Přestože se hnutí ANO vytýká, že není pevně ideově ukotveno a víc než standardní politický subjekt připomíná fanklub Andreje Babiše, v jeho řadách vynikají tři ryze politické osobnosti, jež nyní dosáhly i na místopředsednické posty.

První je brněnský primátor Petr Vokřál, který svoji stranickou pozici obhájil. Má pověst zdatného vyjednavače a otevřeného člověka bez předsudků. Druhou je Richard Brabec. Ačkoli jde o bývalého šéfa chemičky, v resortu životního prostředí příjemně překvapil. Coby politik nehýří okázalými gesty, nemá ve zvyku napadat oponenty a naopak sází na konstruktivní styl.

Víkendový sněm ANO řídil zručně a s nadhledem, což je také specifická disciplína. Navíc si dovolil odlišný pohled na výběr prezidentského kandidáta než Babiš. Zapomenout nelze ani na někdejšího diplomata Martina Stropnického, jenž ustál komplikované ministerstvo obrany a ne náhodou je zmiňován jako možný uchazeč o Pražský hrad.

Trojice Vokřál-Brabec-Stropnický by dokázala fungovat i mimo ANO. Nejedna strana by podobné figury mohla vyvažovat zlatem. Pár let si ještě budeme muset počkat, zda tito pánové jednou nevtisknou amorfnímu hnutí svůj vlastní originální obtisk. Anebo zda se nebudou účastnit dalších etap přeskupování tuzemské politiky. Ostatně Martin Stropnický kdysi již byl ministrem kultury nominovaným lidovci.

Individualit typu Václava Klause, Miloše Zemana či Miroslava Kalouska nemá politické spektrum nazbyt. Ještě nedostatkovějším zbožím jsou ale politici, kteří jsou setrvale vnímáni jako nositelé konkrétní a srozumitelné partajní značky. On dokonce i Kalousek, jakkoliv si jej dnes neumíme představit mimo TOP 09, původně začínal v KDU-ČSL a propracoval se až na její špici.

Klaus se Zemanem také strany, kterým šéfovali, opustili – a můžeme jen spekulovat, nakolik to bylo motivováno narcistním pocitem, že bez nich v čele to už stejně nebude to pravé ořechové.

Paradoxně za učebnicového sociálního demokrata můžeme mít premiéra Bohuslava Sobotku, byť dvakrát charismaticky nepůsobí. To se dá říct též o Petru Fialovi, který sice členskou legitimaci občanských demokratů získal až s prvním vládním angažmá, avšak svým uvažováním i vystupováním je prototypem konzervativce.

Ani autentickému lidoveckému tandemu Pavel Bělobrádek – Marián Jurečka nepadají sály k nohám. Vojtech Filip bývá líčen jako ztělesnění komunistického nebezpečí, leč v první řadě jde o pragmatika a technokrata, rozhodně ne o táborového řečníka.

Možná právě tady někde je zakopán pes nízké důvěry občanů v českou politiku a politické strany. Úzká množina silných osobností může budit sama o sobě důvěru a třeba i dobývat hitparády popularity. Ovšem dokud si je nenaučíme ztotožňovat s konkrétními stranami a dokud se také v těchto stranách pevně nechopí otěží, synergický efekt se nedostaví. Přitom personifikace politiky hraje při rozhodování voličů významnou roli.

Německá CDU by sotva byla tam, kde je, kdyby ji svou povahou a svými praktickými kroky nereprezentovala Angela Merkelová. SPD zase u našich západních sousedů táhne vzhůru sociální demokrat tělem a duší Martin Schulz. Ani slovenský Smer by asi nevyhrál dvoje volby po sobě, kdyby jeho levicovou politiku nerazil Robert Fico.

Spojení silných osobností a nepřehlédnutelných značek bývá nejúčinnější u formací radikálních a populistických. Dokud si ale etablované demokratické strany neuvědomí, že i ony potřebují politiky reprezentující vzývané hodnoty svým životem a navíc srozumitelně vyprávějící atraktivní poselství, budou se s voliči míjet stále častěji.