Kdo sledoval zatím poslední díl sněmovní rozpravy nad Lisabonskou smlouvou, musel si připadat jako uprostřed absurdního dramatu: vláda předložila návrh, vládní poslanci jej tepali, opozice námitky odvracela a návrh hájila, zatímco ministerský předseda prakticky mlčel a tvářil se, že neexistuje.

Mirek Topolánek je buď líný lajdák, anebo v tichém zoufalství dohlédl dna vnitřní krize Občanské demokratické strany. Když ODS smlouvu neschválí, poškodí pověst České republiky během evropského předsednictví. Jenže v opačném případě zase hrozí dezerce řady jejích roztrpčených a Václavem Klausem odchovaných poslanců, dejme tomu do euroskeptické stáje Petra Macha. Kéž by tak mohl premiér při klíčovém hlasování zhasnout nebo rovnou navrhnout jeho neveřejnou podobu…

Hloubka rozpolcenosti občanských demokratů je nejlépe čitelná na příkladu lídra modrých europoslanců Jana Zahradila. U nás doma vysvětluje, že zákonodárci zvolení za ODS musí Lisabonskou smlouvu coby bolestný kompromis přijmout, ačkoliv sám ji na půdě Evropského parlamentu nepodpořil.

Jakákoli lisabonská osvěta se však míjí účinkem. Jinak by negativně naladění poslanci stěží mohli opakovat námitky, které již byly stokrát vyvráceny. Zdeněk Prosek se pustil do evropského rozhodování takzvanou kvalifikovanou většinou. Zapomněl, že se nejedná o dogma, ale hlavně mu nedošlo, o kolik nevýhodnější by pro Českou republiku bylo postavení odtahujícího se státu ve dvourychlostní Evropě. Navíc když ve Sněmovně mával poměrně stručnou ústavou USA a dožadoval se jejího evropského ekvivalentu, působil jako nejzarytější bojovník za těsnou evropskou federaci po americkém vzoru.

Helena Mallotová pro změnu vytáhla kostlivce Benešových dekretů, přestože jejich zpochybňování již vyloučila prestižní právní analýza, kterou má Evropský parlament k dispozici a která podtrhla, že Lisabonská smlouva nepůsobí retroaktivně. Jindy obvykle apatický ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se dokonce přiměl k tomu, aby poslankyni Mallotové sdělil, že doprovodné usnesení, jež navrhla, vlastně říká, že i po schválení Lisabonské smlouvy bude po dešti mokro a že v létě bude tepleji než v zimě.

Jan Schwippel volal po návratu ke smlouvě z Nice, aniž by akceptoval, že v návaznosti na ni se již Evropská unie rozšiřovat nemíní. Poslancovo zjištění, že s množstvím členských států EU vzrůstá rychlost legislativního procesu, je sice zajímavé, ovšem sotva je kdo může brát za návod na řešení institucionální krize.

Aleš Rádl se sice obul do veřejného mínění, které je podle něj prolisabonské, aniž by respondenti smlouvu četli, tím spíš však poukázal na zabetonovanost postojů výrazné části poslanců a senátorů ODS. Zatímco voliči instinktivně tuší, že ekonomicky těžké období, do něhož vcházíme, se lépe přečká pod deštníkem reformní smlouvy, občansko-demokratičtí ideologové se vytrvale drží dávno prošlých sloganů.

Taková Eva Dundáčková toužící po právu veta mimo jiné v oblasti energetické politiky patrně dokonce zaspala i Topolánkovo novoroční angažmá v zašmodrchané plynové krizi.

Vrcholem sněmovního představení bylo závěrečné zvolání Aleny Páralové: „Dámy a pánové, rozhodnutím o Lisabonské smlouvě rozhodujeme o ztrátě suverenity České republiky.“ Vysvětlovat paní poslankyni princip sdílené suverenity je asi zbytečné. A příměr ústavního právníka Jiřího Přibáně, že ztráta suverenity není nezvratná jako ztráta panenství, by se jí možná dotkl. Proto za sebe raději nabídnu legendární citát Hannah Arendtové. V eseji „Co je svoboda“ píše: „Proslulá suverenita politických útvarů byla vždy iluzí, a mimo to ji lze udržovat jedině násilím, tj. prostředky zásadně nepolitickými. V lidských podmínkách určených tím, že na zemi žijí lidé, a ne jeden člověk, má suverenita a svoboda tak málo společného, že ani nemohou současně vedle sebe existovat. Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musí zříci.“ Tolik Hannah Arendtová.

Přesto se lisabonská debata dočkala nového prvku. Potom, co všechny jiné výmluvy už byly vyčerpány, začali se poslanci a senátoři ODS domáhat paralelní změny jednacích řádů, nebo rovnou schválení stykového zákona obou komor. Tím by měla být vláda hlídána, aby Bruselu bez souhlasu parlamentu nevypisovala bianco šeky. Nic proti, pouze nikdo dosud neprozradil, proč občanští demokraté nezačali tento problém řešit již po podpisu smlouvy předsedou vládou. Není koneckonců tajemstvím, že senátoři by rádi stykovým zákonem rovněž posílili vliv horní komory, což u poslanců soustavně naráží. Nyní objevený stykový zákon proto působí spíše jako záminka k dalšímu brzdění, které ostatně má co do činění i s usnesením kongresu ODS, jež před završením ratifikace Lisabonské smlouvy preferuje prosazení americké radarové základny v Brdech.

Dobrá zpráva závěrem. Mirek Topolánek osobně pro Lisabon hlasovat bude. Výborně, máme aspoň první vlaštovku. Od premiéra předsednické země se však přesto očekává trochu víc. Zvlášť když sám podle šeptandy pokukuje po funkci evropského komisaře. Přitom právě tento záměr by mu mohl pomoci se spolustraníky pohnout. Topolánkovi fanoušci by jej snad ve štychu nenechali a reptající oponenty by třeba zaujala představa uvolněného předsednického či snad i premiérského postu. Přesně podle pořekadla „Bližší košile než kabát“.