V poslední době se roztrhl pytel s ústavními právníky. Vyskytují se v celé škále od jednoho známého ústavního „recidivisty“ až po zapálené ústavní odborníky-amatéry. Kdekdo prezidentovi radí, co má a co nemá, ba dokonce co prý musí či nesmí podle ústavy dělat. Rozhodně nehodlám rozšiřovat jejich řady, jen bych se rád zastavil u jedné věci, se kterou kdekdo rád operuje. Říkejme jí třeba zvykové právo.

Jistě jste zaregistrovali, jak se zvláště aktivisté sociální demokracie na čele s Jiřím Paroubkem již měsíce dovolávají svého pokusu a argumentují přitom tvrzením, že druhá nejsilnější strana by měla dostat svoji šanci. Že to vyplývá z logiky věci, že je to tradice, že to bývá zvykem. Opravdu? Ohlédněme se nějakých patnáct let zpátky a připomeňme si skutečné zvyklosti novodobé české historie. Rázem zjistíme, že všechno je úplně jinak.

Za dobu existence České republiky nikdy vládu nesestavoval zástupce druhé nejsilnější strany. Naopak prezidenti Havel i Klaus předsedou vlády vždy jmenovali zástupce nejsilnější politické strany. Václav Havel tuto zvyklost respektoval i v roce 1996, kdy Klausova vládní koalice nedisponovala ve Sněmovně většinou. Václav Klaus tuto zvyklost v minulém volebním období ctil dokonce i v tak problematických chvílích, jako když sociální demokracií otřásaly politické krize a Stanislav Gross vnitrostranickým pučem smetl Vladimíra Špidlu či když byl Gross sám zavalen lavinou svých skandálů a nahrazen Jiřím Paroubkem. Klaus dokonce skousl i to, že Paroubkova levostředová stojedničková koalice zůstala zachována jen za cenu, že nejmenší strana tohoto nesourodého souručenství udržela existenci svého poslaneckého klubu, a tím i vládní většiny, jen za cenu „nákupu“ opilce Kotta.

Z této železné zvyklosti existuje pouze jedna jediná výjimka. A to když prezident Havel po rozpadu Klausovy druhé vlády v roce 1997 pověřil vedením rozhovorů o sestavení nového kabinetu předsedu lidovců Josefa Luxe a premiérem posléze jmenoval Josefa Tošovského. Avšak ani v tomto případě ani Lux ani Tošovský nebyli zástupci druhé nejsilnější politické strany. Takže ani z této výjimky nelze v českých reáliích odvozovat existenci jakéhokoli zvykového práva pro druhou nejsilnější stranu.

Pokud bychom tedy z politických zvyklostí České republiky měli cokoli vyvozovat, pak snad jedině doporučení pro všechny ústavní „recidivisty“ i ústavní odborníky-amatéry, aby v peskování a úkolování hlavy státu byli poněkud zdrženlivější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj: aTeo.cz

19. 10. 2006, www.petrstepanek.cz