„Svoji novou pozici přijímám s velkou pokorou a odpovědností.“

Slyšeli jste už někdy takové zaklínadlo? Že no, a to dost často? Není divu, vždyť podobných se vynoří úplná záplava především v době voleb kdekoli, kamkoli a do čehokoli. Toto nejčerstvější prohlášení vypadlo z nové starostky Prahy 2, což katastrálně představuje části Nového Města, Vinohrad a Nuslí s Vyšehradem. Tou se – po přechodu dosavadní Jany Černochové do funkce ministryně obrany – stala dosavadní místostarostka Alexandra Udženija.

Obchodní manažerka a finanční ředitelka, již téměř dvacet let členka ODS (jak také jinak, když otec podnikatel je rodinným přítelem Václava Klause st.) a v období 2016-20 první místopředsedkyní této strany. Rodačka z Bělehradu, hlavního města Srbska, se rozhodla spojit svou politickou kariéru s osudem hlavního města Česka. Zatím ji dělá na komunální úrovni: od roku 2006 jako zastupitelka a radní městské části Praha 2 (mj. v oblasti sportu), a po dalších čtyřech letech navíc v roli radní hlavního města, mj. pro oblast majetkovou.

Nová nadržená radní: chutě k dílu

Nyní poněkud odbočme a navíc se vraťme přesně o osm měsíců zpět. V březnu 2010 jsme ve spolupráci s radnicí městské části Praha 1 na budově bývalé hospůdky U Herclíků v Pštrossově ulici slavnostně odhalili pamětní desku připomínající, že právě zde byli před šedesáti lety zatčeni hokejisté, jimž bylo pár hodin před tím vrchnostensky znemožněno odletět do Londýna obhajovat titul mistrů světa.

To byla pieta, jak se s ní ztotožnilo vedení radnice Praha 1. V listopadu téhož roku nová radní na magistrátu Alexandra Udženija převzala do referátu i majetek hlavního města – a už za několik měsíců, v květnu 2011, byl štvanický zimní stadión, navzdory protestům historiků i Pražanů, vydán k likvidaci. Tak zase vypadala pieta v představě magistrátu města, které právě na tomto stadiónu v roce 1947 oslavovalo titul hokejových mistrů světa.

A tím to pro pí radní skončilo, i když ji obecně prospěšná protikorupční organizace Kverulant.org obvinila z účelového zbourání unikátního historického objektu. Podle ní byl stadion do zanedbaného stavu uveden úmyslně, protože radní pro majetek byla zkorumpovaná firmou Meridianspa, která na místě zbořeného stadionu chtěla postavit hotel. „Existuje důvodné podezření, že je demolice nezákonná a tím byl spáchán trestný čin,“tvrdil Kverulant.org. „Podle zákona za památkově chráněnou budovu odpovídá její vlastník, kterým je v tomto případě město. Alexandra Udženija měla povinnost jako radní pro majetek o kulturní památku pečovat.“

Ukvapeně rozhodnutá a okamžitě provedená demolice, bez jakékoli odborné diskuse či názoru Pražanů, vzbudila velké rozhořčení. Marně protestovali i památkáři: „Stadion konstrukcí představuje pozoruhodnou technickou památku, která je dokladem rané sportovní stavby meziválečného období.“ I proto byl, spolu s funkcionalistickou budovou kavárny, v roce 2000 vyhlášen kulturní památkou.

„Jsem rozčarován, zklamán, pobouřen. Nikdy bych demolici stadionu na Štvanici nedovolil!“ zlobil se bývalý pražský primátor Pavel Bém. Zcela pomíjivou myšlenkou se ukázalo být alespoň zachování torza jižní tribuny, v němž chtěli památkáři umístit jakýsi pomníček českého hokeje. „Nechápu, jak to mohl někdo dopustit. Nemohu uvěřit. Bolí to,“ okomentovala konec oblíbeného stánku ikona československého hokeje Karel Gut.

Netuším, jaký vztah má A. Udženija k původně ´vyfasovanému´ sportu, konkrétně k hokeji. Ten je v její rodné zemi na okraji zájmu, v žebříčku IIHF je srbská reprezentace až na 30. místě. Snad proto se bez zájmu k naší slavné hokejové historii otočila zády.

Sliby se slibují, a blázni dobruslili

Aby veřejnost trochu uklidnila, hned ohlásila velkolepé plány a ještě do konce června 2011 hodlala předložit magistrátní radě návrhy, jak dál naložit se zpustlým areálem, protože ledová plocha měla na Štvanici zůstat. „Je pro nás naprostou prioritou tam mít zimní stadión,“ zdůraznila sebevědomě. „Máme vizi obnovit tam kluziště a zřídit muzeum hokeje. Jednoznačně trvám na tom, že musí být obnovena plocha pro veřejné bruslení. To je tak zásadní prioritou, že na tento projekt se jednoznačně peníze najdou. O tom nepochybuji,“ prohlásila – velkohubě, jak to tak politici umějí - v říjnu 2011 pro Pražský deník.

Jak vypadá skutečnost přesně po deseti letech? Navzdory silným slovům z magistrátu neexistuje žádná připomínka slávy čs. hokeje, ani slibovaný nový moderní bazén místo zrušeného oblíbeného koupaliště, natož ten zimní stadión, jehož umělá ledová plocha veřejnosti tak chybí. Nic nezůstalo ani z jejích občansko-demokratických slibů. Jenom je tu i nadále stále ta vysmátá ambiciózní paní radní a nová starostka se svými zásadními prioritami. Sliby se slibují a blázni se radují, leč na Štvanici už nikdy bruslit nebudou.

Pokud Alexandra Udženija přijala svou novou pozici starostky s velkou pokorou a odpovědností, bylo by velmi vhodné, kdyby se ještě alespoň dodatečně pokorně omluvila za to, co naší sportovní historii provedla, i za to, co všechno jenom naslibovala. A také aby se, s odpovědností sobě vlastní, postarala o nápravu. Jinak si jenom upevní pozici dalšího nedůvěryhodného žvanila ve vrcholné politické funkci.