Máme za sebou rok s covidem. Byl to náročný, ale doufám, že do budoucna snad i poučný rok (k tomu se ještě vrátím). Jako země jsme se ukázali v několika světlech. Na jedné straně jako lidé inspirativní, nesmírně obětaví a pracovití. Na začátku pandemie jsme se dokázali neuvěřitelně semknout, na to by se nemělo zapomínat. Šití roušek bylo a je prostě top czech. Na straně druhé, a to zejména v posledních týdnech a měsících, působíme jako společnost permanentních brblalů a potížistů s heslem: všechno je špatně.

Když měla být opatření tvrdá, byl celospolečenský tlak na jejich změkčení. Stačí vzpomenout na loňské léto. A chybu by patrně u sebe našel každý z nás. Podlehli jsme zkrátka dojmu, že nejhorší máme za sebou. Když se později ukázalo, že to byla chyba, ozvali se titíž lidé, že se změkčovat nemělo. Ruku v ruce s heslem: po bitvě je každý generál. Když se měl vyhlásit lockdown, ozvali se zástupci dotčených odvětví, že jsou opatření drakonická a přepálená, když se mělo naopak rozvolňovat, nebývalý prostor dostali v médiích alarmisté z řad doktorů, kteří varovali, že rozvolňování přinese tisíce mrtvých v mrazácích na ulici. Vždy čirá negace.

Dokud jeden zubař útočil na vládu, byl v médiích neustále. Když začal zároveň zpochybňovat mantru koronaviru, z obrazovek náhle zmizel. Měli jsme a máme naslouchat odborníkům a nikoliv lidem, kteří mají „pocit“, že to tak je. Když ale celoživotní odborník v oblasti vakcín (prof. Beran) sdělí nemainsteamový názor, raději máme poslouchat internistu (dr. Kubek). Očkovat se u nás mělo jako v Izraeli. Když tedy začneme řešit vakcíny i mimo EU, zase to děláme špatně a máme čekat na povolení od EMA. Vždy jeden radikální postoj proti druhému. Na druhé straně, když je nedostatek vakcín v rámci EU (krásně je to vidět třeba v porovnání s Velkou Británií či Izraelem), permanentní až chroničtí kritici vlády náhle cudně mlčí, EU se přece nemůže kritizovat, to dělají jen proruští trollové.

Když na počátku nebyl o očkování takový zájem, měli jít politici příkladem. Když se tedy nechali píchnout do ramene, po čase přišla naopak výtka, že předbíhali. Došlo to tak daleko, že se nenechali očkovat ani poslanci, kteří jsou v civilním životě doktory a záchranáři a aktuálně intenzivně ve svých oborech v boji proti covidu pomáhají. Papalášsky se bohužel chovají někteří lidé, kteří jsou u moci, a to bez ohledu na politickou příslušnost, rasu nebo pohlaví, v médiích se ovšem pozornost vždy strhne na koaliční představitele. Některé veřejně známé osoby dokonce zůstaly v pozadí, zcela nepovšimnuty. Dvojí metr v přímém přenosu.

Každý nápad je podroben drtivé kritice, hledají se důvody, proč to nepůjde, nikoliv způsoby, aby to šlo. Opozice jednou převezme spoluodpovědnost při jednání s vládou o nouzovém stavu a navazujícím pandemickém zákonu, a hned se sama rozdělí na třetiny – hejtmani chtěli pokračovat v nouzovém stavu, poslanci s tím nesouhlasili a hledali kompromis v pandemickém zákonu a senátoři to všechno korunovali ústavní stížností. A takhle si tu my žijeme.

Neméně zásadní podíl na nedobré atmosféře ve společnosti však mají také média. Ve veřejném prostoru se sešly dva zásadní protiklady: potřeba dehonestovat vládu za každou cenu a potřeba informovat veřejnost o protiepidemických opatřeních. Výsledkem je, že každý krok je podroben neuvěřitelnému množství kritiky, který zastíní původní informace. Co z toho plyně? Absolutně dezorientovaná veřejnost a největší krize důvěry v náš stát. Tato nedůvěra však nezmizí s volbami, jak si leckdo myslí, bude velmi těžké a náročné, aby si ji budoucí politické reprezentace vybojovaly zpět.

Přitom z toho všeho, podle mého názoru, zcela vypadla logika. Pokusím se vysvětlit. Například by mě zajímala metodika testování v jednotlivých zemích EU, statistika pozitivně testovaných a zemřelých. Testování by se mělo přepočítávat na počet obyvatel, nikoliv přes absolutní čísla. Logicky, kdo více testuje, ten má i vyšší čísla. Stejně tak počet pozitivních testů. Počítají se jen pozitivní, nebo pozitivní nálezy s příznaky? O počtu zemřelých nemluvě. V kolika procentech se dělají pitvy? A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Jak si třeba vysvětlit situaci, že v Německu je sice poloviční počet pozitivně testovaných, ale trojnásobný počet zemřelých, ve srovnání s ČR? Čím to je, jak si to vysvětlit? A takových nejasností a statistických otazníků je spousta. Přiznám se, že sám, ani jako vládní poslanec nemám adekvátní odpověď.

Jen doufám, že se z toho poučíme, jako to vidíme třeba u východoasijských zemí, které po zkušenostech s epidemiemi SARS či MERS reagují zcela jinak – přísně a bez diskuse, jasně, nekompromisně, adresně, logicky, bez hysterie a ve výsledku kratší dobu. Tam, kde je anarchie a každý ze sebe dělá odborníka na všechno, to bude vždy trvat mnohem déle, s většími náklady a horšími následky.

MfD, 6.3.2021