Nedávná zahraniční cesta Jiřího Paroubka do Sýrie, placená bůh ví kým a bůh ví proč, otevřela diskusi o tom, zda-li ČSSD nechystá jakousi alternativní zahraniční politiku českého státu.

Každý dialog s režimem, který je svou podstatou nedemokratický či výrazně totalitní, je problémem. V minulém století byly ostatně vyzkoušeny dva různé přístupy. Ten první před druhou světovou válkou byl založen na politice usmiřování se a zrady vůči spojeneckým závazkům a skončil Mnichovem 1938. Jak víme, mír byl zachráněn na necelý rok. Druhý přístup byl demonstrován Reaganem a jeho politikou strategické obranné iniciativy, který byl založen na dialogu z pozice síly. Vzhledem k tomu, že „centrum zla“ se dostalo do personálních i politicko-ekonomických potíží, byla tato politika vysoce úspěšná a vedla k rozpadu dosud největší totalitní říše světa. Oba zmíněné příklady se ale týkaly politiky tehdejších světových mocností. Jaký význam proto může hrát v dnešním globálním světě iniciativa jedné evropské levicové strany, která by chtěla „vyřešit“ nebo alespoň napomoci k řešení tisíciletí trvajícího konfliktu na Blízkém východě?

Soudě podle zahraničně-politického experta ČSSD Zaorálka zcela zásadní. Cesta delegace ČSSD na čele s Paroubkem je jím vydávána za příklad aktivní zahraniční politiky největší české opoziční strany. Jedním dechem pak Zaorálek dodává, že ČSSD připravuje i cestu do Izraele. Vzniká tak poněkud kuriózní představa, že by tato sólová akce mohla vyřešit palestinsko-izraelský konflikt tam, kde selhávají velmoci. Ve skutečnosti, jak poznamenala poslankyně Evropského parlamentu Hybášková, syrský režim zájezd Paroubka využil k politické propagandě režimu strany BAAS, který tím demonstroval svou „otevřenost“ vůči Západu a i to, že Sýrie je stále alespoň v Česku v kurzu.

Z poněkud jiného soudku je cesta delegace ČSSD do Ruska, která právě probíhá. Rusko s nástupem prezidenta Putina „objevilo“ staronové mocenské nástroje své zahraniční politiky. Své bývalé kolonie ve střední a východní Evropě považuje stále za svou sféru vlivu. Připravované rozšíření strategické obrany prostoru NATO tím, že by v Česku měl být postaven radar k monitorování střel středního a dlouhého doletu a v Polsku základna s deseti antiraketami, se stal pro Rusko vítanou záminkou k obnovení politiky studené války. Rusové se cítí být tímto zcela jednoznačně obranným systémem ohroženi. Můžeme se ptát proč, pokud k západní Evropě chovají skutečně pouze mírumilovné záměry. Je proto zcela nelogické, pokud vyhrožují tím, že se jejich rakety zaměří na tyto dva cíle. Paroubek v záležitosti radaru nepodporuje vládní politiku a staví se vehementně proti. Ohání se zejména průzkumy veřejného mínění, které naznačují, že si velká část české populace radar na našem území nepřeje. Paroubkova cesta do Moskvy a jeho jednání s údajnou sociálně demokraticky orientovanou ruskou ministranou má být využita k tomu, aby si naklonil alespoň málo významné ruské politiky tím, že jim sdělí svůj „zásadní“ antiradarový postoj. To se ale děje v čase po americko-ruských rozhovorech v Moskvě, které dosáhly v záležitostech antiraketového programu USA zřejmě určitého věcného posunu.

Paroubkova ČSSD tak svou zahraniční politiku orientuje výrazně na její vnitropolitický dopad. Paroubek obvinil Topolánka z „kolosální neschopnosti“ kvůli připravované dohodě s USA o radaru. Důvodem tohoto obvinění je podle Paroubka to, že česká vláda na rozdíl od Polska „nic“ na USA nepožaduje. Paroubek tak směšuje své pozice do dvou zcela protichůdných tezí. Tou první je jeho odpor k základně USA na našem území, tou druhou je kritika toho, že Topolánek s USA „nic nedojednal“. Takto konjunkturálně pojatá zahraniční politika Paroubka jen dokladuje jeho velikášské ambice a vede k oprávněným obavám, jaká že by byla česká zahraniční politika v případě, že by se Paroubek vrátil do vlády.