Není žádná škoda, že volby hned tak nebudou. "Slibotechna", ve kterou se zvrhla volební kampaň prakticky všech politických stran, byla v současné krizi směšná a noviny to denně odhalovaly. Nemusely se přitom ani namáhat. Stačilo dát si dohromady dvě a dvě.

Konsekventně to dělala například MfD v seriálu "sliby versus realita". V den, kdy ČSSD odvolala svůj závazek podílet se na samorozpuštění sněmovny, si vzala na paškál například sliby rodinám: bez uzardění navrhuje KSČM 14 000 měsíčně mateřské po dobu tří let. Zvýšit rodičovský příplatek až na 80% čisté mzdy se zase údajně chystá ČSSD. KDU-ČSL chce rodičům snížit daně a totéž plánuje TOP 09 , ovšem při značně revolučním plošném zrušení přídavků na děti. ODS a Zelení zase chtějí podporovat školky a jesle a pracovní místa na částečný úvazek.

Z čeho, když se země řítí do katastrofálního rozpočtového schodku, neřekne pořádně nikdo. Vlastně pardon, říká to sociální demokracie: prý z výnosů ČEZu. Kolik bude tahle polostátní firma ovšem vynášet, pokud se krize ještě prohloubí a elektřina zlevní, jelikož podniky budou dál omezovat výrobu, už ale neříká. A neříká také, že výnosy z téhle firmy měly původně jít například na financování už dávno naléhavě nutné důchodové reformy.

Pravděpodobné je tedy v tuto chvíli ovšem jen to, že od nerealistických volebních slibů bude pokoj jen na chvíli: až se termín voleb přiblíží, začnou politické strany své volební programy znovu omílat. Je logické, že za těchto okolností nehodlá brát na sebe odpovědnost ani premiér Fischer: má-li vládnout dál, chce potvrdit mandát. A především rozpočet včetně úsporných opatření, která zatím bezúspěšně navrhoval. Někteří politologové se domnívají, že takhle přesně to sociální demokraté chtěli, protože si s rozpočtovými škrty nechtějí špinit ruce sami.

Také skutečnost, že by volební kampaň vrcholila ve dnech oslav 20. výročí sametové revoluce by prý podle politologů levici nejspíš uškodila. Tady ale dodejme, že možná by tomu bylo přesně naopak: souběh hospodářské krize a listopadového výročí by mohl určitou nostalgii po minulých časech, kdy se život odehrával sice v ohradě, vykolíkované komunistickou ideologií, a reálný svět tam zasahoval jen filtrem režimní propagandy, dokonce podpořit. Víc lidí než se zdá je schopno tvrdit, že tenkrát "alespoň všichni měli práci", "nikdo neskončil na ulici" a "země nebyla zadlužená". Že ovšem všichni chodili do práce, protože existovala pracovní povinnost, a pokud tam snad i dřeli, přicházela jejich práce v plánovaném hospodářství, kde se věčně něčeho nedostávalo, většinou nazmar, že na ulici být nikdo nesměl, protože by ho hned sebrali, a že země trpěla obrovským vnitřním dluhem například v podobě zdevastovaného životního prostředí, který splácíme dodnes, to si, troufám si tvrdit, uvědomuje dneska jen naprostá menšina.

Jak to ve volbách dopadne, uvidíme tedy nejspíš až na jaře. Co bychom ale určitě rádi viděli hned, je efektivní parlament: když už se v něm poslanci rozhodli zůstat, měli by se snažit dojednat a schválit co nejvíc zákonů, které chtěli teď nechat spadnout pod stůl. Byl jich rekordní počet, dvakrát víc než minule, kolem sto dvaceti. Mezi nimi jsou i některé, kvůli nimž nám hrozí sankce od EU: jde například o novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, která leží ve sněmovně od dubna. Normální legislativní proces přitom prý trvá půl roku. Jenže o této novele se zatím ani nezačalo jednat. A podobných je tam spousta. V uplynulých dnech poslanci při "legislativním kvapíku" dokázali, že když chtějí, jde to. Teď budou mít nejspíš čas řadu měsíců. Pokud ho promarní, ztratí tím i poslední zbytky důvěry veřejnosti.