Sněmovní volby 2010 přinesly nečekaný výsledek a ještě nečekanější chování voličů. Statisíce hlasů, které za uplynulé čtyři roky poztrácely ČSSD a ODS, a také vykázání KDU-ČSL a SZ za brány dolní parlamentní komory nelze nazvat jinak než jako vysvědčení etablovaným stranám za předváděné kousky: neschopnost dohodnout se na vládě, její svržení v době českého předsednictví EU, přeběhlictví, verbální útoky, obstrukce v Poslanecké sněmovně. Korunu všemu nasadila agresivní a výrazně negativní předvolební kampaň.

Voliči zatoužili po změně, prakticky jakékoli. Někteří sáhli po zemanovcích, další po Suverenitě Jany Bobošíkové. Pětiprocentní hranici však překročili pouze dva nováčci: TOP 09 a záhadné Věci veřejné. Předpokládat, že tyto subjekty oslovily svým programem, by bylo dost odvážné. Vždyť i četné společenské elity v anketách MF Dnes přiznaly, že volí hlavně „sympatického knížete“. Věci veřejné mají zase „nováckého sympaťáka“ Radka Johna, nemluvě o teprve nedávno zrušených pořádkových hlídkách a plném koši laciných slibů.

Dokladem změny je i záplava preferenčních hlasů napříč politickým spektrem. Chytaly se v různých částech kandidátních listin (dokonce i z jejich dna vyslaly do parlamentu úctyhodné osoby) a bezesporu zamotaly hlavu partajním sekretariátům. Největší revoluce postihla – pravda, ne až tak překvapivě - občanské demokraty v Praze.

Pozornější voliči zareagovali též na sdělení politických stran z billboardů a mediálních vystoupení lídrů. ODS se povedla Petrem Nečasem ordinovaná skromnost, okázalá spolupráce s nezávislými experty i nabízení ruky ke spolupráci budoucí opozici. Někde se nás však snažila ODS předávkovat – třeba když v Praze nešetřila defenzivními hesly „Dokážeme se změnit“, „Dejte nám šanci“, „Nejsme dokonalí, ale…“. Občanským demokratům se nakonec také podařilo nastolit agendu voleb: zadlužení, hrozbu druhého Řecka. Koulí na noze ODS zůstali kontroverzní politici (ne nadarmo voliči na Olomoucku „vykroužkovali“ ven ze Sněmovny Ivana Langera) a přetrvávající vnitřní spory (naposledy o účast poslanců v orgánech firem, o šéfku akreditační komise prof. Dvořákovou, o schůzku Nečasových věrných v klánovickém golfovém klubu).

ČSSD to přehnala s intenzitou (především billboardové) kampaně a se simplifikací svého programu. Málo hovořila o podobě země, jakou si představuje, o zahraničních vzorech, o veřejných službách, o vzdělané společnosti, o zdravé krajině. Zato upřednostnila 13. důchod, zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, ceny energií. Řada přemýšlivých voličů se tím cítila dotčena. Sociální demokracie ztratila (oproti krajským volbám 2006) podporu v řadě regionálních sídel a okresních měst, oslabila u mladších voličů, paběrkovala mezi vysokoškolsky vzdělanými. Kampaň ČSSD byla po formální stránce hodnocena jako nejlepší a přesvědčila nejvíce (22%) voličů, ovšem většinu společnosti na svoji stranu nezískala.

Okamžité (Cyril Svoboda, Miloš Zeman) či odložené (Ondřej Liška) rezignace předsedů poražených partají se daly čekat. Překvapil však Jiří Paroubek, nejspíš unavený z pětiletého vládnutí Lidovému domu, z kampaně i z mediálních štvanic. Svým krokem ČSSD umožnil rychlejší „restart“, než bychom čekali. A jeho dočasný nástupce Bohuslav Sobotka bleskově využil šanci zavelet k otevření sociální demokracie a oslovování dosud zanedbávaných voličských skupin.

Radost, že se dočkáme „čitelné“ vlády „rozpočtové odpovědnosti“, je, myslím, předčasná. ODS, TOP 09 a VV kabinet se solidním zázemím v podobě poslaneckých mandátů pravděpodobně složí. Radikalita jeho kroků bude podmíněna koaličním kompromisem, vyhlídkou od voleb k volbám (senátním, komunálním, krajským, předčasným sněmovním) a aktivitou sociálních partnerů (odborů). Bude nadto limitován urputným zápasem pravicových stran (poté, co rozestup mezi nimi nečiní ani 4% a TOP 09 vyhrála v klíčové Praze) a nespolehlivostí nezkušených Věcí veřejných. Jeho soumrak může nastat kdykoli. Uklidňovat se ale můžeme, že se mezitím v opozičních lavicích zregeneruje, personálně i programově občerství sociální demokracie.

Změna, k níž voliči dali podnět, možná občas zabolí, ale věřme, že v konečném důsledku z ní vyjdeme posíleni, včetně politických stran a celého ústavního systému.

Psáno pro server NašiPolitici.cz