebránilo v podpoře daňové reformy a jiných opatření snižujících životní úroveň občanů.

Jeho slova, přeložená do praxe úředních postupů ministerstva, znamenají, že každý desetník odškodného bude nadále před vyplacením desetkrát obrácen na dlani úředníků, protože pan ministr je ukázněný chlapec, který v období rozpočtových škrtů žádné neuvážené výdaje nepřipustí. Naděje na podstatně větší vstřícnost při posuzování žádostí o odškodnění a na výrazné zvýšení vyplácených částek je tedy malá, skoro žádná.

Ministrova úvaha je v zásadě špatná, neboť počítá se zachováním současného ponižujícího stavu, v němž se musí doprošovat občan, poškozený svévolí orgánů státu na tom nejcennějším, co má kromě života a zdraví, tedy na právu na osobní svobodu. Ministr spravedlnosti by se naopak měl zasadit o to, aby za každým případem neoprávněného věznění následovalo vytýkací řízení a po něm odškodnění z úřední povinnosti. Viník má projevit účinnou lítost a snažit se zahladit způsobenou škodu. Stát je zde pro občany, je jejich "vlastnictvím". Musí jim sloužit, a slouží-li mizerně, musí nést důsledky sám z vlastní vůle.

Na finanční nároky poškozených nelze pohlížet jako na milodar. Poškozování občanů represivními orgány státu by mělo být postaveno na roveň s živelnými pohromami a jinými mimořádnými situacemi. Např. PČR dostane na udržení pořádku ve šluknovském výběžku z rozpočtových rezerv tolik peněz, kolik bude potřeba. Stejně tak by se peníze pro oběti selhání orgánů činných v trestním řízení měly najít za každých okolností a vyplácené částky by neměly mít úroveň almužny. Zpustošení života nespravedlivým uvězněním má většinou mnohem těžší následky než nepříjemnosti, které musejí snášet obyvatelé území, zasaženého nepokoji.

V obecné rovině nesouhlasím s panem ministrem v názoru, že daňoví poplatníci nemohou za škody, které utrpěly oběti selhání orgánů činných v trestním řízení a placením odškodnění by utrpěli nespravedlivou újmu: za škody mohou, protože po desetiletí trpí vlády, které podhodnocují význam zdravého právního prostředí a vůči utrpení obětí justičních přehmatů jsou zcela necitelné. Pokud občané nechodí k volbám, nezúčastňují se aktivně veřejného života a uvolňují cestu k moci ctižádostivcům, kterým přinejmenším nevadí zneužívání moci represivních orgánů, odpovídají za to, že se odehrávají a budou i nadále odehrávat příběhy podobné těm, které představilo "Pološero". A kdo odpovídá, ten platí… pokud jen penězi, je to levné.

Schovávat se za odpovědnost vůči kapsám nevinných daňových poplatníků je ale od ministra příznačně zbabělé gesto: bylo by spíše na místě zavázat se k přijetí opatření k zamezení opakování případů věznění nevinných lidí. Za každým z nich je odpovědnost konkrétního státního zástupce, který dozoroval zákonnost postupu policie, vyhodnotil výsledky vyšetřování, navrhl uvalení vazby, podal obžalobu a před soudem pak prosazoval její naplnění rozsudkem. Za každým z nich je odpovědnost soudce, který přehlédl děravost argumentů pro uvalení vazby a chatrnost obžaloby a poslal nevinného člověka za mříže. Neviním tolik policii, protože ta shromažďuje důkazy, ale o způsobu jejich využití nerozhoduje.

Státním zástupcům a soudcům se přiznává právo na omyl a z výše uvedených selhání se většinou nevyvozují důsledky. Podle zákona o státním zastupitelství je kárným proviněním zaviněné porušení povinností nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu. Na základě zkušeností z praxe si troufám tvrdit, že za každým nespravedlivým uvězněním bych v postupu státního zástupce našel prohřešky proti ustanovením trestního řádu, zpochybňující jeho důvěryhodnost a odbornost, spáchané tu z nedbalosti, tu z neumětelství, tu z podjatosti, tu z potřeby hojit si komplexy, neřkuli přímo z korupčních důvodů.

Ještě slabší vazba mezi vysokou mocí a odpovědností z jejího výkonu je podle zákona o soudech a soudcích u soudců. Jejich trestní stíhání za činy, jichž se dopustili v souvislosti s výkonem funkce, je možné jen se souhlasem prezidenta republiky. Mohou být stíháni v kárném řízení za kárné provinění, jímž je zaviněné chování nebo jednání, kterým ohrožují důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Opět si troufám tvrdit, že téměř za každým prokazatelně nesprávným rozhodnutím o uvalení vazby nebo odsouzení k odnětí svobody bych našel pochybení, které by mělo povahu ne-li trestného činu, pak jistě kárného provinění.

Pokud bych kývl panu ministrovi na názor, že řadoví daňoví poplatníci nemohou za škody, způsobené nesprávným úředním postupem, neboť v podmínkách naší absurdistánské pseudodemokracie jsou vytlačeni do bezmocnosti, musím namítat, že stát by se měl důrazně domáhat náhrady na chybujících vykonavatelích moci, kteří se vyžívají v odesílání nevinných lidí za mříže. Příslušný zákon stanoví, že stát v takovém případě může – tedy může, ale nemusí (a proto většinou nekoná) - vymáhat regresní náhradu za škodu, která mu vznikne zaplacením odškodného nespravedlivě vězněným. Může tak ale v případě státních zástupců a soudců učinit pouze v případě, že jejich zavinění je prokázáno v trestním nebo kárném řízení.

Podle výše uvedených údajů jsou za důsledky nesprávných postupů orgánů činných v trestním řízení každoročně odškodňovány stovky poškozených. Kárných žalob na státní zástupce a soudce se podává pouze mizerných několik desítek ročně, ale v souvislosti s nesprávným rozhodnutím o uvalení vazby nebo o trestu odnětí svobody jen zcela výjimečně. Sám ministr Jiří Pospíšil vyhovuje podnětům k zahájení kárného řízení s naprostou nechutí a zcela ojediněle.

Zde ale je významný nevyužitý zdroj prostředků na úhradu odškodnění obětem nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. Důsledné prověřování příčin pochybení a jeho promítnutí do kárného řízení by otevřelo cestu k vymáhání regresních náhrad na původcích škod. Naproti tomu důslednost v uplatňování postihu za nesprávná rozhodnutí by patrně vedla ke snížení výskytu nepřístojností: kdyby soudce například věděl, že odsouzení obžalovaného na základě důkazu, označeného v předchozím řízení rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR za nepoužitelný (tedy ve skutečnosti bez důkazu), ho může přijít na několik desítek tisíc korun českých, možná by od uložení nepodmíněného trestu raději upustil. Ale protože ví, že se mu nemůže nic stát, pokračuje v takovém a podobném dovádění sériově stále dál a dál.

Zavedení výše naznačeného režimu postihování nesprávných rozhodnutí o uvalení vazby nebo odnětí svobody nelze ovšem za působení současného ministra očekávat, protože jednak asi necítí potřebu se znepokojovat kvůli pár stovkám nespravedlivě vězněných, ale navíc při jeho prosazování by se dostal do křížku se státními zástupci a soudci, což by poškodilo jeho popularitu, pokles popularity by mu ubral na voličských preferencích a sen o usazení v úřadě hejtmana, který se mu prý honí v hlavě, by se rozplynul jako dým…