O tom, že čerstvý ministr školství Ondřej Liška je pro šéfa zelených Martina Bursíka z nouze ctnost, si štěbetají vrabci na malostranských střechách. Své školství oddanější kolegy Lužného a Zubovou do vlády nechtěl a s nestraníkem Zlatuškou neměl u nabroušené členské základny šanci prorazit. Liška coby muž kompromisu rozepře u zelených – rámované mj. neúspěšným prosazováním dopravní či obranné politiky SZ v koalici - dočasně utlumí.

Jakmile však znovu vytanou, budou nepochybně silnější. Nomen omen, říkají o mazaném Liškovi znalci zeleného prostředí. Pokud je někdo schopen jednou kompetentně Bursíka nahradit a SZ opětovně sjednotit, je to právě Ondřej Liška. K tomu ale potřebuje zdařilé působení v resortu školství.

Ovšem ani s novým předsedou by zelení, Čunek-nečunek (odpor k lidoveckému lídrovi lze věřit leda aristokratu Schwarzenbergovi), kormidlem neotočili. Otázka jejich budoucnosti v Topolánkově vládě je totiž mnohem strukturovanější. Stačí si s několika z nich popovídat a ozřejmí se podstata lnutí SZ ke koalici s ODS a KDU. Zelené děsí možnost, že se po pádu kabinetu otevře cesta k velké koalici občanských a sociálních demokratů, jež by záhy zavelela ke změně volebního systému, který by poškodil či přímo zahubil menší subjekty.

A opravdu, ODS je většinovému systému dlouhodobě nakloněná. V ČSSD sice existuje početná skupina hájící princip poměrného zastoupení, nicméně nedivme se, že se SZ po zkušenosti z éry opoziční smlouvy užší spolupráce velkých partají bojí. Pakliže nedojde k rozptýlení těchto obav, budou zelení vděčnou součástí jakékoli koaliční vlády, na jejíž program mohou mít vliv.

Další důvod, proč zelení hned tak vládu neopustí, můžeme vyčíst z definice politologa Duvergera. Ten hovoří o třech fázích ve vývoji politických stran: v první mají navrch parlamentáři nad stranami, ve druhé jsou poměry vyrovnané a ve třetí jde o panství stran nad parlamentáři.

Zelení jsou u nás formací relativně mladou, ve sněmovních lavicích nadto usedli poprvé. Za dané situace představují jádro jejich politického činění zvolení poslanci. Jsou těmi, co reprezentují zelený politický proud na veřejnosti a mají páky, jak zasahovat do chodu státu i do vnitřního utváření své strany. Dokud se zelení nestanou stálou parlamentní veličinou, bude více než na rebelech kolem Matěje Stropnického záležet na vůli jejich poslaneckého klubu. Nemluvě o staré metafoře s kapry (ne)vypouštějícími si svůj rybník.

Osobní a programové spory budou Stranu zelených provázet i nadále. Stejně tak bude pokračovat vzdalování se zásadových členů SZ od liberálních voličů, které zeleným odkázala ODA a Unie svobody. Na vládní a parlamentní úrovni to však žádnou bouři nepřivolá. Minimálně do té doby, než začne Liška šilhat po Bursíkově křesle a než sociální demokraté zelené přesvědčí, že se velké koalice a změny volebního systému bát nemusejí.

Právo 7.12.2007