POLITIKA: Víření, Krakatice, volby
Zas a znova neochvějně věřím ve vyspělost dvacetiletého budování demokracie nyní mediálně reprezentované koaličními politiky Vlastou „Radar“ Parkanovou, Sašou „Říší zla“ Vondrou, Mirkem „Shit“ Topolánkem či Vlastimilem „Vířivkou“ Tlustým. Ba co víc – výjimečně souhlasím s prvním občanem Klausem, který nás jinak, občánky z podhradí, běžně ztrapňuje na mezinárodním fóru protiekologickou hysterii, a to v tom, že politika se ideově vyprázdnila. Přesněji: pokročila k charakteristickému rysu uplatňování moci v tzv. vyspělém světě, jež posiluje deziluze elektorátu a ztrátu jeho zájmu o volební klání. Koneckonců k tomu sám prezident lvím podílem mnohokráte přispěl.
Stupeň nervozity stranických aparátů je vysoko. Primitivně silová ODS se postupně vpletla do nekonečných, tentokrát radarových rezonancí „Aféry plukovníka Kubiceho“, do penězi a dopisní municí páchnoucí konverze čtyř, někdy velmi levicových sociálních demokratů i do zpravodajské „čistoty“ prezidentských voleb. A samozřejmě do čunkiády, kvůli níž nejvěrnější spojenec Jánského vršku, stranicky přelétavý klientelista Martin Bursík, nesčetněkrát páchal demonstrativní sebevraždu kabinetu, přičemž zároveň neopomíná do posledního dechu hlásat: „Nejsme jako oni“. Krotitel zvěře jak z Matějské pouti, chasnický Mirek Topolánek, práská vztekle karabáčem nad hlavami neposlušných poslanců z „klubu tlusté portmonky“ nebo jím zkouší dosáhnout na ambiciózního Pavla Béma; zkrátka a dobře také v těchto případech dojel na hloubku svých úvah o tom, že politické problémy nepředjímá, neřeší je s předstihem, nýbrž až když nastanou. Byť očividně nejde o anekdotu, celé to působí jako Žert. Jaký to rozdíl od předchůdce Václava Klause, pověstného politického šachisty!
Krvácející bratři lidovci se v Čechách, nikoliv v Moravě, utápějí v ideových zmatcích, v podivných koalicích (dokonce i s těmi, kteří příležitostně ohrožují demokracii) a usilují o kandidaturu kdekteré známější tváře. Na kandidátku křesťanské strany neúspěšně lanařili dokonce liberálního amerického profesora Švejnara, při jehož lámání chleba (výjimečně) nepostupovali ujednoceně. Zkrátka směřují k dřevním dobám silné regionální strany před geniálním předsednictvím monsignora Šrámka.
Paralelu k ní najdeme ve druhé tradiční partaji nepřetržité domácí kontinuity, v KSČM. Mimo stránky Haló novin těžko slyšet, vidět či číst, což jejím představitelům nebrání s úsměvem „připravených, kterým přeje štěstí“ nechystat žádný pořádný volební trhák. Komunistická strana postupně schází, na co zašla její předchůdkyně KSČ, tj. trpí programovou zmateností či nedůsledností a úsilím vyslat mládí vpřed, leč staré nostalgiky na svá místa.
Pověst opozice poněkud napravuje sociální demokracie. Do kampaně, která má „dokázat, že ODS to nedokáže“, vkládá nebývalé peníze, jelikož Jiřímu Paroubkovi (a stejně Mirku Topolánkovi) jde o politický krk. Buldozera Georgina, kterýž nahradil právního mašinfíru, doktora a multimilionáře Stanleyho, mohl by detronizovat zase jiný ctižádostivec. Takové zemětřesení by zajisté vzedmulo tsunami radosti o síle životabudiče v noře jezevce z Vysočiny. S výjimkou TGM, nejvlivnějšího nestraníka v dějinách naší levice. Lidový dům tudíž na vizualizaci populistických slibů neskrblí; z paluby „agent orange“ rozhazuje růže do davu čili místo lidové Zemanovy Karosy si osedlal oranžový trik s truckem. Takže to zatím vypadá slibně…
Říkám si: pusto a prázdno? Ano, ale čím je to způsobeno? Přílišným uplatňováním sebekorumpující nemoci mocných, anebo přílišným neuplatňováním moci ne-mocných? Podle filozofa Reného Descartese přece z vířivých pohybů vznikl svět…
