Sociální demokracie v České republice je pomalu bizarním politickým úkazem. Příkladným exemplářem toho, jak může hrstka nemotorů – bezmyšlenkovitě vzhlížející k „moderní evropské levici“ – ustrašeně vytěsnit vnitrostranickou opozici a posléze na pokraj politického hrobu dostrkat vládní partaj. Obtěžkanou odsouvanými strukturálními problémy či stamilionovými dluhy. Ideově zmatenou až na dřeň.

Neutěšený stav levicového společenství potvrdilo i sobotní pokračování „resuscitačního“ 40. sjezdu v Hradci Králové. Původně tu mělo být iniciováno vnitřní referendum o kruciální otázce. Zda strana vstoupí do koaličního holportu s politickou divizí holdingu v majetku polistopadového zbohatlíka a spolupracovníka StB Babiše. Jestli je vhodné, aby se natáhla dosavadní exekutivní spolupráce s dominantním hnutím ANO, co špičkovým marketingem nabobtnalo, když obralo (nejen) ČSSD o program i sympatizanty.

Tímto průšvihem se nemanifestovala jenom byrokratická zapouzdřenost stranické kliky Bohuslava Sobotky, jenž ostatně konečně rezignoval na sněmovní mandát. Situace odhalila širší potíže. Včetně obecné vyčpělosti stávajícího sociálnědemokratického hnutí. Jeho česká odnož oslavila úctyhodných 140 let své existence právě v sobotu. Ovšem kulaté narozeniny prošly nenápadně, skoro skrytě, jelikož těžko slavit historickou volební prohru či totální bezradnost partaje.

Na mimořádném sjezdu České strany sociálně demokratické, kam nepřijelo přes 100 delegátů, tak paradoxně nebylo co podstatného řešit. Bezmála dokončené koaliční rokování koncem pracovního týdne krachlo, když ani jediný z aktérů nehodlal potenciálnímu partnerovi přepustit ministerstvo vnitra. O něj stál mladý, novopečený předseda socdemokratů a poslanec Hamáček, jenž se dříve nechal slyšet, že ministry za ČSSD by měli reprezentovat lidé mimo parlament. Že Lidový dům vedou funkcionáři opět hlavně ctižádostiví, není ale tolik zásadní. Zásadně (!) měl svobodomyslné levici vadit trestně stíhaný premiér, což byl morální zádrhel překonatelný jedině kontrolou příslušného silového rezortu. Prostředku, jak „pohlídat“ vlastní obtíže a „pokrývat“ nemalé starosti úhlavního spojence. Násobně politicky, ekonomicky i mediálně silnějšího souputníka, co má hrubé mravy a pořádně pádnou ruku.

Jenže jak dál se skomírající stranou o sedmi procentech? Hrát po bankrotu jednání o koalici obehranou „kramářskou písničku“, že Babiš má potíže se zákonem, moudré není. Nicméně vrcholoví „socani“ na tuhle strunu hrají, byť už tím dřív prokazatelně vehnali do náruče ANO hodně frustrovaných voličů. Ale kdo chce kam…

Pod tímto zorným úhlem nevyhlíží dvakrát racionálně ani sociáldemokratická vnitřní politika, tj. omezení partajní demokracie a dovolba řadových místopředsedů. Výběr byl svým způsobem úzký, leč kdo hledá, najde. Zdá se, že mezi delegátským torzem nastal takový odpor vůči profláknuté „kavárenské levici“, až odstartovalo dočista opačný proces. Mezi vyvolenými uchazeči se objevili spíše regionálně známí činovníci a celostátně proslulý Jaroslav Foldyna. Předchozími lídry ostrakizovaný pro své sympatie k Miloši Zemanovi či vyhraněné názory na domácí i zahraniční politiku. Jednak jde o typického Severočecha, který nemá špetku pochopení pro nepřizpůsobivé minority, jednak o napůl Černohorce, jenž od násilného vytvoření státu Kosovo nesnáší NATO. Celkově charizmatického křiklouna, z jehož rázných výroků vidíme, že jako bývalý úspěšný boxer mnoho tvrdých ran rozdal, ale najisto i utrpěl.

Kam to všechno přivede sociální demokracií v zemi, kde půl roku od voleb neexistuje kabinet s důvěrou, lze stěží prognózovat. Hlavně ti poražení mluví o posunu k národním socialistům, neřkuli o hnědnutí ČSSD. Další v zoufalství naslouchají volání po selekci „konfekčních politiků“, od čehož zřejmě čekají comeback tradičních voličů. Často pořádně zdivočelých. Uprchlých k polistopadovému miliardáři a radikálně-populistické pravici. Prostě všeobecný zmatek…

Článek je rozšířenou verzí komentáře pro slovenský deník Pravda