Ti, kdo ve svých odhadech ještě v sobotu v podvečer tipovali, že povolební pat dospěje k velké koalici, v níž najde své uplatnění Jiří Paroubek, se netrefili. Premiér svým prohlášením, v němž nejen zpochybnil legitimitu voleb, ale obvinil celý svět kolem ČSSD ze spiknutí, zavřel své osobě vrátka k naznačenému řešení. Záměrně říkám „své osobě“. Kdokoli jiný z ČSSD může k jednání o velké koalici usednout.

Paroubek na sebe vzal celou tíhu reakce na povolební zklamání. Udělal to tak dokonale, že průběžně lhal („levice má 101 hlas“), vyhrožoval („pánové Klaus a Topolánek to musí vzít na vědomí“) i rozdával nálepky nepřátel („agenti, křivopřísežníci atd…“). Z konceptu vyjel Paroubek už v úvodu své nikterak státnické řeči, když za viníky porážky ČSSD ve volbách označil novináře – jmenoval Steigerwalda, Tunu, Kmentu či M. Komárka. Tím předstihl svého předchůdce Miloše Zemana, který sice nazýval žurnalisty póvlem, žumpou, hnojem a „materií, z níž bič neupleteš“, avšak své porážky na ně Zeman nikdy bezprostředně nesváděl (většinou nalezl viníky – jasnozřivě – v řadách své vlastní strany – vzpomeňme, jak reagoval na neblahé výsledky ČSSD v doplňovacích volbách do Senátu v roce 2000 – „jakého debila jsme to tam postavili?“).

Stručně řečeno: Paroubek se odstavil od politické budoucnosti. Těžko říci, zda důvodem byla nervozita, neschopnost ustát porážku (ostatně taková porážka to nebyla, ČSSD dostala více hlasů a mandátů než v roce 2002). Jediné vysvětlení, které se zdá logické, je to, že Paroubek na porážku vůbec nebyl připraven a ani na vteřinu si takový vývoj nepřipustil. Hrál vabank už celý rok před volbami a myslel si, že tato hra nemůže vyjít jinak než vítězně. Nyní byl očividně zaskočen. Proto se začal chovat divně, neprofesionálně, nepoliticky. Jako člověk, s nímž není možné počítat pro příští hru.
To ovšem neplatí pro ostatní socialisty. President Klaus jasně naznačil v jednom ze svých projevů prvního povolebního večera, že ČSSD považuje za legitimní demokratickou stranu – bez Paroubka. Klaus totiž umí počítat. Sestavit vládu ODS s lidovci a zelenými nelze, protože by se musela opírat o jeden hlas socialisty či komunisty. A i kdyby se nakrásně takový hlas našel, jeho stabilita by byla v říši snů. Taková vláda by nevládla, protože by se neustále vypořádávala s vydíráním zvenčí – i zevnitř. Do dvou let by byly nové volby, které by ale žádný nový výsledek nepřinesly. Patové pravolevé uspořádání voličských hlasů je v Evropě dneška normou (viz Německo, Maďarsko, Itálie atd.).

Jediné, co může způsobit vytvoření stabilnější vlády, je změna volebního zákona, posílení většinových prvků tak, aby podle britského modelu vítěz skutečně bral vše: pravomoci i odpovědnost. Protože bez odpovědnosti tu nikdy schopná vláda nevznikne a schopní politici se neurodí. Dokud budou moci své nezdary svádět na kdekoho kolem, od protistran po novináře, dokud nebude zcela jasně zřejmé, že jeden vládne a druhý je v opozici, země se kupředu nepohne. Jedinou cestou k takovému volebnímu systému je dnes velká koalice bez Jiřího Paroubka. Myslím, že to v příštích dnech bude nejčastější úvaha na Hradě – i v podhradí.

A jakkoli se může zdát – a vzory ze zahraničí o tom vypovídají jasně (třeba ze SRN, kde velká koalice byla jediným modelem, v nějž vyústily poslední volby), že velká koalice je programově a personálně nesourodá, a že tedy v praktické politice toho mnoho nezmůže (s výjimkou snad společných zahraničněpolitických a bezpečnostních priorit), je nutné tímto údolím smrti projít, abychom domácí politiku – i s riziky všech možných lapsů a propadů, ale také s příslibem kloudného a stabilního vládnutí - oživili pro příště. Spontánně – jen na základě výsledku voleb – to zřetelně nejde.

5.6.2006

(Psáno pro server Česká média)