Přesvědčí Lubomír Zaorálek potenciální voliče ČSSD, že dokáže řídit celý stát?

Události uplynulého týdne pěkně ilustrovaly skutečnost, co hraje v politice prim: zda člověk, nebo program. Sociální demokracie si na víkend naplánovala konferenci, na níž chtěla veřejnosti představit programovou nabídku pro podzimní volby. Ve středu však premiér Bohuslav Sobotka oznámil odstoupení z funkce stranického předsedy a volebním lídrem byl jmenován ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Ve čtvrtek rozpoutal menší bouři předseda Senátu Milan Štěch, když se na sjezdu Odborového svazu KOVO v Olomouci vyslovil pro zvýšení odvodů pro živnostníky. A víkendové rozbory sociálnědemokratického programu pak mediálně skoro přebila zpráva o opětovném vstupu Jiřího Paroubka do ČSSD.

Voliči mají selektivní paměť

Štěchův výrok bude sociální demokracii provázet dlouhé měsíce, už jen díky usilovné snaze politických soupeřů, kteří si na něm pěkně smlsnou. I kdyby si ČSSD nyní do volebního programu nechala velkým zlatým písmem vytisknout „Jsme pro snižování odvodů OSVČ“, brožurku vydala v desetimilionovém nákladu a doručila ji každému občanu České republiky včetně nemluvňat, stejně pak nějaký průzkum poskytne zhruba následující obrázek: třetina voličů si myslí, že ČSSD chce odvody zvýšit, pětina neví, třetinu to vůbec nezajímá a až ten zbytek by možná správně odpověděl, že sociální demokraté chtějí na základě svého programu živnostníkům ulevit.

Tak to prostě u nás a skoro všude jinde chodí. Ale budiž, v ČSSD si s programem jistě dali práci, a je tedy nutné ho alespoň stručně shrnout. V krizové situaci pádu preferencí někam k deseti procentům strana pochopitelně hodlá vsadit na tradiční recepty sociálnědemokratické politiky, tudíž na progresivní zdanění, navýšení objemu sociálních dávek a podporu nižších příjmových skupin oproti těm movitějším. Voličům slibuje například vyšší rodičovské příspěvky, zvýšení minimální i průměrné mzdy a penzí, jízdné zdarma pro děti i pro důchodce, lepší zdravotní péči a podobně. Kritika těchto tradičních témat a přístupů je již desítky let ustálená (kde vzít zdroje, podvázání aktivity podnikavých, kteří jediní mohou přinášet lidem práci a státu příjem) a jistě se jí s chutí ujmou pravicové strany. Ovšem letos asi s pocitem jisté nepatřičnosti, neboť socialisté, vůči nimž mají vybroušené argumenty (a oni zase proti nim), se potácejí na hranici deseti procent (podobně jako ODS a TOP 09, přičemž druhá zmíněná strana spíše na pětiprocentní hraně), zatímco politické scéně dominuje Andrej Babiš, po „vyhazovu“ z vlády navíc s rukama uvolněnýma na kampaň.

Růst preferencí pro ANO a jejich pokles v případě ČSSD z jisté části, byť určitě nikoliv zcela, lze pravděpodobně vysvětlit politologickou teorií kompetenčního (kompetenci primárně posuzujícího) hlasování. Podle ní panuje ohledně řady zásadních témat víceméně shoda napříč spektrem (že se máme mít dobře, že nemá být korupce apod.), a rozhodujícím faktorem se tak stává kompetence dané strany, a zejména jejího lídra, tento soubor základních témat reálně uskutečňovat.

Marketingové hry

V tomto ohledu byl Andrej Babiš dosud mnohem přesvědčivější než Bohuslav Sobotka i než předsedové ostatních politických stran. Nutno zdůraznit, že zmíněná přesvědčivost je samozřejmě hodně subjektivní kategorií a že ji lze notně posílit pomocí chytře dělaného marketingu. Objektivně Andreji Babišovi docela nahrává status miliardáře, neboť mnoho lidí ho vnímá jako někoho, kdo něco skutečně dokázal – vybudoval konglomerát velkých firem. Tento obraz dosud nepřehlušila ani kritika Babišových odpůrců, kteří poukazují na jeho mimořádně dravé podnikatelské praktiky. On sám pak nikoliv náhodou setrvale líčí stranické politiky jako skupinu neschopných „korytářů“, zneužívajících pozice ve vládě i v parlamentu k obohacování sebe a svých přátel – tedy jako osoby, v kontrastu s ním, zoufale nekompetentní. Jde pochopitelně o marketingovou hru, ba bitvu, avšak pokud Babiš (jeho tým) vychází ze správné teorie a dovede jí přizpůsobit svoje chování, kdežto jeho politická konkurence nikoliv, nelze se současnému rozložení politických preferencí co divit.

Jaké jsou tedy šance sociální demokracie po trochu zoufalém přepřáhnutí na poslední chvíli? Zhruba tak velké, jako je schopnost Lubomíra Zaorálka přesvědčit veřejnost (segment potenciálních voličů ČSSD), že je politikem kompetentním k řízení celého státu, nejen jeho zahraniční politiky. Osobně jistě dovede navázat vřelejší kontakt s lidmi než dosti toporný Sobotka, jeho dlouholeté zaměření na zahraniční politiku se mu nicméně může stát koulí na noze. Ať už dopadne jakkoliv, patrně i jeho osud potvrdí známou pravdu, před níž však mnozí strkají hlavu do písku: o vybroušených programech politika zaručeně není.

Autor je politolog

LN, 19.6.2017