Korupce představuje problém, proti kterému je třeba vždy a všude vystupovat. I proto najdeme v demokratických právních státech policii, státní zastupitelství a nezávislou justici, jejichž úkolem je – mimo jiné – trestné činy týkající se korupce vyšetřovat, stíhat a jejich pachatele odsuzovat. Z jistého pohledu se však problematickým může stát i samotný "boj proti korupci", zvláště promění-li se v ideologii, v hodnotu o sobě, kterou není radno zpochybňovat. Svědky něčeho takového jsme se stali u nás.

Právě nelítostný boj proti korupci je průvodním jevem postupné změny politického režimu v České republice, kterou lze nejsnáze datovat od letošní prezidentské volby. V březnu tohoto roku "dvacítka protikorupčních organizací spolu s odborníky a lidmi z byznysu" založila "nestranickou platformu", která se nazývá Rekonstrukce státu. Hlavním cílem této široce rozepjaté skupiny nespokojenců, která podle svých slov vyhrála volby a má ve sněmovně ústavní většinu, je prosazení devíti "protikorupčních zákonů", jež vyřeší úplatkářství.

Má-li formující se druhá Česká republika nějakou ideologii, je jí ideologie protikorupčního boje, jenž se (zatím) uskutečňuje právními prostředky potírajícími "starý režim" a jeho představitele.

Zdá se, že jen málo poslanců a senátorů, kteří podepsali prohlášení o podpoře platformy, si uvědomuje, že Rekonstrukce státu je zaměřena proti mnohým z nich a především proti politickým stranám, které lid (čili "respondenti" různých průzkumů) považuje za "nejzkorumpovanější instituce" u nás. Co naplat, že podle čl. 5 Ústavy je domácí politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Je třeba získat kontrolu nad "možností poskytnutí místa na kandidátce" strany, posílit získávání "informací o hospodaření stran" a toto podřídit "nezávislé kontrole". Ano, nemylme se, podle návrhu platformy by měl vzniknout – jak jinak – nezávislý úřad, který by skrze hospodaření stran dohlížel rovněž na složení jejich kandidátek. Zkrátka orgán pečující o to, aby voliči nějaké zkorumpované straně náhodou nenaletěli.

Úzce s tím souvisí i jiný návrh, jehož cílem je omezení zákonodárné iniciativy poslanců, dosud garantované čl. 41 odst. 2 Ústavy. Jestliže se ukazuje, že "až polovina pozměňovacích návrhů … získá negativní postoj nejen od odborníků Zeleného kruhu (sic), ale i ministrů a zpravodajů tisku", je zkrátka nutné tuto ústavně zakotvenou kompetenci omezit. Má proto být stanovena povinnost hodnocení "korupčních rizik", včetně zveřejnění údajů o osobách, s nimiž byl zákon konzultován. Nejde jen o to, že takové ustanovení je pouze obtížně vymahatelné, a v praxi tedy neúčinné. Podstatnějším se zdá, že směřuje přímo proti dosavadnímu pojetí poslaneckého mandátu, při jehož výkonu je poslanec vázán jen svým svědomím (čl. 26 Ústavy), a za jehož zastávání se zodpovídá svým voličům. Proč poslanec předložil pozměňovací návrh a s kým jej konzultoval, není otázkou korupce, ale jeho politické odpovědnosti.

Odklon od demokratického právního státu založeného na volné soutěži politických stran je patrný i z dalších návrhů, jejichž společný základ můžeme vystihnout heslem "Více moci odborníkům!". Má tak dojít např. k obsazování dozorčích rad podniků se státní účastí bezúhonnými "nezávislými experty", vybíranými na základě "průhledného výběrového procesu". Nechme stranou, že u nominací "příslušné ministerstvo určí specificky pro každou firmu, jaká odbornost a jaká kvalita praxe je předpokladem pro výkon funkce", což de facto korupci přímo nahrává. Podstatnější je, že tento přístup dokonale popírá smysl demokratického zřízení. Vždyť demokracie je vládou laiků, vládou lidí, kteří sice nejsou experty, mají však dostatek rozumu na to, aby činili správná rozhodnutí. Podle svých zájmů a preferencí se sdružují v politických stranách a hnutích, které se účastní politické soutěže a podle úspěchu v ní nominují své zástupce do státních funkcí. Rizikem pro demokracii jsou naopak nikomu neodpovědní "experti", jejichž odbornost je nadto jen těžko prokazatelná.

Ruku v ruce se zdůrazňováním odbornosti jde i posilování nezávislosti našich úřadů. Kdo si myslí, že podstatou státní správy je její hierarchické uspořádání a s ním spojené vztahy nadřízenosti a podřízenosti, zaspal dobu. Druhorepublikový český úředník má mít možnost čelit "politickým tlakům", zvláště pak těm, které vykonávají jeho nadřízení. Otázkou pak zůstává, zda tímto způsobem může být státní správa účinně vykonávána. To se týká i postavení státního zastupitelství, které je podle čl. 80 Ústavy stranou trestního řízení, a nezávislé tedy nemůže být ze své povahy.

Pročítáme-li návrhy, s nimiž Rekonstrukce státu přichází, zaujme nás především přesvědčení autorů o síle práva, které má spasit tento stát. Jenže víra, že svět lze napravit přijetím několika norem, není ničím jiným než právním fanatismem. Mnohé, co nám z demokratického právního státu zbývá, jím lze naopak zničit. Mějme to na paměti, protože než to dojde i všem (volně cituji) pro určité úkoly přechodně použitelným morálním absolutistům i různým špatně informovaným entuziastům, jako jsou ti z Rekonstrukce státu, bude už pozdě.

Psáno pro výbor Klubu na obranu demokracie