Není to však to jediné, co by mělo Mirka Topolánka znepokojovat. Před námi je potenciálně ještě jeden pokus a Topolánek zřejmě počítá s tím, že pokud v druhém pokusu neuspěje, začne opět jednat s ČSSD (co také jiného mu zbude). Pavel Böhm však v pořadu 20 minut Martina Veselovského na ČRo1 prohlásil, že Topolánkův byl první pokus, druhý pokus - a dost. Pokud se Topolánkovi nepodaří soustředit podporu vládě sestavené v druhém pokusu, měl by podle Böhma odstoupit. Větší podporu z vlastních řad si snad Topolánek ani nemohl přát.

Návrh ČSSD na řešení krize, nebo lépe řečeno její prohloubení tím, že se pan Vlček vzdá před hlasováním o důvěře vládě (druhým pokusem) postu předsedy Poslanecké sněmovny, je přesně oním aktem, který by neměl být vidět ani na nižší úrovni než je právě Parlament České republiky. Funkce předsedy PS je jednou z nejvyšších ústavních funkcí u nás a její výkon by měl tomuto pojetí odpovídat. Pokud ústava předpokládá nějaké krize a k jejich řešení si pomáhá dočasným či jednorázovým posílením pravomocí ústavních funkcionářů, pak můžeme dovodit, že nepočítá s podobnými dohodami.

Ústava dává pravomoc předsedovi PS, v době, kdy dva pokusy o sestavení vlády zklamaly, aby navrhl prezidentovi svého kandidáta. Tento bod je v Ústavě (čl. 68 odst. 4) proto, že prezidenta (jakéhokoli, kdykoli) může postihnou dočasná „indispozice“ a on by jmenoval někoho zcela nepřijatelného.

Tato pravomoc předsedy PS je východiskem z krize. Pokud on totiž neodstoupí, jakože by odstoupit neměl, a mnohokrát deklarované a smluvně potvrzené rozdělení sil v Poslanecké sněmovně zůstane stejné, pak bude i třetí pokus neúspěšný a přijdou na řadu nové volby (pouze v tom případě, že prezident podle Ústavy (čl. 35 odst. 1 písm. a) rozpustí Poslaneckou sněmovnu.

Pokud však Vlček opravdu odstoupí a Sněmovna se na ničem novém nedohodne, nic horšího (ústavně-právně) než máme nyní, nás již nepotká, protože dál bude vládnou Topolánek se svou, tentokráte trojkoaliční, vládou bez důvěry.