POLITIKA: Zahraniční politika vyžaduje vnitropolitický konsensus
Nyní ale už funguje čerstvá vláda, Karel Schwarzenberg se usadil v Černínském paláci a nastávají podmínky, za nichž lze českou zahraniční politiku dát do pořádku. Petr Nečas v předvolebních debatách nešetřil nabídkami na dialog s budoucí opozicí. A zahraniční politika by měla být hned první oblastí, kde by mělo začít slaďování not.
Zahraničněpolitické programy stran zvolených do Sněmovny nejsou tak odlišné, jak by napovídaly vyostřené výroky některých politiků. Jistě, někdo fandí odzbrojovacím plánům Baracka Obamy více, někdo méně, jedni vidí v Rusku hrozbu, druzí příležitost na rozšíření pásma bezpečnosti a stability. Podstatná však je shoda na aktivním členství v Evropské unii, na udržování transatlantické spolupráce a na rozvíjení přátelských vztahů s nejbližšími sousedy. Již před volbami bylo sympatické, jak si Jiří Paroubek a Petr Nečas porozuměli v tom, že by se Česká republika měla více zapojit do rozvojové pomoci třetímu světu.
Demokratické politické strany spojuje i ochota poskytovat české vojáky do bezpečnostních a humanitárních misí. A to přesto, že sociální demokracie odmítá bezmyšlenkovitě navyšovat naše kontingenty, aniž by byly efektivně využity dosavadní kvóty.
Zahraničněpolitická pasáž koaliční smlouvy příliš výkyvů nepřináší. Potěší oslabení euroskepticismu ODS doložitelné podporou společné energetické politiky, kontroverzní může být naopak zelená referendům při dalším případném přenášení pravomocí národních států na evropskou úroveň. Jak však poznamenává ministr Schwarzenberg, který byl od počátku proti tomuto řešení, žádný přenos pravomocí se v nadcházejících letech stejně neplánuje.
Tragikomicky v koaliční smlouvě působí snad jen věta, že se vláda „zasadí o vysílání odborně kvalifikovaných a jazykově vybavených zástupců na všechny úrovně unijních jednání.“ Člověk by čekal, že to je samozřejmost, která nemusí zaplevelovat koaliční smlouvu. V Poslanecké sněmovně ale koaliční strany ukázaly, že vše může být i jinak. To když do čela zahraničního výboru nenominovaly některého ze svých světem protřelých mazáků, ale bývalého prvního místopředsedu ODS Davida Vodrážku, který se anglicky teprve učí a jinými řečmi nevládne. Přitom by mělo být přirozené, že šéf tohoto vlivného výboru čte v originále dokumenty i zahraniční tisk a jednání vede bez tlumočníka. Partaje napříč spektrem se nevyznamenaly ani při personálním obsazení výboru pro evropské záležitosti, který má dokonce v některých případech kompetence celé Sněmovny.
Vraťme se ale k potřebě konsensu domácího i evropského. V minulých letech česká zahraniční politika několikrát vykolejila, navzdory společné evropské politice nebo navzdory nejbytostnějším českým zájmům. Stačí zmínit Gruzii, Kosovo nebo Blízký východ. Bilaterální rozhovory se Spojenými státy o umístění jejich radiolokátoru na našem území dokonce předběhly shodu jak s parlamentní opozicí, tak s partnery v NATO.
Přitom právě průběžný dialog mezi vládou a opozicí by měl být do budoucna cestou, jak minimalizovat škody na české pověsti. První příležitostí může být debata nad novou Strategickou koncepcí Severoatlantické aliance, která má být schvalována na podzim na summitu v Lisabonu. Diskuse by měla proběhnout i nad čerstvou podrobnou koncepcí české zahraniční politiky, jejíž sepsání si naše země zaslouží.
Nezodpovědné by naopak bylo, kdyby se koalice nechala oslnit svými sto osmnácti poslaneckými mandáty a svoji vůli prosazovala válcovací metodou. Pro zahraniční politiku státu není nic škodlivějšího než prudké změny od voleb k volbám. Klíčovým zájmem České republiky je odstranění amatérské změti hlasů a vykonávání zahraniční politiky čitelné, předvídatelné a z hlediska spojenců spolehlivé.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6